Bábkarská Bystrica Tour 2018

Langášek, Miroslav; Středa, Jiří, Slunečko, Petr: Zemřeli

Osmdesátky se už nedočkala

(Věra Blažková 26. 10. 1930–15. 8. 2009)

Jednoho krásného letního dne, přesně 16. srpna letošního roku, mi na mobil přišla esemeska se stručným, ale zato zdrcujícím sdělením, že „včera zemřela Věra Blažková.“ Věděl jsem sice, že po mnohaletém velmi vážném marodění se ocitla na pokraji kritického stavu, ale při nedávné návštěvě jsem nenabyl dojmu bezprostředního nebezpečí smrti. Chtěl jsem jí přinést a přečíst obsáhlý dopis naší společné slovenské přítelkyně, s níž jsme se kromě jiného potkávali i na chrudimských přehlídkách, Aničky Cálikové – bohužel už jsem svůj slib nesplnil…

Já vím, že mladé loutkářské generaci to už mnoho neříká, vždyť Věra do jejího povědomí vstoupila nanejvýš okrajově – už víc než dvacet let byla v důchodu, i když ještě nějaký čas v redakci (tehdy ještě) Československého loutkáře přesluhovala. A potom se téměř dvacet let pohybovala po jiných redakcích, které ocenily i její schopnosti korektorské, nejdéle pak v Lidových novinách, kde pracovala spolu s několika kolegy z bývalé osvětové redakce nakladatelství Orbis. Nicméně Věra neodmyslitelně patří do historie novodobého českého a slovenského loutkářství, což potvrdí i ti dnes už nemnozí, kteří v poválečných letech začali v této sféře amatérsky nebo profesionálně působit.

Patřím do této řady, i když jsem patrně jeden z těch, kteří Věru poznali v šerém dávnověku jejího i vlastního dětství a mládí. Bylo to v letech druhé světové války v Rožďalovicích u Jičína, kde jsem žil až do své maturity v roce 1946, protože Věra (rozená Vecková) tady každoročně trávila celé prázdniny u nejbližších příbuzných. Pochopitelně, že na malém městečku nemohla ujít pozornosti omladiny, zejména té, které se „zapalovala lejtka“, a tak se na podvečerních táčkách pod lipami mluvilo o „plavovlasé krasavici“ (na maturitní fotografii lze posoudit, že pověst vůbec nepřeháněla). Ale po válce z mého obzoru na řadu let zmizela – vystudoval jsem novinářství na vysoké a začal pracovat na ÚV Svazu mládeže. Když jsem však po XX. Sjezdu KSSS v roce 1956 byl „nuceně odejit“ (kromě jiného jsem patřil k těm, kdo požadovali svolání mimořádného sjezdu KSČ) dostal jsem nabídku nastoupit jako šéfredaktor do redakce osvětových časopisů v Orbisu. Při prvním vstupu jsem ke svému velkému překvapení zjistil, že nás s Věrou osud po letech znovu svedl dohromady – a tentokráte už vlastně navždy – jako životní souputníky. Obě naše rodiny se spřátelily, jezdili jsme společně na chatu Orbisu v Krkonoších, později i do ciziny na dovolené aj. Naše kontakty trvaly i v dobách, kdy jsem téměř dvacet let pracoval jako hotelový recepční (historie z 50. let se opakovala, byť v trochu jiné podobě).

Ještě předtím mne však normalizační šéfové dočasně dva roky nechali pracovat přímo v Československém loutkáři, takže jsme s Věrou byli v denním styku. Proto také mohu hodnověrně vypovídat o jejích lidských i pracovních kvalitách, které jsou nade vší pochybnost – i když nešlo o žádnou idylu. Nejednou jsme se dostávali do názorových i pracovních konfliktů, ale vždy vítězil zájem na zdaru společného díla.

Věra po maturitě na reálném gymnáziu vystudovala dvouletý kurz knihovnictví na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale do žádné knihovny poté nenastoupila. Nikdy jsem se jí neptal, za jakých okolností přišla v roce 1951 do Orbisu, kde od září zpočátku pracovala jako korektorka, a při utvoření redakce Čs. loutkáře, jehož vedoucím redaktorem se stal dr. Miroslav Česal, ji přeřadili k němu jako redaktorku. A tam zůstala vlastně až do důchodu, takže nás všechny, alespoň v Orbisu „přežila“ – jak Česala, který v roce 1970 převzal vedení loutkářské katedry DAMU, tak mne, a posléze vlastně i Evu Hanžlíkovou. Navíc se vlastně svým dvojnásobným mateřstvím „podepsala“ i na osudu Oldřicha Augusty: tento úspěšný loutkářský autor (jinak ovšem příslušník hořické „zlaté mládeže“, který v důsledku těžkého astmatu byl v invalidním důchodu) v dobách jejích mateřských dovolených úspěšně pracoval za ni v redakci – a po jejím druhém návratu se podařilo ho doporučit za ředitele Naivního divadla v Liberci, kde prokazoval své umělecké i manažerské schopnosti až do své předčasné smrti. Kromě jiného se nám odvděčil i tím, že v těch dobách podpořil naši iniciativu o vytvoření speciální přehlídky inscenací pro děti předškolní a z nejnižších tříd, která dostala název Mateřinka a letos oslavila konání jubilejního 20. ročníku.

