Loutkar.online

Dworakowska, Zofia: Jsou jiní

Člověk je živý, loutka mrtvá; člověk je náš, loutka cizí. Díky těmto základním rozdílům vznikly inscenace, o nichž se chci zmínit. Tento rozdíl je nejzřetelnější, když člověk a loutka stojí vedle sebe, když dojde k vzájemnému setkání, jež je tématem celá inscenace.

1. Na začátku Mrtvé třídy se na scéně nacházejí postavy staříků. Nehybně sedí v školních lavicích. Bílé tváře se v jasném světle zdají být modrošedé. Tohle není barva lidské pleti. Každý z nich zkameněl v nějaké poloze, zastavil se v polovičním gestu. Těžko říci, zda se jedná o herce, či loutky. Zda jsou živí, nebo mrtví?

Kantor dává znamení. Zachvěli se. Skutečně žijí. Každý z nich se pohybuje určitým způsobem. Pro každého z nich je příznačný určitý, neustále opakovaný rys: nervózní mrkání očima, neustálé polykání slin, sevřená ústa, cupitání. Byl by přirozený, kdyby se zopakoval, ale takto zněkolikanásobený vypadá nepřirozeně. Zdá se, že máme do činění spíše se strojem (automatem). Staříci odcházejí, za chvilku se vracejí a již nejsou sami – mají loutky. Loutky, které jsou výrazně menší než herci, představují děti staré přibližně deset let. Kluci mají krátké vlasy, občas rozcuchané, holčičky je mají dlouhé, spletené do copánků, nebo volně rozpuštěné. Oblečeni jsou do tmavé, dvoudílné uniformy. Někteří jsou obuti, zbytek je bosý. Krom bosých noh jsou také zřetelně vidět dlaně. Loutky se objevují s herci ve dvojici; muž s chlapcem, žena s holčičkou.

Manekýni vypadají jako lidé a naopak – lidé připomínají loutky. Nicméně zcela stejní nejsou. Jsou si pouze podobní, nikoliv totožní – jedná se o blízkou podobu, nikoliv identičnost.

Staříci vypadají jako manekýni, ale vyznačují se větší samostatností a šikovností. Umí sami chodit, pohybovat rukama, tvářit se, mluvit, vysvlékat se a oblékat se. Existuje pouze jedna postava, která toto vše neumí. Na začátku představení sedí uprostřed první řady stařeček v buřince. Jeho oči se bez hnutí dívají před sebe. Chová se zcela jinak než jeho spolužáci. Zatímco se ostatní probouzejí ze strnulosti a rovně usedají, hlásí se, křiví ústa do grimas, hádají se, křičí či mávají rukama, stařeček v buřince sedí a nehýbe se. Když ostatní vstávají z lavic a opouštějí třídu, on zůstává na svém místě. Jeho soused přibíhá zpět. Bere jej za rámě a zvedá jeho tělo vzhůru. Staříkovi bezvládně padá ruka z desky lavice, ztěžka klesá a ještě chvíli se klinká. Spolužák, který staříka táhne jako figurínu, jej odvádí pryč. Tvář staříka je neustále stejná, bez žádné grimasy, s prázdným pohledem. Tento muž se sám již nehýbe, není tak šikovný jako ostatní. Více se podobá nehybným dětem a to i přes to, že stále ještě náleží do skupiny stařečků. Nachází se mezi loutkou a člověkem. Ono „mezi“ je nejdůležitějším pojmenováním jeho stavu. Je totiž předzvěstí toho, co potká za nějakou dobu také stařečky. Dospívání a stárnutí je zde představené jako proces připodobňování se manekýnovi a co víc: stávání se jím. Hrdinové Mrtvé třídy (loutky a lidé) jsou tedy osobami stejného druhu, jen se nacházejí na různých etapách života. Proto nejsou stejní.

Proměna v loutku neprobíhá pouze během celého života, ale především v každé etapě života. Život není procesem dospívání či stárnutí, ale procesem odumírání jednotlivých období. Člověk nemůže dospět, přejít do další etapy života, jestliže nezemře předešlé životní období. Tento proces lze připodobnit k motýlímu zakuklení. Stejně jako se housenka proměňuje v motýla tím, že opouští dřívější podobu, tak i chlapec se proměňuje v teenagera, pak v mladíka a následně přes dospělého muže nakonec v stařečka. Jenomže aby se tak stalo, chlapec musí zemřít. Zemřít, čili proměnit se v loutku.

Zdálo by se, že setkání těchto mrtvých osob není možné. Dochází k němu však díky Mrtvé třídě, seanci paměti, jak kantor inscenaci také nazval. Kým mohou pro sebe být ty dvě, autonomní verze jedné osoby?

