Froyda, Tomáš: Velká malá FIDENA

Mezinárodní festival FIDENA (FIgurentheater DEr NAtionen = Figurální divadlo národů) se konal letos v Bochumi již po padesáté prvé. Známé průmyslové město v německém Porúří obsadilo od 29. srpna do 4. září 2009 opět loutkové, figurální a alternativní divadlo. Stalo se již tradicí, že se střídají tzv. „velká“ a „malá“ FIDENA, tedy jednou festival s velkorysým a další rok pak střídmějším programem. I když to letos bylo dle slov organizátorů to skromnější vydání, mohli se diváci těšit mimo jiné hned na čtyři světové premiéry tvůrců zvučných jmen, vytvořené dle zadání a na zakázku vedení festivalu.

Rehabilitace Kašpárka

Ve spolupráci s hlavním evropským městem kultury 2009 – rakouským Linzem se dramaturgové FIDENY rozhodli prozkoumat kořeny jedné pozoruhodné divadelní postavičky, v loutkovém divadle zcela výjimečného postavení, kterou právem můžeme nazývat skutečným Evropanem. Málo co dokáže spojit Evropu dohromady, jako radost a nadšení z tohoto drzého, svárlivého, anarchistického, rozkošnického, politicky nekorektního a „vyčůraného“ loutkového hajzlíka, který si v Česku říká Kašpárek, v Itálii Pulcinella, ve Francii Polichinelle, Mr. Punch v Anglii, Vitéz Lázló v Maďarsku, Don Cristobal ve Španělsku, Petruška v Rusku či Karagöz v Turecku. Velký návrat Kašpárka – Kašpárek reloaded.

Letošní FIDENA nabídla zajímavé umělecké počiny vynikajících evropských umělců – vždy s Kašpárkem v hlavní roli a především pro dospělé publikum. Jedním z divadel, která byla dramaturgií festivalu oslovena, aby divadelně nově zpracovala postavu či téma Kašpárka, byl avantgardní soubor AKHE Engineering Theatre z ruského St. Petěrburgu. Jejich inscenace Uprostřed černé (Half of Black) zkoumá podivuhodné a záhadné vnější fyzické znaky, kterými se Petruška a jeho evropští jmenovci vyznačují: zvláštní hrby vpředu a vzadu, velký nos a falos. Představení dvou ruských herců (Maxim Isajev, Pavel Semčenko) působí zprvu spíše jako pro diváky nesdělný přehršel nápadů a myšlenek vyjadřovaných výrazovými a divadelními prostředky, často na hranici odpornosti a hnusu. Z umělého pivního bachoru se stává chlípný, olizující se jazyk, opravdový břich se pomocí několika čar mění v lidskou karikaturu. Postupně člověk pochopí, že tahle ruská „kašpárkiáda“ prostě není pro naivky a citlivky, a začne si zvykat a posléze i vychutnávat velmi zvláštní balancování na hraně mezi propracovanou, jakousi „rusky medvědí“ choreografií a zdánlivě nahodilými drastičnostmi, jež představení propůjčují nezkrotně divoké kouzlo. Jakoby inscenace vznikala někde v dřevěnici na daleké Rusi za třeskuté zimy při několika stakanech samohonky. Nádherně autentické a neskutečně ruské. Představení, které publikum zaručeně nadchne i popudí.

Další světovou premiérou v Bochumi byla nová inscenace věhlasného australského loutkáře Nevilla Trantera (v současné době žijícího v Nizozemí) s názvem Punch a Judy v Afghánistánu aneb když Východ potká Západ, kdo se bude smát naposledy? (Punch and Judy in Afghanistan – When East meets West, who will be laughing in the End?). Děj je velmi jednoduchý: Dva západní turisté – Brian a jeho nejlepší přítel Emil – jsou na cestě po Afghánistánu. Emil si rezervuje projížďku na velbloudech, přičemž velbloud se splaší a uteče směrem na Tora Bora i s Emilem na zádech. Brian se rozhodne, že kamaráda půjde hledat. Na své dobrodružné výpravě potkává celou řadu podivných a pitoreskních postav, v neposlední řadě i Punche a jeho ženu Judy, a dozvídá se, co se s Emilem stalo – žádný happyend. Inscenace má zatím spíše podobu díla „in progress“ než hotového představení. Tranter si sám spouští scénickou hudbu a zvuky, což velmi ruší temporytmus představení. Vše se odehrává ve světlech jakéhosi pracáku než při skutečně propracovaném scénickém light designu, na který Tranter ve svých předchozích projektech kladl poměrně velký důraz.

