Bábkarská Bystrica Tour 2018

Galetková, Hana: Když se člověk do divadla zamiluje

Výrazná osobnost českého loutkářského světa herec, loutkář, režisér loutkových divadelních i televizních inscenací pro děti, Jiří Volkmer nedávno oslavil výrazné osobní jubileum 75 let. Jeho osoba je úzce spojená s Divadlem loutek Ostrava, které nedávno oslavilo 55 let své existence. Ostravskou loutkovou scénu pomáhal Jiří Volkmer reálně vlastníma rukama v 50. letech stavět, aby mohla být v roce 1953 otevřena inscenací Mrazík, ve které vodil loutku titulní postavy. Aby těch výročí nebylo málo, tak na jevišti tento ostravský herecký bard stojí již více jak 60 let. A hraje stále. V současné době v inscenacích Fidlovačka a Staré pověsti české Divadla loutek Ostrava a v inscenaci Lakomec v Divadle Petra Bezruče a hostuje také v televizních inscenacích Ostravské televize. V časopise Loutkář byl v roce 1993 s Jiřím Volkmerem a Dušanem Fellerem otištěn rozsáhlejší rozhovor u příležitosti 40 výročí Divadla loutek Ostrava. Domnívám se, že po více jak šestnácti letech je nevyšší čas opět Jiřího Volkmera vyzpovídat.

Na úvod bych se tě ráda zcela naivně zeptala, co tě tak dlouho na divadle bavilo a dosud stále baví?

Já jsem se totiž už jako dítě do divadla velice zamiloval. Do činohry. Tatínek hrál ochotnické divadlo v Opavě, byl zarytý ochotník, režisér a herec. U něho v souboru jsem hrál už v šesti letech. Ale oni uváděli především inscenace pro dospělé, čili mé účinkování tam bylo jen krátkodobé. Po válce, když jsem šel poprvé do opavského divadla, stál jsem zcela vzadu, a jakmile se otevřela opona, byl jsem úplně fascinovaný. Řekl jsem si: „Já chci hrát divadlo!“ Dokonce si pamatuji, co tehdy hráli. Jmenovalo se to Pasekáři. A za dva roky paní Vildská, herečka tohoto divadla, vytvořila soubor dětí a já k ní nastoupil. Hráli jsme tehdy v opavské činohře Zahrada míru a lásky. A na základě toho jsem dostal nabídku nastoupit do Divadla mladých jako elév. To mi bylo patnáct let. Čtyři roky v Divadle mladých byla pro mě vlastně taková škola. Začal jsem chodit do ostravských divadel, docházel jsem na výuku jevištní řeči, učil jsem se dějiny divadla. Herci divadla se ke mně chovali velice vstřícně a byli moji učitelé. Říkali mi, co dělám dobře, co špatně. Byla to pro mě velká škola. A tak jsem se dostal k divadlu. A vydržel jsem tam až dodnes. Láska stále trvá.

V roce 1953 jsi nastoupil jako loutkoherec do Divadla loutek Ostrava. Co bylo pro tebe, právě v těch 50. letech, kdy byl často loutkovodič za paravánem a nebyl vidět, satisfakcí za vynaloženou energii?

Tou odměnou bylo, když děti reagovaly na loutku, se kterou já hraji. Měl jsem pak pocit, jako bych to byl já sám. Tehdy jsem začal cítit, že to má cenu. Začalo mě to bavit a začalo se mi svým způsobem i dařit. Reakce dětí, to mi stačilo. To bylo to uspokojení. Nevadilo mi, že nejsem vidět. Nikdy před tím jsem loutkové divadlo nedělal. A když se mi to začalo dařit, když jsem pochopil, v čem spočívá pohyb loutky, když loutka dělala, to co já chci, tak to byl první krok k tomu, abych si řekl, že loutkové divadlo není tak špatné. Ale vlastně velice brzo jsme začali hrát hry, ve kterých byl herec na jevišti vidět. Například Co se stalo v Maňáskově (1954 pozn. red.). I když naše stěžejní práce byla samozřejmě v loutkách. A další povzbuzení pak přišlo v roce ’58 se skvělými loutkáři, absolventy Loutkářské akademie v Praze – Zdeňkem Miczkem, Zdeňkem Floriánem, Jiřím Středou.

Cítil jsi rozdíl mezi vámi? Tebou, který jsi začal intuitivně, a jimi ze školy?

Pro mě to byl příjemný pocit, že přišla „konkurence“. My jsme si ale vyhověli. Sehráli jsme se. Od nich jsem také dostal první reflexi, že to nedělám špatně, ačkoli jsem na to neměl školy.

V čem to podle tebe je, že někdo dokáže neživý předmět oživit a jiný ne?

