Bábkarská Bystrica Tour 2018

Richter, Luděk: Kudy cesta nevede III

Tzv. „aktivizace“ aneb Jak děti pomáhaly vařit kaši

Maminka k divákům: Dobrý den, děti. Já jsem chudá vdova, zůstávám v staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou a mám jednu dceru. Kdepak jen zůstala? Dcerunko! – Děti, pomozte mi zavolat: Dcerunko!

(Děti křičí.)

Dcera (přijde): Dobrý den, děti, já jsem dcera chudé vdovy, co zůstává v staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou. Co myslíte, děti: když je tak chudá, nemá hlad? (Maminka kývá – děti křičí.) To abych vzala hrnec a kus černého chleba a šla do lesa na jahody. Mám jít do toho lesa vpravo, nebo do toho lesa vlevo? (Děti cosi křičí) Ale já půjdu přece jen raději doleva.

Maminka: Tak s pánem bohem, dcerunko.

Dcera (po chvilce sbírání): A už mám hrnec plný. Sednu si a poobědvám ten kus černého chleba. Je to ale divné poledne. (Vzadu se objeví stařenka, jako by něco či někoho hledala – děti křičí.) Děti, není tu někdo? (Děti křičí něco jako „Za tebou“ – dcera se otáčí doleva, zatímco stařenka „bloudí“ vpravo.) Tady nikdo není. (Děti křičí – opakuje se totéž na druhé straně.)

Stařenka (dojde dopředu): Děti, nemá tu někdo kousek černého chleba? (Děti cosi křičí.) A neviděly jste tu někoho – třeba dívenku, co sbírá jahody? (Děti křičí: „Tam, tam…“)

Dcera: Pozdrav pán bůh, babičko.

Stařenka: Ach, má zlatá panenko, to bych jedla.

Dcera: Co myslíte, děti: mám dát babičce svůj jediný kus černého chleba? (Děti cosi křičí.) Tak si vemte ten můj jediný kus černého chleba.

Stařenka: Zaplať pán bůh. (Po jídle.) Měla bych také něco panence dát, že? (Děti křičí „Ano“, jen některé naschvál volají „Ne!“) Tady máš za odměnu hrneček. Když mu řekneš Hrnečku, vař!, navaří ti kaše, kolik budeš chtít. A potom mu nezapomeň říci Hrnečku, dost!

Dcera běží k mamince, která přichází z druhé strany.

Dcera: Maminko, maminko, už nebudete mít hlad – mám kouzelný hrneček! Jak to říkala ta babička? (Děti křičí: „Hrnečku, vař!“) Aha! Hrnečku, vař! (Koukají na vařící hrnek.) Hrnečku, dost! (Jedí.)

Maminka: To je ale dobrá kaše!

Dcera: A bude ještě lepší, až ji osladíme. Půjdu na trh vyměnit pár vajec za cukr. (Odejde.)

Maminka: Však je i bez cukru dobrá. Hlavně když je. Hrnečku, vař! Ale co to vidím?! Kaše už je plný hrnek. A teď – děti, kam teče kaše z hrnečku? (Ukazuje na stůl – děti křičí: „Na stůl!“) A se stolu? (Ukazuje na zem – děti křičí: „Na zem!“) A ze země? (Ukazuje si pod krk – děti křičí: „Po krk!“) Jak jen se ten hrnek zastavuje?! (Děti křičí: „Hrnečku, dost!“) Kdybych já jen věděla! (Děti křičí: „Hrnečku, dost!“) Ale já to nevím. (Děti křičí: „Hrnečku, dost!“, ale maminka – pokud se jí podaří překřičet je – předstírá, že nic neslyšela a pokračuje:) Ach, ta nešťastná holka! Co to přinesla? Kdyby se alespoň včas vrátila!

Dcera (vejde): Co se to tu děje, děti? (Děti křičí.) Kaše? (Děti křičí.) Že teče? (Děti křičí.) Ale kde? (Děti křičí.) Opravdu! Honem mi pomozte zakřičet, aby nás hrneček poslechl: Hrnečku, dost! (Děti křičí.) Asi nás neslyšel, tak ještě jednou a nahlas: Hrnečku, dost! (Děti křičí.) Pořád málo – naposled, všichni a co nejhlasitěji: Hrnečku, dost! (Děti řvou – kaše přestane téci.) A je to! – (K dětem:) Ale u šatny je už takový kopec kaše, že se budete muset skrze tu kaši domů prokousat – a tam si ji z uší vytřepat.

Každé divadlo potřebuje diváka aktivizovat. Normálně divadlo dociluje aktivizace tím, že upoutá jeho pozornost a dá mu možnost samostatně aktivně domýšlet a prožívat děj – být aktivní vnitřně.

Jestliže máme důvod aktivizovat diváka i vnějškově (tedy tím, že se herci či postavy diváků ptají, či je vyzývají k reakci slovem nebo fyzickým činem, nebo je dokonce vtahují přímo na jeviště do rolí postav), je zásadně důležité, nakolik jsou herci schopni autentické komunikace s dětmi. Nemá-li se při tom divák cítit trapně, nebo být jen manipulovaným hlupáčkem, jemuž inscenátor předem nalinkoval obsah jeho odpovědi od A do Z, případně s ním přímo fyzicky manipuluje jako s loutkou, musí dostat takový úkol, aby:

1. byl schopen ho vykonat,

2. měl svobodu rozhodovat se a možnost tvořivě jej řešit,

3. zároveň nevybočil z toho, co žádá inscenace – hrozí totiž nebezpečí, že angažované dítě začne hru nevědomky či naschvál bourat tím, že ji zavádí tam, kam to příběh nedovoluje.

Velmi tedy záleží také na tom, jaké dítě je do role vtaženo: pasivní, hyperaktivní, spolupracující či exhibicionisticky se prosazující – což se většinou nedá předem odhadnout. I v optimálním případě taková aktivizace vždy rozvolňuje a narušuje stavbu inscenace od temporytmu přes jednotlivé významy, až po celek příběhu a jeho smysl. Inscenace pak často kolísá mezi hraním a hraním si, předváděním a „dováděním“. Divák vtažený do hry, byť i jen svou hlasitou odpovědí, natož přímo na jeviště, v každém případě mění způsob vnímání a reakcí: namísto přihlížení musí sám řešit a jednat, a přitom ví, že je sledován ostatními diváky – stává se předvádějícím hercem. Vtahování dětí tak odvádí od předváděné hry, příběh ustupuje do pozadí a s ním slábne, až mizí také napětí.

Pseudoaktivizace na to jde vždy zvnějška. Divákovi (zpravidla dětskému – dospělý by ho hnal!) předkládá falešné, prázdné, netvořivé úkoly a otázky, v nichž nemá sebemenší možnost vlastního rozhodování a je vlastně pouze manipulován, případně dostává jen možnost vyřvat se. Výzvy k výkřikům či zpěvu bývají jen líbivou, leč trapnou formalitou, zneužívající dětskou potřebu fyzické aktivity.

Loutkář 5/2009, s. 227–228.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.