Tranter je jako interpret všech postav a rolí jako vždy perfektní a strhující. Ztvárnění charakterů, jejich odlišení barvou hlasu i temporytmem jsou vskutku mistrovské. Ovšem podobně jako u předchozích jeho inscenací (Vampýr, Cuniculus) pokládám za velkou slabinu hru samotnou, její dramatickou úroveň a především výtvarné ztvárnění loutek a dekorací, které jsou „americky“ nevkusné a působí až amatérsky.

Prvního světového uvedení se na festivalu dočkala také inscenace mezinárodní tvůrčí skupiny Molnàr&Bettini&Kaufmann&Kaufmann (Itálie, Maďarsko, Německo) s názvem Kašpárkovy kořeny (Kasperls Wurzeln). Hlavním tvůrčím tahounem tohoto zajímavého seskupení je maďarský loutkář Gyula Molnàr, který do představení vnesl velkou část své loutkářské autobiografie. Kašpárkovy kořeny tak nevypráví o původu a vzniku maďarského Kašpárka, ale o vztahu a cestě Gyuly Molnàra k tomuto divadelnímu žánru, o zrození Molnàra – komedianta. Představení začíná autobiografickou scénou, kdy Gyula Molnàr po smrti své tety vyklízí její byt a pod vanou nalezne čtyři maňásky svého dědečka (také loutkáře) zabalené do novin a prožrané od molů a červotoče. Kašpárek, kterého malý Gyula znal z dědečkových představení, mezi nimi není. Je tam jen vlk, kůzle, starý strážník a krokodýl. Kde je Kašpárek? Kdo ho bude hrát? Následuje kouzelná a výborně pointovaná scénka konkurzu na roli Kašpárka, o kterou se uchází všechny loutkové postavičky, které mezi tím „ožijí“. Červy sužovaný vlk, kůzlátko s jedním očíčkem (jinak v relativně dobrém stavu), strážník, který nic neví a nikoho nezná, a těhotná krokodýlice (výborně hrají Alexandra Kaufmann a Eva Kaufmann). Brzy je jasné, že žádná z loutek Kašpárka hrát nemůže. Ale někdo z těchto pozůstalých přece tuhle roli převzít musí! Úkol připadá samotnému Molnàrovi, který se náhle objeví v loutkovém plánu jako malý maňásek. A tak se zrodí Molnàr – komediant. Následuje maňáskový příběh o Kašpárkově cestě do podsvětí za mrtvou babičkou, kterou chce vrátit opět mezi živé, protože nikdo jiný než ona nesvede tak skvělé koláče. Ta se však na svět už vrátit nechce, Kašpárek ji tedy bací palicí, přehodí si ji přes rameno a vydává se zpět… Jak dlouho je Kašpárek na cestě po Hádesově říši nevíme, jisté ale je, že v okamžiku, kdy začíná představení Kašpárkovy kořeny už „nahoře“ není. Půvabná „maňáskárna“ sehraná s velkým humorem, nadhledem a kumštem.

Kromě zmiňovaných světových premiér (o čtvrtou premiéru festivalu se postaral německý divadelník Hans Jochen Menzel veřejnou zkouškou inscenace I Walk Alone, kterou jsem bohužel již neviděl), byly v programu uvedeny již osvědčené a publikem prověřené kašpárkovské kusy, z nichž bych rád zmínil představení francouzského souboru Compagnie La Pendue Polichinelle, pěkný ptáček (Poli dégaine), které se stává hitem evropských loutkářských festivalů (Magdeburg, Bochum, Silkeborg). Představení vždy diváky nadchne strhujícím temporytmem, naprosto přesným časováním gagů a loutkohereckým mistrovstvím obou protagonistů – Estelle Charlier a Romualda Collineta. Jsem velmi rád, že čeští diváci toto představení uvidí také v Čechách – v programu 28. Skupovy Plzně, která se uskuteční od 13. – 17. června 2010.

Pozoruhodné bylo rovněž setkání s tureckým stínovým divadlem a Kašpárkem, kterému se v Turecku říká Karagöz. Představení Karagöz – Magický strom sice vychází z tradičních témat tureckého lidového divadla, interpretační umění tureckého loutkáře Cengize Özeka (jeden z nejlepších interpretů Karagöze v Turecku) je však divákovi zprostředkovává moderním způsobem.

51. ročník festivalu FIDENA ukázal, že jeho dramaturgie dokáže rozpoznat zajímavé divadelní trendy a vedle osvědčených loutkářských hvězd umí vyčuchat i mimořádné talenty a hvězdy teprve se rodící. FIDENA opět potvrdila, že patří k nejzajímavějším a nejprogresivnějším přehlídkám loutkového a figurálního divadla v Evropě.

Loutkář 5/2009, s. 214–215.