Jde to přes herectví. Když jsem začínal, tak jsem si představoval, jak bych se pohyboval já sám. Pak jsem se snažil, aby to dělala taky ta loutka. Zkušenost mě naučila, že dobrý činoherec je schopný se naučit hrát s loutkou. Může se stát dobrým loutkohercem. Je to otázka také představivosti, fantazie. Další fáze je pak řemeslo. Loutkoherec musí s loutkou cvičit, zkoušet. Novou loutku se musí naučit ovládat. Je to podobné, jako když dostaneš do ruky hudební nástroj.

Jaké dispozice, vlohy je dobré, když loutkoherec, nebo režisér loutkových inscenací má?

U loutkoherce je dobré, když cítí výtvarně. V počátcích jsme dokonce pomáhali v ateliéru loutky vyrábět. Vymýšleli jsme vodění, vylepšovali jsme je. Pro mě to byla obrovská zkušenost. Přišel jsem na to, co loutka technologicky potřebuje. Na základě toho jsem pak jako režisér dokázal výtvarníkovi říct, co bych asi chtěl. Měl jsem o tom už představu.

Byl tehdy rozdíl v režii divadelní loutkové inscenace a televizní?

Obrovský. Jde tam o něco jiného. Když jsem to začal dělat, neměl jsem žádné zkušenosti. U televizní inscenace musí být technický scénář. Člověk musí mít jasnou představu, jaký chce záběr a jak budou záběry následovat po sobě. Vnímat detail, polodetail, celek, polocelek. To u divadla není. Nakonec jsem se naučil dělat i technické scénáře. Ale to je především otázka obrovské praxe. Dělalo se tehdy hodně inscenací, tak jsem se učil. S divadelní režií to bylo podobné. Učil jsem se od Zdeňka Havlíčka. Nejdřív jsem ho pozoroval, a pak jsem to zkoušel sám.

Lišily se loutky pro divadlo a pro film?

V technologii nějaký výrazný rozdíl nebyl. Václav Kábrt se mnou dělal mnoho televizních inscenací a v podstatě na stejném principu. Byly to především javajky a maňásci. Později se v divadle začalo využívat černé divadlo, a pak i v televizi.

Kdy se nejvíc točily loutkové televizní pohádky?

Nejvíc se točilo v 60. letech. Každý měsíc jedna inscenace.

Je možné vysledovat od 50 let do dneška nějaké opakující se tendence v loutkovém divadle?

Ano, určité věci se opakují. Ale vždy je to vlastně i jiné. Velmi výrazný posun je v technice, technických možnostech. Ty ovlivňují i loutkové divadlo. Například u televizních inscenací dřív všechno snímala pouze jedna jediná kamera. Dnes je možná spousta triků, které my jsme tehdy museli horko těžko vymýšlet. V divadle, když ještě nebyla televize tak rozšířena, a to bylo ještě i v 60. letech, tendence dělat divadlo pro děti byla velká a návštěvnost byla taky velká. Nebylo tolik filmů, nebyl takový výběr, bylo toho minimálně. Také proto měly loutky takový úspěch. Obrovský vzestup loutkářského kumštu byl od konce 50. do konce 70. let. I když se samozřejmě už začínalo kombinovat s živým hercem na předscéně, tak pouze pro atraktivnost kusů. 60. léta byla pro Divadlo loutek velmi úrodná a ještě začátek 70. Pak začala být televize tvrdým konkurentem. Začalo se používat promítání, stínohra, černé divadlo. Hledalo se, jak loutkové divadlo obohatit. Vznikaly kombinace filmu s loutkovým divadlem, což je i dnes. Po revoluci mám pocit, že se loutka začala trochu ztrácet. Zvláště v našem ostravském divadle se loutka stávala spíše rekvizitou. Dnes mám pocit, že je celkem málo toho vyloženě loutkového.

Ovlivňovala nějak komunistická strana repertoár divadla?

Divadlo loutek Ostrava mělo dost štěstí na jednu věc, hrály se sice hry autorů z bývalého východního bloku, ale nebyly politické. Mnohé ruské hry byly velmi dobré. Některé hry a pohádky sice nebyly tzv. doporučeny do dramaturgického plánu. Ano, v tomto smyslu měla Strana vliv na repertoár divadla. Všechny hry se musely hlásit na Městský výbor strany. Ale my jsme neměli pocit, že bychom museli hrát něco, v čem bychom se vyjadřovali k politické situaci. Hráli jsme pohádky. Akorát někteří autoři byli takzvaně na indexu. Pavlíček například. Jeho hry se nemohly hrát a byly to přitom výborné hry.

