Bábkarská Bystrica Tour 2018

Filcík, Štěpán: 5. Pražský tajtrlík

Půlkulaté výročí Pražského Tajtrlíka bylo loutkářskou a divadelní radostí. Nejenže se sešla vesměs velmi dobrá představení, ale i samotná přehlídka utěšeně roste a sílí.

Švehlova sokolovna opět výrazně pozměnila svou tvář – překvapila nás obnoveným velkým pódiem a divadelnějším vzhledem i zázemím.

Přestože tři neděle před přehlídkou principálka místního souboru a starostlivý duch celé přehlídky, Petra Šikýřová přivítala na svět svého třetího syna, přehlídka fungovala navenek bezproblémově, a možná i o kousek lépe – soubor se zkrátka staral, seč mu síly stačily. Takže jsme zažili klidnou a přitom svižnou organizaci, příjemné prostředí a velmi ochotné pořadatele. To mělo samozřejmě i zpětný vliv na přehlídku. Souborům se, myslím, dobře hrálo, a při rozborových seminářích, i když bylo samozřejmě potřeba občas něco vytknout, byly diskuse vlídné a věcné.

Přehlídku otevřela Základní umělecká škola v Hostivaři. Dětský soubor pod vedením Věry Dřevíkovské zahrál zkrácenou verzi pohádky naruby Josefa Lady O statečné princezně (O statečné princezně Máně). Jednoduchý paraván, „vařečkové“ loutky, svižné tempo, velké zaujetí pro hru. Děti hrály velmi jednoduše, přirozeně, bez jakéhokoliv přehrávání, ale přitom s velkým nasazením. Scénování bylo také velmi jednoduché, možná až příliš – to se týkalo zejména mizanscén a organizace jednotlivých obrazů. Občas totiž docházelo k drobným „nesrozumitelnostem“ – na scéně například zůstává od začátku do konce chalupa, ať už se děj odehrává na náměstí, v pekle nebo v královském paláci; jindy se přes paraván přehodí obrázek kotle – znak pekla, který tam pak ovšem také zůstává až do konce atp.

Co se ale inscenaci opravdu nedostávalo, byl zvukový plán. Svižným, až groteskním situacím, rychlým proměnám a častému střídání (mnohdy jen několikareplikových) obrazů zvuky opravdu znatelně chyběly. Doufejme, že na tom soubor ještě něco změní, protože byl doporučen do hlavního programu na letošní Loutkářskou Chrudim.

Páteční večer uzavřel pozoruhodný soubor Refektář s autorskou inscenací Jak Vojta bojoval s čerty. Duší, vůdčí a v podstatě jedinou spojující osobností je sedmdesátiletý důchodce Petr Železný. Ten překvapuje na Pražském Tajtrlíku každoročně. Pokaždé přijede se souborem v naprosto jiném složení, s naprosto odlišnou inscenační „filosofií“, s jinými postupy i loutkami. Kvalita je sice velmi proměnlivá, ale elán a kreativita je u tohoto původně činoherního ochotníka neuvěřitelná.

Letos přijel s mladičkou kolegyní, s níž se seznámil na podzim na Loutkářské školičce, a toto duo sehrálo vlastní text, který sice začíná jako parafráze běžné lidové pohádky, ale v průběhu se začnou vynořovat velmi netradiční motivy a postavy. Například dinosauři, tyranosauři a mamuti, což je sice zajímavé, ale ne vždy zcela srozumitelné. Stavba příběhu je prostě poněkud nevyrovnaná. Celá pohádka totiž vznikla na základě dětských kreseb principálova vnuka. Tyto kresby se pak také staly základem celé výpravy – loutek i scény. Jsou to plošné objekty z podlepených dětských kreseb. A vypadá to moc hezky. Jenže – v tomto kontextu pak musíme považovat loutky dvou hlavních postav (Vojty a jeho milé) za velmi nevydařené – jsou to jakési panenky, které si pan Železný namaloval sám (protože to předškolák neuměl) a tento jeho dospělácký rukopis celou inscenaci dost poškodil.

Další zajímavostí inscenace je mluvní složka. Nejenže oba mluví velmi dobře (i divadelně naprosto nezkušená kolegyně), ale oba protagonisté musí a umí hrát za sebe navzájem. Což je vynuceno bohatým dějem a množstvím postav. Zkrátka některé postavy musí hrát střídavě oba, a přesto nedochází k žádným nejasnostem, dokonce si často divák ani nevšimne hlasové záměny.

