Christov, Petr: Jesličky loutkářům zaslíbené

Dovol mi, laskavý čtenáři, abych začal své ohlédnutí za jednou z amatérských loutkářských přehlídek poněkud osobněji. Hradecké Jesličky pro mne mají již od poloviny 90. let, kdy jsem do nich zavítal poprvé, zvláštní kouzlo – s jejich inscenacemi a tvůrci jsem se od té doby setkával a setkávám jako kolega, divadelník, kritik i jako lektor – zpravidla však na jiných přehlídkách mimo jejich domovskou scénu. Proto jsem velmi rád přijal nabídku nahlédnout pod pokličku Jesliček a tamního loutkářského festivalu jako člen poroty na letošní dubnové přehlídce, ač se odborníkem na loutkové divadlo necítím. O to větším potěšením a do jisté míry i milým překvapením mi pak mohl být program a samotná inscenační náplň festivalu, neboť „tradičního“ loutkového divadla v něm bylo vskutku pomálu. Zároveň je třeba před závorku vytknout konstatování, že úroveň zhlédnutých inscenací byla velmi vysoká, čehož může být důkazem také jedna nominace a šest udělených doporučení k účasti na Loutkářské Chrudimi.

S Tvým dovolením, milý divadelní čtenáři, bych se nyní pozastavil u několika inscenací, které by nemusely uniknout Tvé divácké pozornosti a začneme hned evergreenem (a v jistém smyslu i nezbytností) loutkářských přehlídek, jímž jsou pohádky určené pro dětského diváka. V případě souboru Matičky ze Semil a jejich inscenace Vařím, vařím pohádku aneb O Smolíčkovi (6. doporučení na LCH) se navíc jedná o inscenaci nápaditou, a to především v rovině výtvarného řešení. Jedná se o pokus vyprávět známou pohádku z kuchyňské perspektivy – s užitím adekvátních předmětů i situačního zakotvení. Dvě maminky-sousedky se při vaření jaksi „zapomenou“ a začnou si hrát a vyprávět pohádku o Smolíčkovi, aby se na závěr opět k vaření vrátily dříve, než vše na plotně spálí. Prolnutí reálného světa (maminky-herečky) s fikčním světem vyprávěného příběhu působí velmi ústrojně, ačkoli je spíše výsledkem náhody a šťastné volby. Naopak výtečné a záměrné jsou výtvarné a scénické nápady – do trička a kalhotek oblečená dřevěná stolička jako Smolíček, věšák na klobouky a oblečení jako jelen či plácačky na koberce jako masky pro jeskyňky. Inscenace je koncipována jako představení pro publikum mateřských škol a prvního stupně škol základních, čemuž je podřízen i způsob komunikace s hledištěm – herečky jsou na komunikaci s dětským divákem zvyklé, místy by však by záhodno věnovat větší péči preciznější herecké práci, ať už v užívání loutky či masky, anebo ve volnějších improvizovaných pasážích.

V podobném duchu hravosti dvou hereček-civilistek, které spolu vedou úvodní obyčejný dialog, aby následně byly (samy sebou) vtaženy do příběhu, který začnou samy vyprávět, se nese rovněž inscenace Švanda (5. doporučení na LCH) Divadelního dua TRY mladých autorek, studentek Katedry výchovné dramatiky DAMU, Jitky Říčařové a Hany Vrbové. Autorky (herečky i režisérky zároveň) si pro radost sobě i publiku připravily svou vlastní autorskou variaci inspirovanou Tylovými příběhy o putování umělecky nadaného umělce za štěstím do Ameriky. V jejich podání se příběh odehrává v současnosti – v satirické podobě jsou tak zde průběžně odhalovány aktuální zákonitosti i utkvělá klišé šoubyznysu u nás doma i za velkou louží. Herečky začínají svou inscenaci možná až příliš okatou hrou na hru, v níž jsou „donuceny“ začít hrát onen příběh s pomocí loutek (plyšáků apod.) nalezených ve starém kufru. Jejich hraní si s předměty a oživování starých hraček je zpočátku velmi nápadité a skvěle pointované, postupně ale ztrácí dech, což nemohou zcela spasit ani výtečné výtvarné nápady (např. televizní obrazovka v podobě nákupní tašky s vystřiženým otvorem obrazovky, v níž se hraje s loutkami).

