Loutkar.online

Just, Vladimír: Vrcholy i propady festivalu

(Mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse, Ostrava, 28. 9. – 2. 10. 2009)

V den, kdy letošní 8. mezinárodní loutkářské bienále začínalo, jsem si v autě ladil kulturní zpravodajství na všech možných rozhlasových stanicích. O tom, že právě startuje u nás – a patrně i ve středoevropském měřítku – bezkonkurenčně největší mezinárodní přehlídka loutkového a alternativního divadla z desítky evropských i mimoevropských zemí, jsem v éteru nezachytil ani slovo. Na Vltavě (ČRo 3) v den zahájení festivalu propagovali vedle hudby v Ostravě jakousi výtvarnou akci, a také nějakou úžasnou přehlídku filmovou, o kulturním servisu veřejnoprávní televize – tentokrát s čestnou výjimkou alespoň dodatečné reflexe v cyklu Divadlo žije – darmo mluvit. Konstatujme tedy hned zkraje, že všechny kulturní akce inzerované v době zahájení festivalu ve všech médiích dohromady, a to nejen v Ostravě, ale i ve zbytku republiky, se svým lokálním významem i tradicí vedle Spectaculo interesse vyjímaly asi tak jako Novoměstský hrnec smíchu vedle Oscara. Tím vším nechci ostravský festival, nejsa loutkářem ani praxí ani teorií, nějak nekriticky či lokálpatrioticky velebit či přeceňovat (o tom ostatně dost výmluvně svědčí následující řádky), pouze konstatuji fakt křiklavého nepoměru mediálního zájmu a skutečného, doložitelného mezinárodního významu.

I.

Mezi zasvěcenými je už nejmíň půlstoletí samozřejmou banalitou zjištění, které do kulturních rubrik centrálních médií patrně dosud neproniklo, že totiž pojem „loutkářství“ není žádný „okraj“ a už dávno není totožný s pojmem divadlo pro děti, potažmo s Hurvínkem, Škrholou a Kašpárkem, nýbrž že zahrnuje téměř všechny podoby moderního pohybového, hudebního či výtvarného jevištního jazyka, schopného v akcích s předmětem postihnout současný svět v metaforách mnohdy působivějších a přesnějších, než na jaké stačí jazyk tradiční činohry či opery. Bohužel tento „přesahový“ charakter moderního loutkářství je záležitost dvojsečná, takže se pravidelně při Spectaculo interesse setkáváme s představeními, jež jedinečnou možnost hry člověka s objektem ignorují a snaží se napodobit tu činoherní, tu taneční, tu muzikálové, tu dokonce na liteře (slovu) postavené nebo k ní přilepené divadlo. Typickou ukázkou takového ignorování možností metaforického jazyka a umělého lepení loutkářských a hudebně-výtvarných prvků na literární osnovu byla pro mne dvě největší zklamání letošní přehlídky. Vynikající performer Michael Vogel (Figurentheater Wilde&Vogel, Stuttgart) je jistě evropská extratřída, což před časem prokázal i v Ostravě svou fenomenální jevištní parafrází Hamleta. Tentokrát však nechal namluvit Baudelairovy Básně v próze v inscenaci Splín dětským hlasem, který je značně školsky deklamoval ze zvukového pásu, a Vogel k nim vytvářel jen jakési značně ilustrativní, vzájemně nespojité loutkářské etudy, jejíchž „přidanou hodnotou“ byla snad jen nezpochybnitelná řemeslná bravura a trochu samoúčelná virtuozita (která překvapivě scházela zvukově naddimenzovanému doprovodu jindy suverénní Charlotte Wilde, jenž na mne působil dojmem ledabylého rozehrávání rockového muzikanta před koncertem v nějaké hodně zapadlé provincii). Záhadu, proč tlumočí německý performer zvukomalebnou Baudelairovu francouzštinu do angličtiny, ač v programu je inzerována němčina, a vůbec celý smysl dětské deklamace, se mi až do konce nudného představení rozluštit nepodařilo.