Bohužel nedotaženost ve výtvarné složce i v celkové stavbě textu zanechala soubor před chrudimskými branami, ale není vyloučeno, že se s inscenací diváci přesto setkají v doplňkovém programu. Alespoň o to soubor projevil zájem.

Sobotu otevřel tradiční loutkářský soubor Bubeníček. Zahrál vlastní úpravu známé pohádky Kocour v botách. Bubeníčci si tentokrát pořídili velké marionety a hráli s odkrytým (ale dobře odsvíceným) vedením, částečně v rozdělené a částečně spojené interpretaci. To byl zřejmě také jeden z důvodů občasného „drhnutí“ inscenace. Nicméně je pravda, že soubor rok od roku roste, a jestliže ještě před několika lety hrával zásadně v rozdělené interpretaci (a navíc z nahrávky), tento posun je jednoznačně přínosem. Místy tedy byla inscenace živá a vtipná, místy ovšem ještě trochu „dřevěná“ a vleklá. Kromě herectví je problém i v režijním uchopení textu. Ten často používá velkou divadelní zkratku (někdy možná až příliš velkou), kterou ale režie nedokázala vždy adekvátně zinscenovat. Celá hra například začíná ruchem a hádkou, která je ukončena vykopnutím nejmladšího bratra ze mlýna na scénu. Za ním vzápětí letí i kocour, který v podstatě okamžitě začne mluvit, přestože doposud zřejmě nikdy nemluvil. To vše trvá nějakých třicet, čtyřicet vteřin – expozice je tedy tak rychlá, že důležité informace v ní obsažené nestačí divák vůbec pochytat. A dál – mlýn pak zůstává na scéně po celou dobu prvního jednání, přestože děj pokračuje zjevně už na jiných místech. Takovéhoto zhušťování, a někdy zase naopak natahování je v inscenaci víc. Přesto je to inscenace sympatická, na tradiční soubor mírně nadprůměrná, s některými zajímavými loutkohereckými výkony a, jak bylo řečeno výše, s dobrou světelnou prací. I tento soubor s největší pravděpodobností uvidíme v doplňkovém programu Loutkářské Chrudimi.

Inscenaci hry Obr Otesan Jiřího Jaroše zahrál domácí soubor Frydolín. Ambiciózní představení, pro které si soubor nechal vyrobit speciální loutky – manekýny, s jejichž animací se ovšem teprve seznamuje (doposud soubor pracoval s javajkami a maňásky). Jarošův scénář je postaven z velké části na slovu a soubor se samozřejmě snažil o jeho velkou redukci. Problém je ovšem v tom, že i to, co z textu zbylo, nedokázal (zejména v gagových situacích a ve vztazích jednotlivých postav) naplnit přesnou hereckou prací a akcí. Chybělo fázování, stylizace, vypointovanost. Nohy inscenaci podrážela i, v tomto případě opravdu ne zcela vhodná, rozdělená interpretace. A ani svícení (zasvícena byla celá scéna i s černodivadelně oblečenými vodiči) inscenaci moc nepomohlo.

Na druhou stranu je třeba ocenit snahu o dobrou práci se zvukem a, možná paradoxně, značnou základní hereckou (mluvičskou i vodičskou) zručnost. Frydolín je zkrátka dobrý amatérský soubor, který by ale potřeboval udělat nějaký zásadnější profesní krok – aby dosáhl tam, kde má ambici i latentní schopnosti být.

Mile překvapilo divadlo Před branou z Rakovníka. Expozice jejich inscenace Dvě pohádky o Otesánkovi a Kašpárkovi byla sice poněkud problematická (za zpěvu parafráze písničky skupiny Maxim Turbulenc, Jede, jede mašinka, která ovšem nepřiváží „vožralý“, ale pohádky, přicházejí dvě herečky „oblečené“ za mašinku, aby pak každá zvlášť vyprávěla svojí pohádku), ale samotné pohádky pak byly velmi čistě, nápaditě a s velkým nasazením obou hereček (Dana Kubařová a Lenka Jandová) převyprávěny. V prvním případě ve velkém leporelu, které bylo pomocí postupů plošného divadla rozehráno, a v druhém případě zase pomocí velkých obrázkových kostek, které se různě překlápěly a vytvářely potřebná prostředí. Tyto postupy nebyly sice zcela důsledné (plošný Kašpárek se například vyloupnul z obrázku, ale jiné postavy byly trojrozměrné loutky), ale obě představení působila mile, přirozeně a způsob inscenování plně odpovídal potřebám a možnostem vnímání nejmladších diváků.

