Bábkarská Bystrica Tour 2018

Lešková-Dolenská, Kateřina: Nechci z čehokoliv slevit

„Experimentální výtvarné i loutkové divadlo“ s podivným názvem Anpu patří ke stálicím české nezávislé loutkářské scény. V tvorbě divadla se snoubí výtvarné cítění s loutkářským punkem a vše dohromady pak tmelí v originální tvar temperamentní Bela Schenková, rázná principálka, která nedělá kompromisy a přesně ví, co chce.

Co pro vás bylo hlavním impulsem, že jste se rozhodla založit si vlastní divadlo?

Divadlo bratří Formanů pořádalo v roce 1998 festival ve staré třešťské cihelně, kde jsem vystupovala se svým představením. A protože už jsme vystupovali nějakou dobu, hodilo se nazvat náš spolek nějakým jménem – tam vznikl název Anpu a „oficiálně“ vlastně i naše divadlo.

Do jakých projektů jste se zapojovala před založením Anpu?

Už během studia na DAMU jsem spolupracovala se spolužáky z vyššího ročníku Ondřejem Spišákem, Petrem Formanem a Tomášem Žižkou, kteří už na škole založili studio AKABAL – Akademii bábkarov a loutkářů. Po absolutoriu jsme ještě dlouho hráli společně a byli jsme de facto jedno z prvních experimentálních divadel u nás. Pak jsme se přejmenovali na TUJU a hráli jsme ve studiu v Řeznické, na Divadelní pouti. Procestovali jsme tenkrát hodně zemí Evropy, navštívili jsme Mexiko i Spojené státy. Hostovala jsem v různých projektech, pracovala jsem s Formany a pak už dostalo prostor to moje vlastní divadlo.

Kteří lidé patřili a stále patří do týmu vašeho divadla?

Od začátku se mnou v Anpu úzce spolupracoval Radomír Vosecký, technik a osvětlovač. Dále je to zvukařka Naďa Jamníková a stálou členkou je i produkční Blanka Smržová. Herce si zveme z různých souborů. Na prvotině souboru – Svatební košili – se zkusmo podílela řada absolvujících lidí z DAMU, maďarská scénografka a houslistka Agnes Kutas, Renata Kubišová a Richard Trsťan. Do inscenace Romeo a Julie jsem přizvala Boba Klepla, s nímž se spolupracovalo velmi dobře, ale který začal být postupně velmi vytížený, takže to po něm přezkoušel Petr Forman a po něm Michael Kňažko, který to hraje dodnes. Ve Zvoníkovi od Matky boží se objevil velký talent Petr Stach z Divadla Minor, anebo herec Vladimír Javorský, člen činohry Národního divadla. V inscenaci Konec srandy konec psiny se opakují stejná jména a v Čertově švagrovi, což je naše úplně první inscenace pro děti, s námi hraje Australanka Megan Cameron. Jeden je loutkář, další muzikant, další činoherec, další performer od protinožců bez zkušeností s loutkami, a přece to funguje.

Jak byste vy sama charakterizovala styl, kterým vaše divadlo pracuje?

Naše divadlo se soustředí na výtvarné obrazy, na herecké vyjádření, které přinese něco nového. Abych to přiblížila, tak například: projev jakéhokoliv citu se dá vyjádřit mnoha způsoby a my se snažíme hledat takové, co běžně vidět nejsou. Když se to v představení podaří třeba jen párkrát, už to stojí za to, už má divák šanci vidět něco nové, co inspiruje a nabádá k fantazii. Scénografie je pro nás klíčová – pracujeme se světly, stíny, s maskami. Všechny ty obrazy a výtvarné výjevy jsou součástí scénáře. Spolupracovala jsem se scénografy Matějem Formanem, Adrianou Skálovou a Barkou Zichovou, ale loutky si vždy pořizuji sama. Mám dva své starožitníky, kteří mi volají, když se jim nějaké objeví v antikvariátu. Nová loutka může být sebehezčí, ale já k ní prostě takový vztah nemám. Ty staré mě baví mnohem víc a mám velikou radost pokaždé, když se mi podaří nějaké koupit a umožnit jim, že si zahrají a neleží v kufru.

A teď otázka, kterou už jste musela zodpovědět nejméně tisíckrát. Proč se vaše divadlo jmenuje Anpu – souvisí to nějak se zaměřením, kudy chcete své divadlo vést?

Vůbec ne, to jméno vzniklo náhodou. V době zakládání divadla jsem spolupracovala s indickými sestrami Matky Terezy a dostala se mi do rukou krásná stará švýcarská maska divoké kočky. A protože se v jednom z hinduistických nářečí řekne divoká kočka Anpu, pojmenovala jsem tak své divadlo.

Takže to nesouvisí s tím, že jste nekompromisní a nepolapitelná jako divoká kočka, která čeří vody českého loutkového divadla…

Ne to ne, já se za loutkářku nepovažuji. Mám na mysli takovou tu klasickou poctivou loutkařinu. Tu já asi ani neumím. Mě baví propojovat různé formy a mezi ně patří i loutky.