Během některých scén si lze všimnout osobního zacházení s loutkami: jsou jakoby objímané (také samotným Kantorem), usazované do lavic způsobem, jakým se usazují malé děti, poklepávané po zádech atd. Lze si všimnout jakýchsi zbytků vzájemných vztahů. Gesta jsou však nedokonalá, zadržená a tím pádem nepřirozená. Dovolávají se velmi konkrétních, každodenních úkonů, nicméně byly změněny takovým způsobem, že se zdají nezamýšlené a zdeformované. Za jejich vzor by bylo možné uznat chování dítěte vůči rodičům. Do třídy tak přichází matky s dcerami a otcové se syny. Žena je současně dcerou sebe samé a zároveň svou matkou z dětství. Ukazuje se tu příbuzenský vztah – uvnitř jednotlivého člověka.

Na konci představení někteří herci s hněvem házejí loutky na zem. Nicméně nedělají to tak, jak se hází s předmětem, ale tak, jak se hází s figurínou, s nechtěnou hračkou. Další přinášejí manekýny, které tisknou k sobě, pokládají je, neházejí s nimi. Házení loutek se náhle stává házením obětí do hrobu. Hromada těl je působivá – připomíná masové hroby. Staříci házejí do hrobu děti, které byly před chvílí jejich dětmi, ale především tím, že sami stojí nad hrobem, pohřbívají vlastní dětství.

2. Druhou inscenací, o níž chci hovořit, je Sněhová královna, kterou na motivech pohádky H. C. Andersena zinscenoval Marcin Jarnuszkiewicz. V jedné z prvních scén stojí ve středu několikaleté děti: Gerda a Kaj. Ze třech stran je obklopují dospělí a dívají se na ně. Děti představují loutky, které jsou velmi podobné normálním dětem. Mají přirozený vzrůst, jejich tváře, ruce a nohy mají velmi podobnou barvu, jaký má barva lidské pokožky. Holčička má dlouhé, rozpuštěné světlé vlasy. Kluk je má temnější, sahají mu po uši. Jsou oblečeni do skutečných šatů. Oba jsou bosí, ale mají i skutečné boty, jež lze obouvat a vyzouvat.

Loutky mají pohyblivé klouby, díky čemuž jsou schopné vykonávat mnoho činností. Dokážou samy o sobě stát, sedět, klečet, ležet, ohýbat i natahovat ruce, pohybovat hlavou.

Dospělé hrají herci. Neexistuje však rozdíl mezi nimi a loutkami. Všichni jsou stejně živí a skuteční. Kaj a Gerda jsou nalezenci, kteří přišli o rodiče. Dvojice dospělých přichází k dětem a bere je na ruce. Od této chvíle se budou objevovat spolu – žena s Gerdou, muž s Kajem. Jejich vztah není neomezený. Postavy, stejně tak děti-loutky, jak i dospělí-lidé existují jako samostatné osoby. Všechny postavy, a to opět jak lidé, tak loutky, mají stejná práva. Jejich rovnocennost a zároveň samostatnost je zdůrazněna tím, že jsou sami sobě partnery.

Muž chytá chlapce za paže a zvedá ho jako svého syna. Kaj pohybuje hlavou, rozhlíží se dokola. Žena se mazlí s holčičkou jak matka s dcerou. Dospělí usazují loutky na dětských, dřevěných židličkách. Činí to tak, jak se usazují vlastní děti – upravují jim oblečení, ujišťují se, zda sedí bezpečně. Herci se nad loutkami neustále naklání, stejně, jak to dělávají rodiče malých dětí. V jejich chování lze vidět jemnost i starost. Podobný rodičovský vztah herců vůči loutkám se v této inscenaci objeví ještě několikrát.

Vztahy tohoto druhu a taková nezávislost loutek na lidech neplatí během celého představení. Již v jedné z prvních scén, během scény rozhovoru s Babičkou, je rodičovský vztah narušen. Muž hovoří s Babičkou jako Kaj. Podobné situace se budou opakovat, když dospělí budou říkat text Kaje a Gerdy. Herci se nesnaží vytvořit iluzi, že hovoří za loutky-děti. Ukazuje se totiž, že žena je Gerda a muž je Kaj. Potvrzuje to symetrie reakcí loutky a člověka, jež jsou přítomné v některých momentech. Například tehdy, když Kajovi padá do oka kousek skla.

