Vojíková, Silvie: Od bejbypanku po čerkézský folklor

Loutkohra Jihočeského divadla uvedla v uplynulé sezóně 5 nových titulů, v obnovené premiéře před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově pak komickou revue Kocour v botách. Nejmenším divákům je určeno zpracování Hrubínových pohádek O veliké řepě a další pohádky ze Špalíčku, poprvé byla na repertoár zařazena i inscenace určená dospělým – Dr. Jekyll a Mr. Hyde.

Na divácky úspěšný a mediálně známý kabaret Kašpárek v rohlíku, jenž stál u zrodu bejbypanku, volně navazuje po dvou letech Kašpárek v rohlíku II – Kašpárek navždy. I tentokrát je zápletka založena na absenci Kašpárka: zatímco v prvním díle „pouze“ nepřišel, tentokrát odešel navždy. Celý kabaret se odehrává na pohřbu, kde je pozůstalým dětem vyjádřen „upřímný soustruh“, zatímco Kašpárek vesele vyskakuje z propadla, truchlícími nezpozorován.

Druhý díl využívá již osvědčené principy prvního: pracuje se s volným plynutím asociací, kombinací nesmyslů a absurdit, hrou se slovy a předměty. Jeviště je zaplaveno obyčejnými předměty, které se proměňují (v 1. díle tuto funkci plnily odpadkové pytle, v 2. druhém ji přebírají zvony na čištění odpadu, z kterých se staví Eiffelova věž, stávají se činkami, kuželkami či potápěčskými brýlemi, sehraje se s nimi příběh o otravě houbami a nakonec postraší v hrůzném snu). Jednotlivým skečům však chybí výraznější pointa a nedotaženě působí i závěr, ačkoli publikum rozproudí cover-verze písně Should I stay or should I go s českým textem Čůrej sem a čůrej tam. Kašpárek vyleze z propadla, nad čímž se nikdo nepozastavuje, o chvíli později spadne do rakve, ztuhne a zase ožije. Dvojka se nevyrovná jedničce v hravosti a spontánnosti. Navíc jednotlivé skeče a písničky nejsou důsledně propojeny, což rozvolňuje temporytmus.

Pohřeb si žádá černou barvu, kterou příležitostně v proužcích doprovází bílá. Barevná zůstává jen vzpomínka na Kašpárka, která patří k nejhravějším pasážím celého kabaretu. „Promluvčí“ s čelovou baterkou zevrubně popisuje Kašpárkův život, zatímco se na plátně a bílých overalech ostatních promítají obrázky, vtipně ilustrující popisované dění, vše navíc doprovází jevištní akce. Životopis začíná zobrazením vesmíru, kde se v jedné galaxii zrodil chlapec, a končí tím, že naposledy byl Kašpárek spatřen na Měsíci. K zdařilým scénkám patří tenisový zápas s živým míčkem (obdobný princip je použit i v Kocourovi v botách) nebo jízda na bobu, během níž se průběžně mění pořadí členů posádky. Vtipné texty písniček poněkud zanikly, protože hlasitost hudby neodpovídala komornímu prostředí divadla. Druhý díl kabaretu nepostrádá originální poetiku, ale díky střídmější nápaditosti se drží ve stínu prvního.

Poněkud temnější náladou se vyznačuje inscenace Bylo nebylo aneb Pohádky z kavkazské vesničky, kterou nastudoval hostující režisér Jevgenij Ibramov (držitel nejprestižnějšího divadelního ocenění Ruské federace: Zlaté masky za nejlepší loutkářskou inscenaci roku 1999 a Zlaté masky za nejlepší režii v letech 2002 a 2006). Ibramov, původem z Čerkézie, čerpá z folklóru své rodné země. Na začátku inscenace vystoupí osm herců v oděvu čerkézských bojovníků, zazpívají, zatančí lidové tance a vypravěč celého příběhu (Marek Matějka) seznámí děti se základními geografickými údaji o Čerkézii a životem na vesnici. Na dva dřevěné vozíky je přinesena maketa vesničky a její zákoutí, kde se pomocí loutek sehrávají drobné epizody, zpravidla zakončené gagem (kovárna, kde se učedník omylem strefuje do svého mistra; hra v šachy s beranem, při níž se táhne na B5; zvyk, že nemocný nesmí v noci spát, aby do něj nevstoupili zlí duchové, a tak musí jeho blízcí vyrábět u lůžka rámus).