Téma umělce v moderní společnosti, je rovněž základním stavebním kamenem inscenace K.U.Ř.E. (Krize Umělce Řešícího Existenci) (4. doporučení na LCH) souboru Tichý Jelen Roztoky u Prahy, který je tvořen protřelým loutkářským samorostem z hradeckých Jesliček Jiřím Jelínkem a brněnskou herečkou, absolventkou JAMU, Marií Jansovou. V jednoduchém hracím prostoru dva herci za pomoci hraček a obyčejných předmětů vyprávějí příběh soudobého umělce (zpěváka Božského K.), který prochází krizí a rozhodne se, že za sedm dní zemře – čas se mu začne odpočítávat a krátit, až nakonec své předsevzetí (úspěšně) uzavře. Představení začíná pro Jelínka obvyklou formou předscény-úvodu, tentokrát ve dvojici s herečkou-partnerkou. Téma následné inscenace však není tak komediální, jak by se po rozpustilém úvodu mohlo zdát. Oproti dvěma předchozím inscenacím tato úvodní část jistým způsobem nesouzní s naladěním stěžejní partie. Zřejmě právě v této žánrové neukotvenosti a dvojdomosti pak také tkví jistý nesoulad celku inscenace, která jinak – jako již tradičně u J. Jelínka – s použitím jednoduchých objektů vytváří přesný a pointovaný scénický tvar.

Pozoruhodnou inscenací, v níž se ústrojně snoubí závažné aktuální téma a silná osobní autorská výpověď s propracovanou a promyšlenou technickou a scénografickou stránkou, je práce šestnáctiletého Jakuba Maksymova (za pedagogického vedení Jarky Holasové) ze ZUŠ v Jaroměři s názvem Ve dvě na hruškách II. Mladý režisér založil svou inscenaci na dobrém nápadu zpracovávajícím závažné a dalekosáhlé téma, jímž je globální ohrožení naší planety, přelidnění a zároveň odvěká lidská ambice přemoci a přelstít smrt. Nepřehlédnutelné je rovněž prostorové a výtvarné řešení. Hraje se s malinkými loutkami na velké – v průměru zhruba jeden metr měřící – zeměkouli, jež je upevněna na železné konstrukci a převodem lanka napojena na vedle stojící bicykl, z něhož je možno šlapáním uvést zeměkouli do rotačního pohybu. Loutkoherec zachází s loutkami velmi přirozeně, ačkoli je jeho herectví velmi osobité a pro věc zapálené, někdy se tak děje na úkor přesnosti vedení loutek. Je to však možno vnímat jako koncepci jeho inscenace, v níž se mu (jako stvořiteli) občas něco ne zcela vyvede a kdy mu občas něco odněkud upadne.

Obecně se v této souvislosti nabízí otázka, nakolik loutkoherecká práce hradeckého LS DNO a zejména pak tvorba J. Jelínka ovlivnila a ovlivňuje mladé divadelníky, kteří v jakoby ledabylé a „ušmudlané“ hře s obyčejnými předměty, hračkami a miniaturními loutkami nacházejí značné zalíbení a přejímají ji za svou cestu divadelní tvorby. V některých případech se však vystavují riziku, že jejich práce se stává pouhou nezdařilou kopií, neboť postrádá „jelínkovské“ zanícení a vnitřní motivaci k tomuto stylu práce s loutkou. Inscenace Jakuba Maksymova však tomuto úskalí zdárně uniká navzdory mládí a nevelkým zkušenostem svého režiséra.

Do zcela jiné kategorie patří další oceněná inscenace doporučená jako druhá v pořadí, s níž se představila ZUŠ Žamberk pod režijním a pedagogickým vedením Olgy Strnadové. V případě dvou krátkých dětských představeníček souborů Naši hoši a Čiperky se pod názvy Datlíkovy narozeniny a Kdo chce vyhnat nemoci skrývají krátké hříčky založené na vyprávění příběhů o zvířátkách s lehce didaktickým přesahem. Na obou je vidět, že kvalitní práce pedagoga dramatické výchovy může přinášet velmi dobré výsledky. Děti (rozdělené na chlapeckou a dívčí sekci) prvního stupně ZŠ hrají přirozeně a bez ostychu pohádkově laděné příběhy o zvířátkách, nemocech – režisérka a pedagožka jim dává k dispozici (a společně s nimi také vyrábí) stylově čistou jednoduchou scénu pro jednoduché loutky – poutavým a přitom zcela přirozeným výtvarným leitmotivem je obyčejný dětský papírový kufřík. Děti dostávají herecké úkoly, na něž stačí, dokážou vytvořit (s loutkou i sami osobně) pointu, načasovat a frázovat pohyby a jednání, aniž by jejich hra působila jakkoli naučeně.