Říkáte, že Anpu nepovažujete za loutkové divadlo, přesto občas do některých scén loutky zapojujete. Co vás tedy vede k tomu loutky použít a co vám umožní sdělit?

V některých momentech herce loutka předčí – může létat vzduchem, předvádět neuvěřitelnou akrobacii – a mohou díky ní vzniknout obrazy, které člověk nikdy udělat nemůže. A naopak, samozřejmě. Proto míchám všechno dohromady. Loutky mi umožní nadsázku, grotesku a odlehčení situace, protože považuji střídání nálad na jevišti za velmi důležité.

Po jedenácti letech existence divadla máte na kontě „pouze“ pět inscenací – Svatební košile, Romea a Julii, Zvoníka od Matky boží, Konec srandy, konec psiny a Čertův švagr – sledujete proměny stylu svého divadla? Jak se vaše tvorba vyvíjí?

Na tohle by asi lépe odpověděl divák. Za sebe můžu říci, že když člověk připravuje první inscenaci, tak samozřejmě přemýšlí jinak. Asi jako když chirurg poprvé řeže – opatrněji a asi se trochu víc bojí, což je přirozené. Ale když už člověk dělá inscenaci několikátou, tak je, myslím, mnohem svobodnější a víc si dovolí. Ale zase to chce dávat pozor, abyste nespadli do nějaké rutiny. Nemá cenu sekat jednu inscenaci za druhou, protože jsou pak často plytké a nudné.

Většinu vašeho repertoáru tvoří inscenace na motivy velkých děl klasické literatury. Je to váš dramaturgický záměr, nebo je to náhoda?

Není to záměr. Jsem a vždycky jsem byla vášnivá čtenářka. U knih, u nichž zacítím, že by se daly přenést na jeviště, se pozastavím a nechám si je běžet hlavou. A když u nich setrvám a napadají mně další a další nápady, tak začnu psát scénář. Takže je to opravdu náhoda, nikoli cílený výběr.

Máte scénáře je propracované do detailů, nebo si na první zkoušku nosíte pouze základní osnovu? A nakolik jste autoritativní tvůrce?

Když už se definitivně rozhodnu pro nějaký titul, píšu zhruba dva měsíce scénář, obraz po obrazu včetně dialogů. Ale až teprve při zkoušení člověk zjistí, co je dobré a co vůbec nefunguje. Nebo že se nějaká představa vůbec nedá zrealizovat a člověk musí vymyslet, jak na to. Zkoušení je úplně jiný proces. Při psaní je člověk sám a nanejvýš to s někým konzultuje. Zato na zkouškách jde o kolektivní práci, která neleží jenom na mě. Pracuji s řadou velmi tvůrčích herců, kteří neustále přinášejí podněty a kreativně rozvíjí všechny nápady. Takže je ta práce ve zkušebně poměrně pestrá; vlastně ani nedokážu říct, zda mě baví víc psát, nebo zkoušet.

A výslednou supervizi inscenací máte vy, nebo si zvete ještě další oči, aby dohlédly na to, jak se rodí nový kus?

Cizí oči si nezvu a jenom doufám, že to dobře dopadne.

Když si promítnu ten váš repertoár, jsou v něm většinově zastoupeny tragédie, které mají v jevištní realizaci silné komické prvky. Opravdu vás tak lákají tragikomické příběhy se špatným koncem?

Já mám ráda silné příběhy. Konec nemusí být špatný – všechny moje inscenace také nekončí tragédií.

Jaký je běžný provoz vašeho divadla? Máte vlastní stan, jak často ho tedy „rozbíjíte“ a hostujete i v kamenných divadlech?

Každoročně stavíme stan v Praze na svém festivalu na Letenské pláni a pak je to otázka peněz. Zvou si nás různé festivaly, kam se stanem jezdíme a hrajeme, ale letos je to opravdová bída. Takže pro nás je stan sice „domovská scéna“, ale protože tu nejsou podmínky nastavené jako třeba ve Francii, abychom mohli stavět stan a hrát několikrát do roka, tak jsme samozřejmě schopni hrát v kamenných divadlech, klubech nebo jakýchkoli jiných prostorách. Také četnost představení je různá – jeden měsíc hrajeme třeba dvacetkrát a druhý třikrát. A vůbec nejhorší je pro hraní zimní období, to se spíš věnujeme psaní nových scénářů.

S divadlem hrajete i v zahraničí – máte nějaké inscenace nastudované v cizím jazyce? A kde už jste s divadlem byli?

Hráli jsme v Německu, ve Španělsku, Itálii, Austrálii, ve Francii atd. Kromě Zvoníka, který je textově opravdu náročný, ale i ten by se dal zvládnout, jsme schopni zahrát všechna představení v angličtině, francouzštině i španělštině. Ale máme na to takový trik – protože jsou v inscenacích scénky, kde hrají loutky, můžeme si úplně všude nalepit taháky. Takže například v Romeovi a Julii, kde hrajeme neupravený Shakespearův text, visí na scéně velká malovaná opona Verony a na ní máme napsané, tak aby to divák neviděl, alespoň začátky textů. A co se našich cest týče, letos se chystáme do francouzského kantonu ve Švýcarsku a doufáme, že se nám z kraje příštího roku podaří alespoň na dva měsíce odjet do Austrálie s inscenací Čertův švagr. Před rokem jsme hráli v Austrálii na festivalu UNIMA, kde jsme potkali Megan Cameron, divadelnici z Melbourne, která se zamilovala do našeho divadla, přijela do Prahy, nazkoušela s námi Čertova švagra a teď připravujeme turné po Austrálii.