Pak se přistoupí k samotné pohádce o kocourovi a myších, která má velmi jednoduchý děj. Kocour se kajícně omluví myším, jež donedávna nemilosrdně hubil, a na usmířenou je zve na oslavu. Naivní myši uvěří v jeho napravení a především se nechají zlákat vidinou sýra. Kocour je pochopitelně všechny sní. Z celé komunity se zachrání jen čtyři, přičemž myší náčelník lstivě uteče k jinému myšímu rodu, kde se stane dirigentem, zatímco předstírá, že obětoval život pro svůj vyhubený rod. Torzo myší drží smutek. Pochmurný konec, během kterého zlo v podobě kocoura není potrestáno, ani se nekoná zázračné oživení mrtvých, však přece jen přináší jakousi naději. Smutek přeruší návštěva jedné moudré myši, která odvypráví svůj životní osud. Také jí zemřeli všichni příbuzní a ona sama se několikrát neúspěšně pokusila o sebevraždu, aby po všech útrapách dospěla k názoru, že život není špatný a je jen nutné umět začít znovu. A tak i kocourem vyhubený rod začíná znovu a na konci se seřadí dlouhá řada myších capartů.

Tento nekomplikovaný děj, v němž se nestane mnoho událostí, je značně zdlouhavě rozehráván, navíc před kocouří hostinou čeká (celkem nepochopitelně) na diváky přestávka. Depresivně laděný příběh podtrhuje potemnělá scéna. Překlopením vozů se vytvoří pyramidový dům, v jehož čele trůní kocour, suterén obývají myši. Prostředí, kde právě neprobíhá děj, je překryto vlajkou. Vtipným oživením je scéna s výtahem: myši se naskládají do připravené proutěné bedýnky, která pomalu vyjede nahoru, zatímco se otáčejí kola vozů, nechybí ani hlášení o patře. Matějka (podobně jako v Kocourovi v botách) dokáže výtečně navázat kontakt s dětským publikem a dodat pochmurnému příběhu pohádkové kouzlo.

Loutky myší mají podobu hubených, vzpřímených bytostí s dlouze protáhlým čumáčkem a jsou oblečeny v tradičních čerkézských oděvech. Kocour je monstrózní plyšák, jehož proradnost prozrazuje rezatá srst i oranžový hábit. Kocourova věta: „Myslím to upřímně!“ zrcadlí manipulaci mínění, důvěrně známou v lidském světě. Kavkazská pohádka směřuje spíše k bajce, varuje před planými sliby i před tím, že uvěřit v nápravu zlého tvora je nebezpečné stejně jako nechat se strhnout davem. Svět kavkazských pohádek je relativně drsný a dětské diváky průběh pohádky/bajky přinejmenším překvapuje.

Drsný svět zobrazuje také inscenace Bílý tesák. Režisér Konrád Popel zdramatizoval stejnojmenný román Jacka Londona o vlkovi/psovi, který hledá své místo ve světě. Zpracovává se tak podobné téma jako v inscenaci Havrane z kamene, kterou Loutkohra nastudovala v předloňské sezóně. Své já hledala v Havranovi mladá čarodějnice v podání Terezy Peterkové, která přesvědčivě ztvárňuje i Bílého tesáka. Pocity vyjadřuje zejména skrze pohyb a mimiku, sugestivně působí i vnitřní monology.

Konrád Popel, režisér a autor scénáře, zvolil pro své zpracování rychlý sled epizod, podrobně zobrazující život Bílého tesáka a jeho cestu za poznáním. Příběh je zarámován tajemnou postavou spisovatele, jenž na počátku nemůže psát, utápí se v alkoholu. Na konci se vypsal ze svého příběhu, našel sám sebe, ale zřejmě jen částečně. Nabízí se tak jakási paralela mezi vykořeněností spisovatele a hlavního hrdiny jeho příběhu. K atmosféře všudypřítomného napětí, nutnosti být neustále ve střehu a být připraven k boji výrazně přispívá hudba (zvuky bubnů a divočiny). Zatímco výjevy ze života zvířat působí autenticky, výjevy z lidského světa občas autentičnost postrádají. Jednoduchá scéna, složená z praktikáblů a velkého stolu, jenž se převrací, umožňuje za pomoci doplňků (např. sáně pro psí spřežení vytvořené pomocí lyží a trampolíny) rychlé změny prostředí.