Lze sotva v tomto stručném nekrologu vyjmenovat všechny aktivity, na nichž se Věra po celá léta podílela – ale bez ní by novodobá loutkářská historie rozhodně nebyla úplná. Patřila k lidem, kteří své tvořivé schopnosti uplatňují nikoliv ve vytváření kolosálních koncepcí nebo nabubřelých vizí, ale spíše v té každodenní „černé“ práci, bez níž ovšem by všichni vizionáři ztroskotali v šedivé každodennosti. V tomto smyslu byla spíš dělníkem pera, než oslavným poetou. Sama nepsala mnoho, a když tak věcně, a věnovala se spíše jazykovým a stylistickým úpravám, což někdy podceňují i velmi renomované tiskoviny, jak se můžeme, bohužel, dnes a denně přesvědčovat i v našem kulturním tisku, o politickém ani nemluvě. Bohužel posledních dvacet let Věře Blažkové pohybové omezení (posléze nemohla chodit bez dvou berlí) znemožňovalo trvalý a soustavný styk s loutkářským prostředím, i když zájem o ně nikdy neztratila. Škoda, že se alespoň té osmdesátky nedočkala. Protože se narodila v roce 1930, chyběl k tomu pouhý rok.

Miroslav Langášek

V červnu 2009 zemřel Ivan Pilný

(nar. 10. 8. 1933 – zemřel v červnu)

Již před lety odešel z profesionální loutkové scény, na niž vstoupil v 50. letech minulého století nejprve jako člen Divadla Dětského domu a krátce také Divadla S+H. Od roku 1960 působil v Malém divadle v Českých Budějovicích – více jak 15 let jako jeho umělecký ředitel a režisér a pak až do 90. let jen ve funkci režiséra. Jeho inscenační tvorba nepatřila k těm vývojovým proudům, jež by kritika řadila mezi progresivní, přesto v jeho práci najdeme řadu pozitivních momentů: přebudoval kino v Jerolímově ulici ve funkční loutkovou scénu a byl prvním iniciátorem loutkových představení v exteriérech jihočeských hradů a zámků. Nezapomenutelný byl jeho, žel nerealizovaný, projekt na přestavbu historického mlýna v centru Budějovic na dětské kulturní centrum se scénou a mnoha dalšími prostory pro rozmanité aktivity. Dařilo se mu kolem sebe soustředit znamenité herce, jako byl například Jiří Bártek s manželkou Martou, Eva Janěková, svoji loutkářskou dráhu zde začínal Josef Krofta, zval renomované režiséry i režimem pronásledovaného Erika Kolára k pohostinským režiím. Z bezpočtu jeho dramatických pokusů napsaných pro mateřskou scénu zaujala další česká i zahraniční loutková divadla jeho hra Jak se dělá cirkus vtipně využívající techniku černého divadla. Byl to v pravém slova smyslu loutkářský nadšenec, jenž za sebou zanechal, přes všechny výhrady, poctivý kus práce.

Jiří Středa

21. srpna ve věku 76 let zemřel Miloslav Linhard, mezi loutkáři důvěrně Richard nazývaný. Mladí loutkáři jej už asi neznají, ale tento muž v 70. letech se svým šumperským souborem Žabáci patřil mezi hvězdy chrudimských přehlídek a i jinde.

Richard byl především znamenitým kantorem, který měl pro své studenty věru zvláštní charisma, přitom působil od pohledu jako sympaťák, který ale věděl, co chce, a jak toho dosáhnout. Žádný uspávač hadů, ale učitel, který dokázal naučit. Měl respekt a úctu, nebylo proto třeba zvyšovat hlas a všelijak se rozčilovat. Užíval legraci a ironii. Jeho vtip však nebyl ryčný, ale tichý, uměřený pro duši studenta. Pedagogické působení bylo pro Richarda velkým posláním, proto přemýšlel, jak udělat ještě víc, aby činnost studentů i mimo vyučování měla význam, aby je bavila a současně obohacovala. K tomu, čemu se nakonec přiklonil, bylo loutkové divadlo. Souboru přineslo mnoho úspěchů a cen z přehlídek, že je spočítat ani nelze. Jejich představení dokázala diváky vždy potěšit, rozesmát, přitom však jednoduchými, ale účinnými prostředky, které Žabáci znamenitě dokázali využít. Richard je nechal hrát, jen citlivě usměrňoval, ale současně dokázal mezi nimi objevit i řadu skutečných dramatických talentů. A výsledek, soubor dobře šlapal ve škole i mimo ni. Jednu „příhodu z natáčení“: Někdy na počátku 70. let jsme měli jet se Žabáky do Bulharska s několika představeními. Přišel jsem na Hlavní nádraží, kde mě obklopilo asi 15 kluků a jedna dívka, kteří mi do ruky strčili dopis. Byl od Richarda. Sděloval mi, že z vážných důvodů musí zůstat v Šumperku a že tedy mám Žabáky na starosti sám a ať se příliš nespoléhám na poněkud sklerotického zástupce ředitele školy, který tedy jede místo něj. A opravdu, opodál na lavičce seděl celkem netečně jakýsi starší muž. Přepadly mě mrákoty. Jak to jen celé ukočíruji a zda se vůbec ve zdraví vrátím zpět? Mé obavy byla zhola zbytečné. Žabáci byla znamenitá parta, na kterou bylo spolehnutí.

Richarde, budeš mi moc chybět, a nejen mně.

Petr Slunečko

Loutkář 5/2009, s. 194–195.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.