Během celého představení stojí vedle sebe tyto navzájem protikladné informace. Z jedné strany jsou loutka i herec nezávislými postavami, ze strany druhé jsou jednou a touž osobou. Protikladnost je však zdánlivá, protože ve skutečnosti jsou oba dva jednou postavou rozdělenou do dvou osob. První je několik let, té druhé několik desítek. Obdobné propojení je i v Mrtvé třídě Tadeusze Kantora, kde je věkový rozdíl větší; stařečkové nesou svoje dětství. Stejně jako u Kantora žena je současně svou dcerou i matkou.

Gerda a Kaj nejsou jedinými loutkami v této inscenaci. Ostatní však mají jiný význam a jejich vztah s lidmi má jiný charakter. Jeden herec se může objevovat s různými loutkami, může navíc hrát bez loutky, když předvádí úplně jiného hrdinu. Tyto loutky lidem již podobné nejsou. Všechny mají dětskou velikost, dětský vzrůst – dokonce i jedná-li se o staré ženy. Zde podoba s lidmi mizí, loutky ztrácejí reálnost, jakou mají malá Gerda a malý Kaj.

Čím jsou oba dva světy a jaká je role loutek a lidí v nich? Při odpovědi na tyto otázky nám může pomoc rekonstrukce fabule. Představení vypráví o chlapci, jenž utekl z domova za zlou Sněhovou královnou. Holčička chce Kaje vysvobodit. Vydává se na cestu, během níž potkává různé postavy. Některé jí pomáhají, jiné zase její putování zpomalují. Holčičce se nakonec podaří najít Kaje a vrací se s ním do rodného města.

Zdá se, že důležitá je struktura toho putování. Jedná se o výpravu pro nejbližší osobu, o výpravu do dalekých krajů, které jsou studené, cizí a zlé, do krajů, jimž vládne zlý panovník. Jedná se tedy o výpravu těžkou a plnou protivenství, výpravu, jež má za hlavní úkol nalézt ztraceného a vrátit se s ním zpět. Některé motivy Gerdina putování jsou snadno dešifrovatelné. Výprava pro milovaného připomíná příběh Orfea, jenž přivedl zemřelou manželku do světa živých. Se schématem Orfeovy výpravy jsou svázané dále také duchovní putování šamanů.

Gerda, jež má tyto šamanské schopnosti, je jedinou osobou, která můře Kaje nalézt a která – navzdory hrozícímu nebezpečí – se rozhodne vyrazit na cestu. Aby mohla vyrazit do mystického prostoru, musí Gerda použít loutku. Protože pouze v této formě může její duše hledat duši Kaje. Ve stejném čase i místě vidíme nehybného šamana a putující duši. Gerda vlastně vůbec nepřekonává skutečné vzdálenosti, nýbrž loutka-duše je ukazována v jednotlivých situacích během putování: na lodi, na Rýnu, během noclehu u Zbojnice.

Závěr příběhu se zdá klíčový. Vypravěč oznamuje, že Kaj a Gerda se vrátili do svého města, do Babiččina domu, kde vše bylo jako kdysi, nicméně když přecházeli přes práh, zjistili, že jsou již dospělými lidmi. Za dospělými v prostředních dveřích stojí nehybné děti-loutky. Dospělý si jich nevšímají. Staví židličky naproti publiku a usedají tak, že zakrývají výhled na děti. Loutky nejsou již vidět, zůstaly za nimi. Poslední věta Vypravěče zní: „Dospěli, avšak zůstali dětmi ve svých srdcích“. Nedochází zde k odstranění dětí, jak jsme viděli v Mrtvé třídě, ale ke splynutí obou postav do jedné osoby.

Ve Sněhové královně byl ukázán následující vývoj událostí: dezintegrace osoby – rozdělení na loutku a člověka; putování – nalezení a návrat zpět; integrace – spojení v jediném člověku. Loutka zde vystupuje jako část lidské osoby – duše, dětství. Jedná se tedy o netrvalou psychickou jednotu, která ale nakonec je navrácena nebo získána.

3. Kletba režiséra Piotra Tomaszuka je zdánlivě typicky herecká inscenace. Loutky se v ní objevují neočekávaně. Jedná se o děti Kněze a Nevěsty. Sourozenci jsou vyřezáni z jednoho kusu dřeva. Takto spojeni vypadají, jako by stáli vedle sebe a tiskli se k sobě. Nejsou příliš podobní lidským dětem. Holčička je v porovnání s bratrem vyšší, ale i tak měří maximálně 30 centimetrů. Má světlé vlasy končící na úrovni uší. Chlapec má krátké vlasy stejné barvy. Zdá se, že se křečovitě drží své sestry. Pravá ruka natažená vpřed. Během celého představení děti neřeknou ani slovo. Sami od sebe se také nehýbou. Nikdo je neanimuje. Loutky jsou zkrátka jenom dětmi. Matka, která je pevně svírá, je hladí po hlavičkách. Babička je líbá na čela a říká: „Pohladím vás, hlavičky vám pochovám, k srdci přitisknu. […] Tvářičky takové jasné, líčka červená, jasná očka, drobečkové.“ Všem ve vsi se děti zdají být zcela normální. Čeledín je viděl s matkou, jak „všichni tři šli a zpívali si“. V inscenaci nejsou žádné další plány akce.