Inscenace je výrazně pohybově stylizovaná. Ačkoli Bílý tesák nezapře zvířecí pohyby, je v jeho chování jistá elegance a při rvačkách úsporně šetří gesty. Psi (tzn. vyšlechtěná rasa) vykonávají před rvačkami směšné rituály a jejich gesta působí legračně, jako by se odklonili od přirozenosti. Zatímco svět Indiánů i kovbojů je líčen přirozeně, městský život je karikován. Je to bláznivé panoptikum, v němž se lidé pohybují jako mechanické loutky. K nejdrastičtějším scénám patří bičování Bílého tesáka a jeho rvačky v aréně se psy. Naturalisticky předvedené zápasy jsou doplněné o akrobatické prvky. Bílý tesák je příběhem poznávání zákonitostí světa a řádu bohů, jež pro zvířata představují lidé. Bílý tesák už coby hravé mládě zažívá ponížení, příkoří, osamění, stává se krutým vůči ostatním, protože svět je krutý k němu. Naučí se pravidla boje. Od nedůvěry dospívá k věrnosti a oddanosti, proto zoufale touží někomu patřit a možnost být vedle svého pána si vybojuje, čímž divadelní verze románu končí. Závěrečná scéna ochočování a sblížení Bílého tesáka s jeho pánem patří k nejsilnějším místům inscenace. Je škoda, že jednotlivé epizody většinou pozbývají výraznější gradace, a tak se inscenace stává postupně poněkud monotónním sledem klipovitých obrazů.

Před krumlovské otáčivé hlediště se v letošním roce vrátila revue Kocour v botách, která nabízí mimořádnou hereckou příležitost pro Marka Matějku. I v plenéru dovede skvěle navázat kontakt s dětským publikem a výborně improvizuje. Užívá si radost z vyprávění i slovní hříčky. Kocour, coby hybatel děje, je v jeho podání akční a suverenitou překypující organizátor, který se chaosem baví. Inscenace tak chvílemi působí jako one man show. Výrazná je také komická postava afektované a rázné Koroptve (Denisa Posekaná). Režisér Jan Jirků používá jako inscenační princip živé obrazy: jak se točí točna, přenáší se i obrovský rám a jednotlivé obrazy se postupně rozhýbají. Inscenace disponuje vtipným textem, dynamickým tempem, které udržuje hlavní představitel, funkčně se zde využívají ploché loutky. Zdařilé inscenační provedení a výtvarné řešení však oslabují nepřesně vybudované situace a nedotaženost charakterů některých postav.

Je trochu zarážející, že se z inscenací Loutkohry vytrácejí loutky. Scénografická řešení se zpravidla vyznačují jednoduchostí a strohostí, v loňské sezóně se neobjevila žádná „výpravnější podívaná“. Zdá se, že Loutkohra je stále ve stádiu hledání svého osobitého profilu, o čemž svědčí i pokus o inscenaci pro dospělé. Dramaturgie připravuje zajímavé tituly, snad se v příštích sezónách najde i způsob zajímavějších jevištních zpracování a výtvarných řešení.

Silvie Vojíková

Loutkohra Jihočeského divadla České Budějovice

David Dvořák a kol.: Kašpárek v rohlíku 2 – Kašpárek navždy

Režie: David Dvořák, dramaturgie: Zdeněk Jecelín, výprava: Matěj Němeček.

Premiéra: 20. 3. 2009, psáno z reprízy 9. 10. 2009.

Jevgenij Ibragimov: Bylo nebylo aneb Pohádky z kavkazské vesničky

Režie, výprava a hudba: Jevgenij Ibragimov, dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Premiéra: 21. 2. 2009, psáno z reprízy 19. 11. 2009.

Jack London: Bílý tesák

Scénář, režie, scéna: Konrád Popel, pohybová spolupráce: Sergej Sanža, kostýmy: Edita Kurková, hudba: Ladislav Mrlík, dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Premiéra: 25. 4. 2009, psáno z reprízy 2. 10. 2009.

Zdeněk Jecelín: Kocour v botách

Režie: Jan Jirků, výprava: Marek Zákostelecký, hudba: Matěj Kroupa, dramaturgie: Zdeněk Jecelín, pohybová spolupráce: Zdeněk Mládek.

Obnovená premiéra: 9. 5. 2009, psáno z reprízy 13. 6. 2009.

Loutkář 6/2009, s. 247–249.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.