Ještě hůře dopadla však v Ostravě napjatě očekávaná světová premiéra (!) jevištní autorské adaptace La Fontainových Bajek nadějného španělského souboru Tábola rassa (Olivier Benoit, Jean-Baptiste Fontanarosa). V roce 2005 se tento soubor představil v Ostravě fantastickou, nápady a fantazií doslova přetékající „vodovodní“ adaptací Molierova Lakomce: známý příběh, hraný v závratném tempu, a těžící z jednoduché jevištní metafory vodovodního kohoutku maximum jevištních významů, byl vyprávěn ryze neliterárními, divadelními prostředky. Letos tomu bylo naopak: českému publiku vesměs nepříliš známé bajky, jimž nepomohly ani jejich na poslední chvíli distribuované několikastránkové obsahy ve značně kostrbaté češtině, byly celý večer v podstatě jen oddeklamovány: představení, vzhledem k minulé pověsti mnohými očekávané jako vrchol přehlídky, bylo postavené z 80% – 90% na slovu (španělském). Naznačené jevištní ilustrace jednotlivých příběhů působily značně bezradně až diletantsky, buď spojitost s bajkou nebyla vůbec patrná, anebo naopak byla až příliš doslovná, polopatistická. (Čestnou výjimku tvořil příběh o Nafukující se žábě, vtipně jako spor rozehraný skrze metaforu nafouknutého a vzápětí prasklého balónku). A vše měl ve finále zachránit – ale samozřejmě nezachránil – výtvarně, světelně i akusticky efektní, patetický konec (bajka o Větru, stromu a keři). Chápu nicméně, že každý festival., který se nebojí hledat a jít do rizika (a toho se loutkáři v Ostravě věru nebojí), si může dovolit nějaký ten průšvih, zvláště, je-li ten průšvih opravdovou světovou premiérou (a na videu byl zřejmě vidět jen nějaký neprůšvihový úryvek ze zkoušky). Přesto bych napříště produkce, postavené z větší části na slovu (zvláště, nemá-li festival k dispozici titulkovací zařízení ani sluchátka s překlady), z takto vrcholné mezinárodní přehlídky už předem eliminoval.

II.

Jsem naproti tomu rád, že všechny tři ceny festivalu (oproti minulým ročníkům ubylo cen hned několik – že by důsledek finanční krize?) skončily nakonec v rukou skutečných jevištních tvůrců. Tedy těch, kteří se vyjadřovali ke světu kolem nás jazykem divadla, nikoli memorované literatury, na níž by parazitovali. Byl to například francouzsky hrající kanadský soubor La Tortue Noir z Québecu s křehkým, komorním, výtvarně nápaditě rozehraným představením Kiwi (cena Galérie Chagall). Téma, pro „olympijskou“ Kanadu v nadcházející době jistě zásadní, mělo ovšem nadčasovou platnost i pro nás. Násilné vyklizení města od všeho nečistého, včetně bezdomovců, closerů, squatterů, feťáků a tuláků, tak, aby přijíždějící cizinci a sportovci z celého světa viděli z Kanady pořád jen to slunné, čisté, zdravé a krásné, to je přece i téma nám Čechům po čertech povědomé: jako bych měl před sebou některé pražské papaláše, též horující pro Olympiádu a pro násilné vyklizení měst od lidského „odpadu“. Důležitější než naléhavé sociální téma byly však minimalistické prostředky, jimiž se to všechno vyprávělo: hlavní výtvarnou rekvizitou a skutečnými loutkovými partnery herců byly takřka výhradně předměty denní potřeby, především však v jejich rukou zázračně ožívaly nesčetné prázdné lahve od alkoholu, vzhledem k tématu s mnoha přiléhavými významovými konotacemi. Velmi podobné, divadelně účinné kombinace vyprávěného slova a výtvarně-metaforického rozehrání situace dosáhla i půvabná britská performerka francouzsko-brazilského původu Gael Le Cornec ve známém Roblesově příběhu Frida Kahlo: Viva la Vida! (Footprint Project + Gael le Cornec, Londýn), jejíž přímé ataky publika se pohybovaly na hraně spontánního komediantství a podbízivosti (považuji za zvláště povedený paradox, že ač jsem si před představením stěžoval na hru i film pro nemístnou glorifikaci L. D. Trockého, byl jsem z dvousetčlenného auditoria k roli Frídina osudového milence herečkou vybrán právě já, čemuž jsem se ovšem důrazně bránil poukazem na to, že Trockij byl patron teroristů).

