Bábkarská Bystrica Tour 2018

Lešková-Dolenská, Kateřina: Podstatou je vytvořit dokonalou iluzi

Na druhý rozhovor s tanečníkem a loutkářem Duda de Paiva Souzou jsme opět se sešli na festivalu Spectaculo interesse. Během dvou let se Paivovo jméno stalo ještě zvučnějším a dnes pracuje doslova po celém světě. V Ostravě, kam se rád vrací, si našel čas nejen na uvedení své nové inscenace Malediction/Prokletí, ale i několikahodinový workshop.

Kdo se vašeho workshopu zúčastnil? Jaký byl jeho průběh a atmosféra?

Workshop byl na téma Loutka jako partner, což je základem mé práce. Tedy to, jak tvořím dialog – fyzický dialog – mezi vodičem a loutkou. Zúčastnilo se ho pět studentů z Prahy, pět studentů konzervatoře a pět členů zdejšího Divadla loutek. Myslím, že se ten workshop povedl, ale bylo jasně znát, že ti, kteří znají mou práci, měli zájem dozvědět se, jak vytvořit choreografii s loutkou. Pro tyto lidi to bylo myslím zajímavější, protože přišli zkoncentrovaní a tušili, co bude naše práce obnášet, což je vždycky nápomocné, a odnesli si mnohem více. Pracovali jsme více než 7 hodin.

Vytvářeli jste společně drobnou inscenaci? Co bylo výsledkem vaší práce?

Ne, připravovali jsme krátké individuální materiály každého účastníka – ten workshop je koncipován jako výzkum.

Bylo pro vás 7 hodin dostačujících, nebo preferujete delší, třeba i vícedenní soustředěnou práci?

Týdenní workshop je vždycky nejlepší, protože se můžete opravdu hluboko ponořit do práce s materiálem a máte čas na vstřebání všech informací. Protože když je workshop postaven na fyzickém pohybu a vy nejste tanečník, musíte se pro tuto práci adaptovat a je potřeba vnitřní rozmluva s vlastním tělem, což zabere nějaký čas.

A co je to hlavní, co účastníkům workshopu předáváte? Co je pro vás při animaci loutky nejdůležitější?

Myslím, že to hlavní je rozdělit svou pozornost mezi vodiče a loutku a přesně vědět, kdy je pohled upřen na loutku a kdy na herce. Je to konstantní a komplexní dialog. Má to co do činění s izolací pohybu, dynamikou, rytmem. Je to náročné, ale i zábavné, protože loutky vždy přinesou novou překvapivou dimenzi. A to nejen pro toho, kdo je na scéně, ale i pro diváka.

Kde budete mít další workshop? Vím, že hodně cestujete…

Právě jsem se vrátil z Melbourne, kde mají na Victoriině univerzitě výborný loutkářský obor. Vyučoval jsem tamější doktorandy a byli to fantastičtí lidé – vůbec si myslím, že mají Australané výborné divadlo.

Ano, zosobňuje ho například Neville Tranter…

Toho považuji spíše za Evropana, protože tu žije už 30 let a ani sám se nepovažuje za „ducha Austrálie“ – jeho práce je spíše „evropská“. Australané v sobě mají naproti tomu silný pocit, že jsou izolovaní na velikém ostrově, separovaní od celého světa, a mají svůj vlastní způsob, jak tvořit.

Opravdu je rozdíl mezi loutkařinou v Evropě a v Austrálii?

Ano, australské divadlo je mnohem zábavnější. Australané jsou vůbec velmi kreativní a vynalézaví, udělali na mě velký dojem.

A váš následující workshop?

Z Ostravy pokračuji rovnou do Montrealu, kde povedu workshop na loutkářské katedře tamější univerzity.

Jak vytváříte pohyb loutek a jak vznikají jejich hlasy?

Předtím než jsem se stal tanečníkem a loutkářem jsem studoval činohru. A tak jsem si prošel klasickou výukou se všemi těmi Stanislavskými, Grotowskými a Brechty. Tam jsem se naučil základ – jak vytvořit charakter. Jak vytvořit něco, co nejsi ty, ale jiná osoba. Člověk se musí odosobnit, a to i ve své mysli, a uvažovat tak, jak přemýšlí úplně jiná postava, jinak se pohybovat apod. To jsem praktikoval sám jako herec a s loutkou vlastně dělám úplně to samé – vytvářím dva zcela odlišné charaktery, které se pohybují, hrají a myslí simultánně. Je to vlastně metoda Stanislavského pro siamská dvojčata. Podstatou je vytvořit dokonalou iluzi a právě to mě na tom baví.

Jak je tomu ve vaší nové inscenaci Malediction? Co všechno jste si v ní vyzkoušel?