Dalším překvapením přehlídky byl soubor Spřáhlo s vlastní adaptací Werichovy pohádky Lakomá Barka. Překvapení bylo hned několik – na první pohled téměř profesionální scénografie, později nápadité scénování a v zápětí poznání, že jde o začínající soubor, s téměř nulovou divadelní i loutkářskou zkušeností. Inscenace (a také soubor) vznikla pro potřeby 600. výročí pražských Dejvic – Lakomá Barka se v Dejvicích odehrává. Výtvarníkem, scénografem a z velké části i technologem byl student AVU (obor malba) Vojtěch Horálek, který bez hlubších znalostí oboru vytvořil výtvarně velmi pěkné a technologicky podivuhodné dílo. Byl za to porotou také oceněn.

Dalším kladem inscenace byla (v podstatě příkladná) práce se zvukem a hudbou – sólový klarinet, různá zvukadla, ruchadla, tahací harmonika i audio nahrávka plně sloužily příběhu a vytvářely nejen atmosféru, ale staly se nezbytnou a neoddělitelnou součástí inscenace a prodlouženou rukou režijní i herecké práce.

Nezkušenost souboru se nejvíc projevila ve scénáři (a z něj vycházejících režijních postupech), který se snažil až zbytečně věrně sledovat původní příběh. Herecká práce byla sympatická, ale nepoučená a nerozvinutá. Přes tyto nedostatky shledala porota inscenaci natolik inspirativní, že jí doporučila do hlavního programu 58. Loutkářské Chrudimi.

Experimentátor Ludvík „Říha“ Řeřicha ze souboru Na holou za použití textů Alfreda Jarryho sepsal a zrežíroval hru Komedianti aneb všichni jsme Ubu. Ludvík Řeřicha je pro mě experimentátorem ani ne tak proto, že každý rok přijíždí na Tajtrlíka s něčím diametrálně odlišným, ale spíš proto, že natolik všechno převymyslí, analyzuje, derivuje a slučuje, že se v tom kolikrát není schopen nikdo vyznat, a mám pocit, že občas ani on sám. Ale, a to je důležité, dobře se na to dívá.

Tentokrát různá ubuovská témata (nezkrotnou touhu ovládat a vlastnit, všelidskou malost, přízemní nechutnost, úřednickou tupost a neschopnost s ní bojovat a mnoho dalších) rozprostřel do tří až čtyř plánů, které spolu někdy komunikují a někdy ne, někdy na sebe navazují a jindy stojí vedle sebe. Hra začíná dohadováním Kašpárka v životní velikosti s vysoce postaveným (doslova) úředníkem, pokračuje dialogem hospodského s hospodskou nad novinami, ze kterého se mimo jiné dovídáme o jakési divadelní společnosti, která v zápětí opravdu přijíždí a zkouší novou Alfrédovu hru (Ubua). Zkouška je přerušována různými extempore – například jakýmsi „vnitřním“ dialogem loutkáře s loutkou nebo uniformovanými úředníky, kteří představení nakonec zakáží. Pak ovšem na kole přijíždí samotný Alfréd, takže hra se nakonec asi hrát bude… Cítíte ten divácký zmatek a otazníky? Naštěstí Na holou je velmi dobrý soubor, který autorovi věří, ví, o čem by to mělo být, a hraje jak o život. Jednotlivé scény jsou vypointované, často se zasmějeme, ale celku zatím moc nerozumíme. Když jsme o tom na rozborovém semináři mluvili, vysvětlení se nám nedostalo. Jen povzdechnutí autora – to bude zase bezesných nocí! Takže s napětím čekáme na Chrudim, kam porota soubor doporučila, co to vlastně uvidíme.