Proč jste se vlastně dala k divadlu? Pocházíte z umělecké rodiny, nebo jste k divadlu inklinovala odmalička? Kde se ve vás vzala ta touha být na jevišti a ve vašem případě opravdu žít divadlem?

Žádné umělce v rodině nemáme a opravdu nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale je pravda, že jsem odjakživa hodně četla, a když jsem poprvé vstoupila do divadla, byla jsem úplně fascinována. A přitom mi dnes přijde směšné, že mě tenkrát okouzlila jakási hra z druhé světové války, kde po jevišti běhali rudoarmějci. Pamatuji si ten patos, předávání rudých karafiátů a své bezmezné okouzlení. Od té doby jsem do divadla chodila často, ale žádnou lidušku jsem nenavštěvovala – dlouhá léta jsem se věnovala vrcholovému sportu. Až rok před maturitou jsem začala chodit do divadelního spolku Ludus, kde nás pohybově připravovali na zkoušky na divadelní akademii. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím. A vyšlo to.

Dovedete si vůbec představit, že byste dělal něco úplně jiného?

Úplně v pohodě. Tohle povolání mě naplňuje tím, že je tvůrčí, ale už mě pomalu unavuje v sedm hodin ráno nakládat stokilové kulisy, ve čtyři v noci je vykládat a vědět, že se tím neuživím. Divadlo jde samozřejmě dělat levněji, úsporněji, do jednoho kufru, ale já to cítím jinak. Když to někdo umí a dělá krásné věci, klobouk dolů. Ale my, protože klademe důraz na scénografii, máme opulentní výpravy, všechno je mnohem nákladnější a uživit se tím dá těžko. A já nechci ustoupit a z čehokoli slevit, to budu klidně dělat něco jiného.

Každý rok pořádáte na Letné festival Divadla Anpu. Jaká jsou jeho specifika a koho si na něj zvete?

Impulsem byl náš cirkusový stan, který má nezaměnitelnou atmosféru a diváky okouzluje. Tu pravou atmosféru cirkusu se snažíme navodit i svou úvodní hrou na rodinu Tokárových, protože to tomu prostoru sluší a myslím, že by byla chyba začít rovnou hrát. Dopoledne uvádíme představení pro děti, o víkendech pořádáme výtvarné dílny, minimálně jeden den festivalu věnujeme charitě – věnovali jsme ho hluchoněmým dětem, jednou to bylo pro léčené ženy z Bohnic, homosexuální menšinu, psí útulek v Tróji apod. Večer pak hrajeme naše představení a po nich bývá koncert, nebo vystoupení spřátelených divadel.

Máte i jiné umělecké, případně mimodivadelní aktivity, nebo vám Divadlo Anpu sebere veškerý čas? Co vy a film?

Společně s Divadlem bratří Formanů jsme 12 let jezdili s francouzským souborem La Volière Dromesko, jehož principál Igor je zakladatelem největších koňských cirkusů na světě. Žili jsme s nimi opravdovým kočovným životem a já si nikdy neuvědomila, že jednou přijde jiná doba. Tudíž nejsem v žádných castingových agenturách a vůbec stojím mimo svět show businessu. Jediná naše naděje, jak se uživit, je vycestovat do zahraničí.

Kdo vás na vaší umělecké cestě nejvíce ovlivnil? Zmínila jste La Volière Dromesko, několikrát tu padlo jméno Divadlo bratří Formanů…

Život s Volièrou Dromesko byl neopakovatelný zážitek, na který budu vždycky vzpomínat. A spolupráce s divadlem bratří Formanů byla také velkou zkušeností a radostí. Ale hlavně si myslím, že člověk musí pustit uzdu fantazii a nebát se.

Kateřina Lešková-Dolenská

Bela Schenková (1966)

Absolventka loutkářské katedry DAMU, zakladatelka a principálka Divadla Anpu. Inscenace jejího divadla mají precizní výtvarnou podobu a propracovanou scénografii, stojí na pevné a klasické (laděním spíše tragické) literární předloze, z níž inscenátoři vytáhnou komickou linku a zveličí ji. Často své inscenace rámuje poetikou potulných komediantů (úvodním lákáním publika, pouťovým vyvoláváním ohlašujícím přestávku, ukázkami atrakcí, které doprovází divadelní kusy). Kouzlo produkcí Divadla Anpu tkví právě v onom ostrém kontrastu, rozporu mezi „nízkým“ pouťovým komediantstvím (soubor má i vlastní šapitó, v němž své inscenace uvádí) a „vysokou“ literaturou.

Loutkář 4/2009, s. 164–166.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.