Děti se předvádějí pomocí loutek, aby se jasně ukázal předmětový vztah, který k nim mají další hrdinové. Lze najít situace, v nichž je jejich loutkovitá podstata zdůrazněna. Když je Matka poprvé ukazuje otci, drží je v nepřirozeně natažených rukách jako nějakou figurínu. Následně chce, aby i on děti podržel – hodí mu je. Otec chytá předmět. K ránu je Matka hodí jako smírčí oběť do ohně. Vidíme, jak hoří. Vypadají jako trouchnivějící poleno. Za okamžik nad ohništěm poletují dva andílci. Vypadají stejně jako děti, dva sourozenci tisknoucí se vedle sebe, jen mají dodělaná křidélka.

Přesto, že pro hrdiny inscenace rozdíl mezi lidmi a loutkami dětí neexistuje, pro diváka je tento rozdíl evidentní. Děti jsou dřevěné, němé, nehýbou se a jsou také nepřirozeně malé. Od začátku jsou cizí – prokleté. To jejich vinou je vesnice prokleta. Pro otce nejsou důležité, vlastně se za ně stydí. Od narození jsou děti pouze pasivními účastníky událostí, které se kolem nich dějí. Jsou ústředním bodem sporu, ale na jejich názor se jich nikdo neptá. Každý se k nim chová jak k předmětu. Nemají dokonce ani právo plakat – i když jejich dřevěné mlčení je daleko horší než dětský křik. Jsou obětí celé této situace a od počátku je zřejmé, že obětí se stanou i doslovně – matka je hodí do ohně, dřevo dobře hoří. Jejich dřevěná podstata byla předurčena k obětování žehem. Bůh oběť přijímá, posílá na ves déšť a nevinné děti odlétají do nebe.

V inscenacích, o nichž zde byla řeč, loutka a člověk nejsou vůči sobě cizí. Jinakost loutky je evidentní, ale vždy ji provází druhý vrozený rys – je podobná člověku. Viděli jsme, jak se v inscenacích prolínají různé způsoby podobnosti a nepodobnosti. Bylo to evidentní v několika vrstvách: v podobě loutek a lidí, jak se loutky a lidé pohybují a fungují na scéně a ve vzájemných vztazích mezi nimi.

Kantor a Jarnuszkiewicz přivádí na scénu člověka, který je rozdělen do částí. Tento rozkol mohl být hmotně ukázán díky tomu, že staví vedle sebe dvě identické existence, které jsou zároveň různé. Díky tomu se dále také jasně ukázalo spojení mezi oběma složkami lidské osobnosti. V Kletbě balancování mezi podobností a jinakostí umožnilo ukázat situaci hrdinů, kteří jsou z jedné strany děti Nevěsty a Kněze, tj. jsou tedy stejní jako oni, pojí je příbuzenské vztahy, ze strany druhé děti nic neznamenají. Jsou pouze předmětem sporu, od počátku určeným k zániku.

Postavit loutky a člověka vedle sebe je také postavením vedle sebe mrtvého a živého, prostor mezi nimi odkazuje k umírání. V inscenacích, o kterých zde byla řeč, se kromě proplétajících se motivů podobnosti a jinakosti neustále vracel motiv smrti. Zdá se tedy, že postavení člověka a loutky vedle sebe neodmyslitelně vyvolává představu s překráčením hranice života a smrti. Protože ve skutečnosti umírání je nejdůležitějším tématem zmiňovaných inscenací. A není důležité, zda se jedná o jeho explicitní vyjádření, anebo zůstává jako problém zastřen. Tajemství smrti je dále hlavním důvodem, proč se člověk s loutkou setkává tváří v tvář.

Zofia Dworakowska

Překlad Jan Jiřík

Příspěvek z mezinárodního sympozia Loutkové divadlo napříč generacemi – loutkové divadlo pro dospělé, který se uskutečnil 2. 11. 2008 během Přeletu nad loutkářským hnízdem za podpory Visegrad Fund.

-red-

Loutkář 5/2009, s. 203–205.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.