Druhým po zásluze odměněným představením (cena Františka Řezníčka) byla už návštěvníkům jiných festivalů známá Zlatovláska – podle M. D. Rettigové z hradeckého DRAKu. Scénář napsala Jana Kroftová, jinak je vše dílem desítky let osvědčeného triumvirátu, který se zdá být už dopředu stoprocentní sázkou na kvalitu (režie: Josef Krofta, výprava: Marek Zákostelecký, hudba: Jiří Vyšohlíd, jenž tu spolu s Václavem Poulem také podává nový důkaz o tom, že existuje cosi jako specifické, nepřenosné, snad i autorské „drakovské“ herectví, jež v zahraničních Kroftových projektech většinou postrádám). Hra s hrnci, pokličkami, vařečkami, kverlačkami, mixery a pekáči jde aktérům DRAKu i aplaudujícím divákům od pěti do osmdesáti zjevně k duhu, a při vší legraci jde vlastně o vážný pokus převyprávět notoricky známé téma z nového, plebejského, totiž kuchtíkovského zorného úhlu.

III.

Mohl bych mluvit i o dalších rozpacích ze zaumných, do sebe zahleděných představení, spíše jen parazitujících na slavných literárních inspiracích od A. E. Poea až po L. Borgese (mj. Baldanders, Kompania Doomsday, Bialystok, Polsko). Mohl bych mluvit o nevhodnosti velkého prostoru k trochu artistní komorní stínohře (Zločin a trest, Kukolnyj format, Petrohrad), o upřímném, spíše však jen tělocvičně-artistickém úchvatu z hodně přeceňované exhibice La Putyka z pražské dílny Rostislava Nováka a Skutru, o skvělém, těžko kdy zapomenutelném, pravda, ryze činoherním výkonu na téma věčného „outsidera“ Lukáše Červenky v titulní roli Tajného deníku Adriana Molea (Divadlo loutek, Ostrava), jakož i o dalších zážitcích letošního ročníku. (Jestliže ne zcela stoprocentně na festivalu uspěl soutěžní Lynch souboru Buchty a loutky, pak jejich mimosoutěžnímu Automatu na filmy bych udělil aspoň cenu diváka: kde jinde najdeme v Čechách tak připravenou zásobu okamžitých nápadů a gagů, jakým je toto nevyčerpatelná hra s libovolnými diváckými náměty?) Ale chci se věnovat tomu nejdůležitějšímu, a tím je pro mne jasný vrchol festivalu (a tvrdil jsem to dlouho před vyhlášením Hlavní ceny festivalu) – Prokletí/Malediction nizozemského performera – autora, mima, tanečníka a loutkoherce – jménem Eduardo de Paiva Souza (zvaného Duda Paiva, odtud i název souboru Duda Paiva Company, Amsterodam). Režisérem je další významný Nizozemec Neville Tranter (pamětníci minulých ročníků si možná vzpomenou na roli otce v jeho inscenaci Vampýr, černé grotesce ve stylu milimetrově přesných Hitchcockových příběhů s nečekanými údery krvavé iracionality)

Dudova představení, to je vždy svátek divadla, neutuchající gejzír groteskní jevištní fantazie a okamžitě navázaného kontaktu s publikem (být na Spectaculo smíchoměry a potleskoměry, i v této pochybné disciplině by nad konkurenty vysoko vyhrál). Jeho černý humor není vůbec prvoplánový, ale oplývá mnoha skrytými filosofickými, psychologickými i sociálními přesahy, performer si přitom zpravidla vystačí s několika slovy a všechny důležité významy odehraje buď svým tělem, nohama, rukama, trupem, prsty, maskou, tancem či zpěvem anebo skrze své zlověstné alter ego, neodmyslitelného démona = dvojníka, za nějž mluví a jedná jako pravý kouzelník tak, že to nemáme šanci postřehnout a přitom to vůbec není podstatné. Podstatné je průběžné téma stínu, všeho iracionálního, ošklivého, agresivně manipulativního a surově erotického, tedy téma inferiorní části naší osobnosti, která nás ovládá o to více, oč méně o ní chceme vědět (téma už předloni traktované v nádherném představení o Jitřence/Morgenstar neboli o ďáblovi v nás, jenž se stal stínovým protějškem vítězného před-předloňského Anděla). Tentokrát si Duda přivezl partnera (Ederson Rodrigues Xavier), s nímž z klaunské perspektivy dvou lapiduchů rozehráli příběh oživlé mrtvoly, jež okupuje naše nitro, duši i tělo. Vražedný zápas se zrůdkou v nás i erotický tanec se smrtí končí teprve jakýmsi symbolickým podáním ruky, rozuměj: přiznáním si (reflexí) daného stavu věcí. Pro takové představení šel bych světa kraj, natož pak do Ostravy.

Loutkář 6/2009, s. 252–254.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.