Lešková-Dolenská, Kateřina: Ubohý Dvořák

Málokterý soubor umí v divadle tak sugestivně vytvářet magickou atmosféru, jako Divadlo bratří Formanů. Jejich schopnost vybudovat na jevišti snový svět, zároveň kombinovaná s absolutním perfekcionismem ve všech komponentech jevištního díla okouzlují laické i erudované diváky a vzbuzují úžas. I inscenace Ubohá Rusalka bledá, kterou jsem měla možnost zhlédnout přenesenou do prostoru lodi Tajemství z Husy na Provázku, slibovala velký divácký zážitek. Ovšem až do chvíle, než došlo na zpěv.

A přitom ten večer začal tak nadějně! Na loď se nastupovalo po soumraku, přes příď skrze zázemí herců. Klopýtali jsme po úzké lávce zespoda omývané vodou, nad níž se válela oblaka divadelního kouře, tak jako mlha nad blaty, kolem živých obrazů – v nich nás vítali strnulí myslivci v holínkách a vyděšené rusalky, všichni tajemní a lehce děsiví. Zůstali jsme stát v prázdném lodním trupu, nad námi se k hvězdnému nebi tyčily estetické siluety pokroucených větví a nad nimi se začaly objevovat přízračné bytosti. Opera začala.

Sborové pasáže ještě nevěstily nic zlého. Nad námi pobíhaly vodní víly – pojaté jako neurotické divoženky (charakteristický byl pro ně upřený nepřítomný pohled, prudké opakované cukání hlavou a pohazování dlouhými vlasy) a zjevovali se somnambulní myslivci. Dekorativní vodník, jako vystřižený ze secesních ilustrací, měl, pravda, velké problémy s chrchlavým mikroportem, ale jeho výkon se ještě dal vydržet. Pak se ale objevila na první pohled ideálně vybraná ústřední milenecká dvojice. Rusalčin zpěv (Anežka Kubátová) byl sice velmi nesmělý, ale s těžkým partem se rvala statečně, a protože je část opery němá, nestihla se divákům zprotivit. Zdaleka nejhorší pěvecký výkon večera však odvedl princ (Jiří Hajdyla) – nedosáhl na výšky, nejistý byl v hloubkách a celou operou se do slova a do písmene protrápil; není mi moc jasné, proč byl do takhle pěvecky obtížné role vybrán právě on. Jenom kvůli tomu, že mu to po boku půvabné Anežky Kubátové sluší? „Naštěstí“ v poslední scéně uklouzl a porouchal si svůj mikroport (alespoň to tak vypadalo) – emočně nejvypjatější pasáž a vrchol celé opery tedy odezněla pouze z playbacku, kterým si v Rusalce inscenátoři tu a tam pomáhají. Jak nemám na divadle podobné berličky ráda, tuto jsem kvitovala s povděkem. Troufám si napsat, že to co jsme slyšeli, bylo fyzické týrání diváků a zostřené o to, že se z lodi během dvouhodinové plavby prostě nedalo odejít. Jediný, kdo vystřihl svou árii opravdu s přehledem, byla Eva Vrbková jako cizí kněžna. Odzpívala ji suverénně a ještě si vyhrála s nápodobou operní mondénní divy se vší „operáckou“ manýrou.

K čemu je opulentní výprava, k čemu je vynaložená energie hudebníků (v inscenaci účinkuje opravdu minimalistický orchestr v čele s renomovaným dirigentem Marko Ivanovićem), k čemu je promyšlená režijní koncepce, když je vše degradováno diletantským zpěvem na parodii. Nemám nic proti laickému zpívání – konkrétně u Formanů se například v Barokní opeře snoubilo s pojetím i lehkostí inscenace a organicky pasovalo k naivnímu půvabu Loosovy hříčky. Ale v takto pojaté Rusalce, kde je notabene vše hráno na tragickou a vážnou notu?

Pokud si tedy odmyslím opravdu tristní hudební zážitek, byli jsme svědky kouzelné podívané, kde se obyčejné sloupy zámeckého sálu proměňují v rozkvetlý háj a starý remorkér na tajuplný les plný přízraků – stromy nasvícené protisvětlem, prostor naplněný dýmem a zalitý vodou vytváří za doprovodu promyšlených zvuků, šelestů a dunění dokonalou iluzi vílího světa. Ježibabí chýše byla na samé lodní přídi, bohatě dekorovaný vodník se pohyboval na pojízdné plošině nad námi –co do oživení prostoru a jeho plného využití odvedli Formani stoprocentní práci. Stejně působivý byl i výklad postav, zejména na konci, když značně expresionisticky pojaté a rozhodně ne éterické víly zahubí všechny lunatické a tak trochu dojemně nemotorné myslivce.

Divadla bratří Formanů jsem si vždy vysoce cenila pro jeho absolutní profesionalismus a cit pro detail. Proto se nemohu smířit s novou Rusalkou, která ve své hudební (resp. pěvecké) části zničila dojem ze všeho ostatního. Možná že kdyby stejnou látku Formani stejně uchopili s operním souborem, vznikla by divadelní událost. Takhle zůstala jen pachuť promarněné šance.

Kateřina Lešková-Dolenská

Divadlo Husa na Provázku a Divadlo bratří Formanů

Antonín Dvořák, Jaroslav Kvapil a bratři Formanové: Ubohá Rusalka bledá

Režie: Petr Forman, úprava a hudební nastudování: Marko Ivanović, scéna: Matěj Forman a Josef Sodomka, kostýmy: Marcela Ulrychová a Marie Mukařovská, spolupráce na scénáři: Ivan Arsenjev a Veronika Švábová, pohybová spolupráce: Veronika Švábová, dramaturgie: Barbara Vrbová

Premiéra 30. 3. 2009 v Divadle Husa na Provázku, pražská premiéra na lodi Tajemství 25. 8. 2009. Psáno z reprízy 26. 8. 2009.

Loutkář 5/2009, s. 206.