Malediction je mnohem více postaveno na tanci. Nemá text, rozhodující je viděné. Inspiroval jsem se pro ně postavou zlé čarodějnice ze západu, která vystupuje v příběhu Čaroděj ze země Oz. Přesněji řečeno – nadchl mě celosvětově úspěšný román Wicked od Gregoryho Maguirea, který se nyní dokonce hraje jako stejnojmenný muzikál na Broadway. Maguire v něm přepracoval právě příběh čaroděje ze země Oz z pohledu zelené čarodějnice – Wicked – ze západu. Zlidštil ji a vytvořil z ní velmi silnou postavu. Když byla Wicked malá, dával jí otec hračky. A ona si s nimi hrála tak, že je ničila. A když je zničila, začala je hned opravovat, protože byla v jádru sama rozpolcená na kousky a chápala celý svět jako puzzle. A právě tím jsem se inspiroval pro vytvoření inscenace Malediction. Chtěl jsem vytvořit kreaturu, která umí rozdělit své tělo do mnoha kousků, a každý z nich se sám vydá na výlet.

Takhle ambivalentní postava byla i ve vaší inscenaci Morningstar – příšera, která nebyla až tak zlá a monstrum z ní stvořil teprve člověk…

Přesně tak, to je téma, které mě mimořádně zajímá. Na inscenaci Malediction jsem spolupracoval s Edersonem Rodriguesem Xavierem, což je jeden z nejlepších holandských tanečníků. Na scéně představujeme dva lékaře, kteří se snaží pomoci těžce nemocné Wicked, tedy čarodějnici ze západu. Konečně totiž začala hledat své srdce, které čarodějnice nemívají. To je výchozí situace: my jako lékaři pátráme celou dobu po srdci pro tuto ženu a ve chvíli, kdy pro ni srdce najdeme, čarodějnice umírá. Ve stejný okamžik, kdy chceme pomoci, také zabíjíme.

Vyzkoušel jste si v této inscenaci nějaký nový inscenační postup?

Pokaždé se zaměřuji na něco nového, moje tvorba je především experimentální. Snažil jsem se vytvořit komplexní fantaskní inscenaci: na jednu stranu jde o počin silně vizuální, na druhou je ve své dramatické výstavbě pečlivě prokomponovaný a do třetice je silně emocionální, což se vždycky snažím ve svých projektech skloubit. Je velmi zajímavé sledovat odlišné divácké reakce. Někteří lidé tvrdí, že je Malediction postaveno mnohem více jako zábava, ale jiní říkají, že jde o dílo mnohovrstevné. Scénograficky jde o inscenaci velmi jednoduchou, a to zejména v kombinaci barev – pracujeme pouze se zelenou, černou, bílou a červenou.

Říkal jste, že jde o inscenaci beze slov, nechybí vám tam?

Loutky sice jen neartikulovaně „mumlají“, nebo vydávají nějaké charakterizační zvuky, ale myslím, že tam slova určitě nechybí. Pouze v jedné pasáži zazní hebrejština.

Kdo s vámi na této inscenaci spolupracoval?

Celý koncept jsem vytvořil s režisérem Paulem Selwynem Nortonem, s nímž jsem pracoval už na inscenacích Morningstar a Angel, a deset dní před premiérou jsem povolal i Nevilla Trantera, aby byl tím, co v Holandsku nazýváme dokončovací režie, tedy jakési druhé oči.

Chystáte nějaký nový projekt? Nad jakým tématem uvažujete?

Před dvěma týdny jsem měl ve Slovinsku premiéru projektu Love Dolls, který jsem připravil s lublaňským loutkovým divadlem. Věnuje se rostoucímu celosvětovému fenoménu, kdy muži vyměňují ženy z masa a kostí za nafukovací panny vyrobené ze silikonu a plastu, a reaguje i na zvyšující se produkci průmyslové výroby umělých hmot, které zamořují naši společnost. Uznávám, že je to trochu depresivní.

Připravujete další spolupráci s nějakým souborem?

Na minulém ročníku Spectacula interesse se hrála inscenace Fasáda, kterou jsem připravil s białystockým loutkovým divadlem a s níž nyní hostují po celém světě – teď jsou myslím v Káhiře. Což se většinou děje s mými inscenacemi, které připravím v zahraničí – jsou chápány jako mezinárodní a jezdí se s nimi po festivalech. Moje práce se proto postupně proměňuje v mezinárodně srozumitelnou, s univerzálním jazykem pochopitelným na mnoha místech světa.

Na Spectaculu interesse už jste potřetí, máte tento festival rád?

K tomuto festivalu mám zcela zvláštní vazbu, protože jsem tu byl na svém vůbec prvním zahraničím výjezdu a úplně poprvé jsem tady dostal festivalovou cenu. Byl jsem překvapený jak reakcí diváků, tak i velmi konstruktivní zpětnou vazbou od účastníků festivalu. Teprve odsud jsem vyjel na různé festivaly a začal sbírat další ceny. Vedení tohoto festivalu má dar se zaměřit na nové soubory a podpořit je, což začínající umělci potřebují.

Jaké inscenace vás letos v Ostravě nejvíce zaujaly?

Bylo velmi zajímavé zjistit, jak do loutkových inscenací postupně pronikají prvky fyzického divadla i tance, a mám z toho upřímnou radost. Netuším, nakolik jsem to třeba mohl svou tvorbou ovlivnit já, ale jsem tomu moc rád.

Loutkář 6/2009, s. 258–259.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.