Středa, Jiří: Zemřeli

Josef Lamka (12. 11. 1931–6. 7. 2009)

Zcela nečekaně opustil Josef Lamka 6. července řadu ctitelů komiksových příběhů ze stránek Čtyřlístku, věrné diváky televizních večerníčků, zejména ty co si oblíbili Vodníka Česílka, Káťu a Škubánka, Človíčka a řadu dalších. Narodil se v Hronově a po maturitě odešel studovat na UMPRUM, oddělení hračka a loutka, aby po absolutoriu nastoupil v roce 1955, jako výtvarník do Divadla Spejbla a Hurvínka. Opouští tedy i nás, loutkáře. Setkání se Spejblem a Hurvínkem nebyl jeho první praktický kontakt s loutkou. Už v době gymnaziálních studií byl v Hronově nadšeným amatérským loutkářem. Při svém angažmá u Spejblů se seznámil s technikou černého divadla, jejíž prvky si Skupovci přivezli v první polovině 50. let z Paříže. Oženil se s čerstvou absolventkou loutkářské katedry DAMU, Hanou Ryšánkovou, teď Lamkovou, a společně s několika dalšími absolventy, včetně Jiřího Srnce, založili první české Černé divadlo. V neobyčejně krátké době pronikli touto činností mezi to nejlepší, co v těch letech produkovala naše divadla. A Josef s manželkou Hanou psali scénáře, on výtvarničil a režíroval. Nezapomněli ani na nás a potěšili znamenitou dramatizací pohádky Jiřího Mahena Veselý hrobař, navíc roztomilou drobnůstkou Král abeceda. Josef odešel uprostřed rozdělané práce. Stihl připravit řadu scénářů, rozpracovat několik projektů, které k našemu zármutku již nespatříme. Jeho výtvarné i scénáristické práce, uskutečněné režie, desítky animací, které opustily jeho studio, to je neobyčejně poctivý díl práce, který zůstává a k němuž se budou diváci neustále vracet.

Zemřel Zdeněk Bauer ( 27.1.1943–6.6.2009)

Jsou výtvarníci, kteří posunuli loutkářskou scénografii k výrazu moderní jevištní architektury, obohatili o tvary, které naplňují cesty moderního umění – leč žel, loutka se jim často vytratila. Stala se jen zbytným, málo čitelným ornamentem, zbavena svého dominantního postavení, přestala být oním nositelem dobrých zpráv a zbavena možnosti postavit se – chcete-li – dřevěným čelem všem konfliktům dramatického díla. Jestli přece jen tu a tam zůstala, nebyl na ni zrovna pěkný pohled. Bauer všechny své inscenace, i ty méně zdařilé, začínal loutkou, kusem dřeva sevřeného v ponku a hrubým řezem dláta modeloval onen jevištní typ. Výmluvný, dojemný, sveřepý a ze všeho nejraději lidsky groteskní. To není rouhání, ani stav zastydlého loutkomilství, řeknu-li, že svým řezbářským dílem obohacoval galerii panáků takových mistrů, jako byli: Sychrovský, Sucharda, Alessi, Chochola, Šroif, Kratochvíl, Šaloun a další a další. Dobrý řezbář, stejně jako ten strýček Geppetto z Collodiho knížky o Pinocchiovi, neobrábí jen kus špalku, on vdechuje vzniklým panáčkům duši, schopnost uběhnout lán světa a obšťastnit svými kousky každého, s kým se potká. A to se Zdenku Bauerovi dařilo bezmála tak dobře, jako tomu románovému řezbáři Geppettovi. Trochu si nerozuměl s princeznami, ale o to víc se kamarádil s čerty, vodníky, strašidly všech oborů, permoníky a s dobrými i zlými skřítky, s kmotrou Smrtkou našel společnou řeč, s taškáři všeho druhu i s přihlouplými páprdy. Ano, měl oblíbenou oblast jevištních postaviček a dobře věděl, kde mu bude to jeho vdechnutí duše málo plané. Byl to urostlý řezbář, někdy poněkud obhroublý, ale ve společnosti oblíbený, pokud dodržoval ten správný a zdravý pitný režim. Byl znamenitý lyžař, kterému žádný alpský svah nebyl dost strmý, vyhledávaný podkošový hráč, ve fotbálku vysloužilců správně okopávaný universál. A dobrý táta. Snad abych také řekl, že vystudoval Střední uměleckou školu na Žižkově a pak čtyřletá studia scénografie na loutkářské katedře DAMU. Svůj profesní život vlastně rozdělil mezi dvě loutková divadla. Nejprve vedl dílny a vytvářel své první scénografie ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně, později Lampionu, a pak v Divadle rozmanitostí, loutkové scéně Městského divadla v Mostě. Nebyl přelétavý. Nejčastěji dělal s režisérem Pavlem Polákem, stali se nadlouho sehranou dvojicí a udělali spolu v Kladně, Mostě, ale také ve slovinském Mariboru, řadu zdařilých inscenací. Osobně rád vzpomínám na inscenaci Schweigstilovy hry Kašpárkovo pometlo zametlo, při které mu byl partnerským režisérem Matěj Kopecký. Však to byla loutkárna se vším všudy. Hlavně s přiblblými čerty a hromadou marionetářských legrácek.

Kdybych měl vybrat z dvanácti inscenací, které jsme spolu vytvořili tu, která byla mému srdci nejblíže, byla by to určitě moje hra Jak vojevůdce Žižka k Mostu nedojel. I v této inscenaci, uváděné na Hněvíně, někdejším hradu pnoucím se nad Mostem, to byly zase Bauerovy znamenité marionety husitů, zbavených hrdinské glorioly, nahrazené lidskou nedokonalostí a válečnickou drastickou komikou. A pak ještě jedna drobnůstka: O statečném rytíři Juráškovi, kterého teď posílám, aby tlumočil Zdeňku Bauerovi vzkaz od všech panáků, že tu na tom světě nebyl zbytečně, protože dělat dětem radost, je vůbec to nejhezčí – a to on uměl.

Do redakce došla těsně před uzávěrkou další smutná zpráva. 16. srpna zemřela pod dlouhé nemoci Věra Blažková (nar. 1931), redaktorka Československého loutkáře v letech 1956–1982.

Také amatérské loutkářství potkala ztráta. Po dlouhé nemoci zemřel Richard Linhart (3. 8. 1933–21. 8. 2009) vedoucí legendárních „Žabáků“, kteří před mnoha léty okouzlili diváky na Loutkářské Chrudimi.

Loutkář 4/2009, s. 146–147.