Na rozdíl od předcházejícího souboru je pražská Klika vlastně opačný případ. Přestože svůj soubor personálně neustále obměňuje, zůstává stále stejná. Kmenový autor a režisér Luboš Kavka přestal se souborem spolupracovat a na jeho místo „nastoupila“ úplně nová tvář Hanka Holubkovová. Ta napsala a spolu se souborem zrežírovala hru Liduška aneb příběh pražské siroty – jakýsi quasi kabaret, sestavený ze staropražských písniček 19. století. Dílko je to svižné, vtipné a nápadité a velmi „klikovské“. Samozřejmě hodně písniček a hudby, poměrně malé marionety, jaké známe například z jejich starší inscenace Afrika, gagy i parodie – na nějaké hluboké přemýšlení to není, ale zábava je to výborná. Až má člověk chuť si s nimi zazpívat, což někteří jedinci v hledišti opravdu udělali. Doporučení na chrudimskou přehlídku bylo samozřejmostí.

Poslední den patřil dalším dvěma stálicím Pražského Tajtrlíka. První byl Pražský sokolíček s inscenací O stříbrné pavučině. Soubor složený v převážné většině z velmi dávno narozených loutkářek a loutkářů – principálka Dáda Evaldová, které byla letos udělena historicky první cena Pražský Tajtrlík za udržování loutkářské tradice, je čiperná osmdesátnice. Vystoupení tohoto souboru je vždy milé. Jeho hry, které si sami píší, či upravují, i jejich inscenace jsou jednoduché příběhy hrané malými marionetkami na malinkém jevišti rodinného typu, v rozdělené interpretaci (ze záznamu). Jejich síla ovšem není v divadelních postupech, hereckém ztvárnění nebo v nějaké překvapivé režijní koncepci. Pražský sokolíček je spíš velmi inspirativní sociální jev. To důležité se skrývá ve vztahu k malým divákům, v až rodinném prostředí malého divadélka v domovské sokolovně a věrné a poctivé práci při jejich produkci. Zkrátka rozebírat jen jejich inscenaci by mohlo být trochu zkreslující, protože příběh obsahuje celou řadu nedomyšleností a nepřesností, které inscenování místy ještě umocňuje. Jindy ovšem soubor zase překvapí – tentokrát zejména loutkovodičskými výkony – přestože loutky jsou fundusové a technologicky ne zcela vydařené, je cítit velkou snahu o přesnost a realističnost v animaci. A až dojemná byla pečlivost jednoho nehrajícího člena, který seděl v hledišti, ale při každém zavření a otevření opony vstal a opravil nepřesnosti, ke kterým z technických důvodů došlo.

Shodou okolností jsme vrchol přehlídky zažili opravdu až v jejím úplném závěru. Nominaci na Loutkářskou Chrudim si vysloužil soubor Tate Iyumni s inscenací vlastní hry Krvavé koleno. Hororově laděný příběh s mile ponurou atmosférou a neplakátovým „poučením“ na závěr, byl opravdu divadelní zážitek. Co ovšem uvidí diváci na Chrudimi, není zcela jisté, inscenace byla velmi čerstvá – ještě někdy ve čtvrtek večer nebylo prý zcela jasné, jak skončí. Nicméně, my jsme viděli třípatrový dům (plus střecha, sklep a ještě stínohra na pozadí velkého měsíce), který se různě otvíral a odklopoval, a ve kterém se pohybovaly relativně drobné a dobře animované loutky (vše výtvarně velmi zdařilé), slyšeli jsme dobrou scénickou hudbu a celkově dobré herecké výkony. Atmosféru, kromě hudby, dotvářela příkladná práce se světlem. Příběh o strachu, nebezpečí a o hledání „vlastní komůrky“, ve které můžeme hledat útočiště, je určen dětem od cca deseti let, ale vtáhnul nás do sebe všechny.

5. pražský Tajtrlík byl silnou přehlídkou. Konečně, pět doporučení (včetně nominace) do hlavního programu na celostátní přehlídku amatérského loutkářství hovoří za vše. Je moc dobré, že se ho každoročně účastní tak pestré zastoupení souborů – od tradičních až k experimentálním. A co je ještě víc potěšující, každým rokem se objeví jeden, dva nové, doposud neznámé soubory. Vzhledem k tomu, že Praha má dvě postupové přehlídky, je to velmi povzbudivé.

Loutkář 3/2009, s. 129–131.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.