Nejsvébytnějším a zřejmě také nejprovokativnějším scénickým tvarem pak bezesporu je inscenace Šnek (1. doporučení na LCH) souborů Divadlo DNO Hradec Králové a Tichý jelen Roztoky u Prahy pod společným režijním vedením již zmiňovaného Jiřího Jelínka. Vzhledem k příznivému jarnímu počasí se představení odehrálo venku, čímž bylo v mnoha ohledech posíleno jeho pouličně naladění. Nicméně zcela zjevně je možno je odehrát i v běžném divadelním prostoru. V punkově růžovém ladění se před diváky všech věkových kategorií odvíjí až pohádkově rozverné podobenství, v jehož středu dlí rozložitý král požírající celou svou zemi, již před destrukcí nakonec spasí věčně hopsající holčička Emička. Velmi nápadité a zároveň jednoduché je výtvarné prostorové a scénografické řešení ve formě růžové spirály představující jak spleť dlouhých střev krále destruujícího svou zemi, tak jeho zemi samotnou. Výtečné a přirozené jsou herecké výkony – zejména Jiří Kniha v roli krále se šnekovitými střevy, který dlí většinu času uprostřed hracího prostoru. Dalšími výraznými složkami inscenace je rovněž dynamická hudba znějící ze zvukařské „kabiny“ tematicky vytvořené z dětského kočárku (DVA), interaktivní komunikace s diváky (megafony a hra mezi publikem). Výsledkem je pozoruhodná inscenace, která baví a zároveň nepostrádá silnou vnitřní ideu, která se nebojí ani kladení filosofických otázek po hledání začátků a konců příběhů/věcí/světa.

Přímo nominována na Loutkářskou Chrudim byla inscenace, která zjevně vykazuje nejkompaktnější uchopení scénického tvaru, a to Richard 3, již dvakrát zmíněného a dvakrát doporučeného souboru Tichý Jelen v režii J. Jelínka. Ačkoli se jedná o variace na tradiční téma, je možno s uspokojením konstatovat, že mnohokrát okoukaný shakespearovský příběh tentokrát působí neokoukaně – hraje se v ptačích klecích vrstvených na sebe s malými loutečkami a živými herci (sborem černých koček) v popředí. Richardovo postupné stoupání na pomyslné vyšší a vyšší mety je metaforicky i doslovně znázorněno jeho putováním klecemi výše a výše, až se zhroutí do modře nasvíceného podsvětí ze své (nejvyšší) zlaté klece. Svým principem tato inscenace v čemsi připomíná dřívější Variace na slavné téma Cyrano z dílny LS DNO – zhuštěné převyprávění klasického příběhu, inovativní vizuální podoba hlavních postav – viz působivé využití rukavic v Cyranovi – a průběžný hudební doprovod (v Richardu 3 v podobě výtečné kytary Jana Kuželky).

Zároveň je třeba poznamenat, že inscenace má dvě varianty obsazení – s Jiřím Jelínkem (v roli Richarda) či bez něho, a to v čistě dámském hereckém ensemblu, přičemž na festivalu v HK byla k vidění právě varianta dámská. Obě varianty richardovských variací tak zjevně budou nabízet velmi odlišné výklady a oba jevištní tvary budou spíše inklinovat ke dvěma svébytným inscenacím. V kontextu současné české dramaturgické práce je oceněníhodná též práce s dramatickou předlohou, která velmi výstižně, v hutné dramatické zkratce a přitom s nalezením svébytné scénické poezie transponuje komplikovaný shakespearovský příběh v jednoduchou, leč význam nesoucí inscenační kostru. Poezii slov a blankversů zcela nahrazuje poezie vizuální a scénická.

Na samotný závěr si, milý čtenáři, dovolím pouze velmi stručné shrnutí. Rozmanitost tvůrčích přístupů festivalových představení odhaluje skutečnost, že tradiční loutkářské formy jsou (alespoň ve východočeském regionu) poněkud upozaděny na úkor hledání nových scénických, hereckých i loutkářských technik a přístupů. Do popředí se dostává samotné sdělení. Tvůrci se snaží pro své ideje hledat adekvátní výtvarná (ale i loutková) řešení, která si zjevně nehodlají vystačit s obvyklými loutkářskými přístupy. Oblíbená a rozšířená je animace obyčejných předmětů a objektů, s nimiž se dostáváme každodenně do styku. Jako by i zde autoři stále více cítili potřebu doautomatizování zaběhaných mechanismů a odhalování jiných pohledů na obvyklé věci/situace/události.

A začal-li jsem osobně, stejně své ohlednutí za festivalem i zakončím. Výtečný dojem ze zhlédnutých inscenací zkalila událost, která otřásla hradeckými Jesličkami v základech. V sobotním festivalovém odpoledni všechny herce i diváky zasáhla zpráva o skonu dlouholetého pedagoga Jesliček, výtečného divadelníka a kamaráda Pepy Tejkla. Dovol mi, laskavý čtenáři, vzpomenout na něj a vzdát mu hold, jako mu jej minutou ticha spontánně vzdalo mlčící festivalové publikum.

Loutkář 3/2009, s. 126–128.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.