Kdy jste začali hrávat i pro dospělé diváky?

V 50., 60. a 70. letech jsme nehráli pro dospělé publikum vůbec. Jen premiéry jsme hráli odpoledne. První velice úspěšná inscenace pro dospělé diváky byla Láry Fáry v roce 1988. Měla přes 50 repríz a měli jsme pokaždé vyprodáno. Byla to pro lidi výborná zábava. Mohli si dát víno, zatančit si, někteří herci byli číšníci, procházeli mezi lidmi, hrálo se mezi lidmi. V této inscenaci byla kombinace živého herce s loutkou.

Co myslíš, má loutkové divadlo budoucnost?

Na to se mě ptali už před dvaceti lety. A jak je vidět, loutkové divadlo stále žije. A dle návštěvnosti v Divadle loutek je možné usuzovat, že loutkové divadlo má stále pro děti své kouzlo. Netroufl bych si tvrdit, že by mohlo někdy skončit. Samozřejmě se kombinuje. Je snaha o větší atraktivnost pro diváka. Ale myslím si, že mezi veškerou tou kombinací, když se dobře hraje s loutkou, tak to vždycky okouzlí.

Co by podle tebe inscenace pro děti neměla postrádat?

Humor. Dobrý humor, nikoli vulgární. Humor, kterému děti rozumí a upřímně se mu zasmějí. A co nemám moc rád je didaktika v inscenaci. Školometství. Inscenace, které chtějí poučovat, co děti musí a co nesmí. Já jsem měl vždycky rád klasické pohádky. V nich je již zakódováno, co je dobro a co zlo. Dobrá inscenace pro děti musí podle mě oslovit i dospělého diváka. Nesmí nudit. Když jsem dělal inscenace pro děti, tak jsem nemyslel na to, že to dělám pro děti. Myslel jsem spíše na dospělého diváka. Jak ho upoutat. Nepřemýšlel jsem nad tím, co tam udělat, aby se dětský divák zasmál. Nebo dávat tam, co mám ověřené, že funguje. Děti nemají tolik životních zkušeností a s tím musí tvůrce počítat. Reagují bezprostředně. U dětského diváka nemůžeš předpokládat, že si bude domýšlet. Člověk, který dělá divadlo pro děti, musí rozumět dětem. Měl by je mít rád. Nevnímat divadlo pro děti jako něco podřadného, ale plnohodnotného. Tvůrce by se měl umět vrátit do pocitů, které sám kdysi měl jako dítě. Vyvolat si v sobě zpětně dětství. Když jsem hrál nebo režíroval, vždycky jsem vycházel ze svého vnitřního pocitu. Nedokázal bych se proto ani zařadit zda jsem víc činoherec nebo loutkář.

Jaká témata by měly inscenace pro děti sdělovat?

Měly by být o lásce. Láska v jejím nejširším pojetí. Láska ke zvířátkům, k rodičům, k jiným lidem, přátelství, kamarádství, to jsou témata, která pochopí i ty malinkaté děti. Z inscenací pro ně by měla láska vyzařovat. Přes ně jako by jim člověk říkal: Mějte rádi. Vyznění by měly mít, že dobré má přednost před tím špatným.

Hana Galetková

Jiří Volkmer

Narodil se 28. srpna 1934 v Opavě. Začínal jako činoherec. V pouhých patnácti letech nastoupil jako elév do Městského divadla mladých v Ostravě, dnes Divadlo Petra Bezruče, kde hrál například v inscenacích Jak květinky přezimovaly, Tři medvíďata, Jarní přeháňka, Zvláštní poslání a v dalších. V roce 1953 přijal angažmá v Divadle loutek Ostrava, kde nejen hrál, ale posléze také úspěšně režíroval. Ztvárnil zde řadu výrazných rolí, například Starého krále v inscenaci Zlatovláska v režii Jana Kačera, Pana Pohádku v inscenaci Pohádky pana Pohádky v režii Jiřího Středy, Klauna v inscenaci Klauniády v režii Zdeňka Floriána, Barbuchu v inscenaci Kubula a Kuba Kubikula, Kašpara Láryfáry v inscenaci Láryfáry pro dospělého diváka a Čerta ve vánoční inscenaci Půjdem spolu do Betléma, všechny tři v režii Petra Nosálka, Anděla Teofila v inscenaci Hrátky s čertem v režii Vlastimila Pešky, Mistra Hanuše ve Starých pověstech českých v režii Martina Františáka a další. Za své herecké výkony získal v letech 1973 a 1974 ocenění na Skupově Plzni a v roce 1987 na Mateřince v Liberci. Věnuje se i divadelní režii.

Loutkář 6/2009, s. 255–257.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.