Lešková-Dolenská, Kateřina: Tíseň ve vla(e)ku dějin

Milovníci Divadla Continuo a zvláště ti, kteří vyznávají i kouzlo železnice, si při letošním mezinárodním site specific projektu Krajina na znamení (uváděném ve dnech 10. – 16. srpna 2009) přišli opravdu na své. Letos se nehrálo ani na Kratochvíli, ani mezi vrbami na hrázi rybníku Otrhanec (i když jsme se k němu nakonec dostali). Začínalo se na nádraží v Netolicích a odtud se pokračovalo speciálním vlakem ČD Continuo.

Ve srovnání s předchozími projekty, které se nesly na vlně archetypálních nadčasových příběhů (Vrba, Hostina času), byla Krajina na znamení, silně inspirovaná dějinami 20. století, zdaleka nejtemnější. Týká se nás totiž konkrétně (ať už osobně, nebo prostřednictvím našich příbuzných), na rozdíl od obecně formulovaných, byť tragických, osudů.

Na nádraží se do houfu čekajících diváků mísily podivné figurky. S kufry, jakoby na útěku, zmateně volající, kohosi hledající. Každý z těchto lidí sice mluvil jinou řečí, nebylo však nutné rozumět slovům, která říkali – jejich smysl byl jasný: něco se stalo. Jeden musí opustit vlast, nevěsta marně hledá svého ženicha, další lidé jsou na útěku. Byl tu i mladý levicový revolucionář, který nám strkal do rukou jakési letáky. Postupně vyplývalo na povrch, že jsou to lidé, do jejichž poklidných životů hluboce zasáhla temná dějinná událost – válka, odsun, revoluce, totalita, dosaďte si podle libosti. Všichni společně jsme nastoupili do jednoho vlaku, pomyslného hybatele osudu, který mohl roztočit kola mašinerie dějin.

Vlakem, který tvořila souprava se dvěma dvoupatrovými vagony a jedním poštovním uprostřed mezi nimi, mohli herci po celou jízdu plynule probíhat (mezi oběma patry vagonů, tedy jakoby do osmičky) a posouvat drobnými etudami své soukromé příběhy. Uprostřed hrála kapela, jejíž produkce byla slyšitelná po celém vlaku. Hlavním průvodcem večera pak byl noblesní muž ve fraku a s cylindrem na hlavě. Konferenciér, osud, Mefisto, tatarkovský „Démon souhlasu“? Kdoví, jak ho pojmenovat – po celou dobu působil jako pokušitel a zároveň kat, který cukrem i bičem láká i hrozí přihlížejícím divákům, aby si „správně“ vykládali dění, jemuž přihlížejí.

Napjaté dusno a rostoucí tíseň, s níž nám všichni ti vyděšení lidé pomalu odhalovali své životní peripetie, se během jízdy stále stupňovaly. Viděli jsme Španělku, která se zoufale pokoušela dovolat domů (a kradla přístroj nervózní nádražní telefonistce), plačící Němku-nevěstu, která hledala v krajině bílého koně – její vzpomínku (a zároveň symbol) na svatební den, kdy jí násilně odvlekli-odsunuli ženicha, mladý pár evidentně na útěku, který neměl jízdenky, a byl proto násilně „vyloučen z přepravy“. O mladého radikála, který rád recituje revoluční verše, se zase postupně začali zajímat tajní policisté…

Během tříhodinového představení se hrálo nejen ve vlaku (v uličce, v zavazadlovém prostoru nad hlavami diváků), ale i kolem vlaku: často jsme zůstali stát v temné krajině a z oken sledovali třeba poetický obraz koně cválajícího polem, nebo drsný výjev, kdy byl muž-šmelinář, který nám na začátku pod rukou prodával lístky na vlak, uprostřed cesty vyhozen, naložen do vojenského náklaďáku a odvezen alejí vysokých topolů neznámo kam.

Několikrát vystoupili z vlaku i diváci – při prvním zastavení jsme sledovali na malém nádraží pásmo několika kabaretních písní – a zatímco se na jevišti promenovaly lepé děvy, za nimi byl v okně vlaku mlácen a mučen dvěma tajnými (s klaunskými nosy) mladý muž. Po skončení hudební produkce se pak konferenciér vemlouvavě obracel do publika se svou mantrou: „Nic jste neviděli, všechno je v pořádku.“ V tu chvíli už člověka opravdu mrazilo vědomí kolektivní viny.

Druhé zastavení nás čekalo nedaleko Malovic. Od vlaku, který vzápětí odjel, jsme pokračovali pěšky až k louce vedle rybníku Otrhanec, zatímco se objevovaly a mizely další výjevy naší mozaiky příběhů: viděli jsme jakousi skupinku lidí, možná z válečných transportů, jak klopýtají obtíženi kufry po kolejích, narazili jsme na lidská těla pohozená v bahně na břehu potoka. Sledovali jsme děsuplné vysoké panáky ve vojenských uniformách, jak se poplácávají po ramenou a rozdělují si mapu Evropy (tento obraz podmalovávala hudba živě hraná na klavírní křídlo stojící uprostřed louky).

Nechybělo ani pro tvorbu Continua tak typické meditativní zastavení na louce s výtvarnými instalacemi – tentokrát nás čekaly ručně psané autentické vzpomínky na poválečné události, které se odehrály přímo ve zdejším regionu (opravdu neveselé čtení o pohybech front, popravách a perzekucích) doplněné o torza, zkrvavené košile, to vše nasvícené slabým svitem mihotavých svíček.

Poslední výjev se odehrál tam, kde jsme z vlaku vystoupili. V tento okamžik už bylo násilí bez jakýchkoli příkras a pokusů o jeho zakamuflování a teror se zcela očividně vystupňoval na nejvyšší míru – například mladý revolucionář byl před našimi zraky dohnán k sebevraždě. Ale my jsme samozřejmě nic neviděli a neslyšeli, jak po nás teď už tvrdě vyžadoval tajemný muž v cylindru.

Není divu, že při zpáteční jízdě na netolické nádraží bylo z diváků do smíchu opravdu málokomu. Ale přesto si neodpustím jeden postřeh – už dlouho mám pocit, že největší nepřítel site specific projektů je divák, a v divadelním vlaku se to ukázalo mnohonásobně. Zatímco v „normálním“ divadle by publikum ani nedutalo, ve vlaku se chová, no, jako ve vlaku. Povídá si se sousedem, co říkala Máňa v kantýně a co bude dělat k večeři, a vůbec mu nevadí, že se přitom současně hraje ve vlaku i kolem něj! Divadelníky pracně vybudovaná atmosféra tak rázem vezme za své a celý večer ztratí mnoho na své účinnosti a síle výpovědi, což je (a nejen u tohoto projektu s tolik závažným tématem) víc než škoda.

Kateřina Lešková-Dolenská

Divadlo Continuo, Malovice

Krajina na znamení

režie: Pavel Štourač

Premiéra 10. 8. 2009, psáno z reprízy 14. 8. 2009.

Loutkář 5/2009, s. 207.