Richter, Luděk: Opavská rolnička

Časy se mění. Bývala to bujará třídenní přehlídka o devíti desíti inscenacích, se spoustou domácích i přespolních hostů, nabitými diskusními setkáními a bohatýrským zpěvem dlouho do noci. Čtrnáct takových jsem v Opavě zažil. Ta patnáctá (po tříleté pauze) byla po všech stránkách střízlivější: pět představení rozesetých v několikahodinových odstupech do dvou dnů, tudíž také žádní hosté a málokdo zůstávající na další představení či diskusi o něm.

Těch pět představení však tvořilo po všech stránkách pozoruhodně různorodou paletu.

Galimortovo divadlo Marionet při DDM Bohumín inscenovalo hru svého vedoucího Tomáše Richtra Lakomý Kašpárek. Sympatická inscenace začínající party pěti dospělých a tří dětí s řadou pěkných nápadů, jež však zatím málokdy dokáží rozehrát a dotáhnout až do konce. Autorský pokus je vítaný, ale zatím v něm chybí víc příležitosti k jevištní akci, pevnější dramaturgické vazby, věrohodnější motivace, působivé téma a také v práci s marionetami jsou dosud rezervy. Nicméně pokus je to nadějný.

Ostravský THeatr ludem, složený ze dvou profesionálů (dramaturgyně Hana Galetková a scénograf Tomáš Volkmer) a dvou studentek pedagogické fakulty zahrál Narozeniny – silně výtvarně pojatou sérii hereckých pohybových etud s papírem, chlebem, několika lahvemi a zástupnou řečí; čtyřikrát se na kratičký okamžik objeví i náznak loutek, ale ke skutečnému jednání s nimi – k přerodu neživého objektu v subjekt, usilující o dosažení svého cíle – nedojde. Hlavním problémem je dramaturgie: jednotlivé nápady-čísla jsou jen volně propojeny pomocí přechodových oslích můstků, ale celkový význam se nevyjevuje, po dvaceti minutách se princip začíná vyčerpávat a vinou chybějícího dramaturgického sepětí a tahu začíná být pořad zdlouhavý. Záhadou je postava muže, stojícího většinu času opodál na židli: technická výpomoc? Sluha? Jakási vyšší moc? Závěr, v němž zjistíme, že šlo o tři chovankyně (a chovance?) psychiatrické léčebny, je jen formálním alibi, které k předchozím epizodám nepřidává nic, co by je posouvalo, obohacovalo či vysvětlovalo. Skutečná inscenace tedy nevznikla – ale podivuhodně pohybově zvládaná práce s materiálem je natolik zajímavá, že by mohla být pro loutkáře inspirativní. Proto ji porota navrhla do inspirativního programu Loutkářské Chrudimi.

Domácí Opal inscenoval pod názvem Klinická smrt paní Dvořáčkové a jiné povídky tři drobná dílka Igora Chauna, vynikající v literární složce i v inscenačním provedení především odvahou jít až na dno vkusu. Dodal bych snad jen dvě věci: 1. leccos se na chodníku i jinde nachomýtne, ale ne do všeho musíme dobrovolně šlapat či uléhat, 2. divadlo unese ještě mnohem méně než papír. Přidávat, že se inscenace příliš nepovedla ani divadelně, je pak už vlastně zbytečné. Říkám to nerad, neb „Opalové“ jsou kamarádi – ale k těm by člověk měl být dvojnásob upřímný, jestli mu na nich záleží.

V pohádce O Palečkovi Dětského divadelního souboru Rarášek Opava hraje Palečka maňásek (pravda, trochu velký na to, že jeho podměrečnost má být klíčovým momentem téhle pohádky), na chvíli se objeví i plošný koník a „husarský“ kůň, na němž přijíždí král, ale to nejdůležitější odehraje zhruba devítiletý klučina a děvčátko (otázka je, proč další dvě děti se jen mihnou v epizodních rolích loupežníků, když např. v rolích krále a táty se pomocí dvou klobouků musí střídat zbylý chlapec). A v představení, které jsem viděl, působí oba neobyčejně přirozeně a zároveň až obdivuhodně tvárně herecky: navazují autentické vztahy v rolích, cítí temporytmus, celá inscenace je naplněna barvitou divadelností (snad jen ta expozice je trochu delší a upovídanější, než by měla být) a zároveň vzniká přirozenou hravostí. To je její největší – a zároveň nejzranitelnější hodnota. Právě kvůli oné výsostné divadelnosti bude muset vedoucí hledat cesty, jak udržovat a obnovovat autentickou hravost, aby opakováním a únavou nedošlo jen k reprodukování původně autentické formy a dojmu pouhé secvičenosti. To je problém každého divadla, amatérského dvojnásob a dětského stonásob. Ale jiné cesty není. Opatrnické divadlo-nedivadlo by těžko mohlo nabídnout plnokrevný divadelní zážitek. V naději, že se to podaří, porota nominovala Palečka na Loutkářskou Chrudim.

Opavští Broučci se drží tradice. Jejich výpravná marionetová Pohádka o zlaté rybce je sympatická poctivou snahou převyprávět dětem klasickou pohádku. Snad až moc „poctivou“ – všechno se tu řekne, a pak ještě dvakrát, třikrát zopakuje, každou cestu musí stárnoucí hrdina odšlapat třiceti drobnými pomalými krůčky a na moři musí jeho loď opravdu namáhavě doplout, a pak nám to ještě všechno převypráví vypravěčka. Chybí zhutnění, eliminace nedůležitého, zkratka, proměnlivý temporytmus – počínaje stavbou textu a konče provedením. Nejnosnější je v inscenaci velkorysý hudební plán, který má silný obsah, tah i vlastní poetiku – s níž se však inscenace, žel, míjí.

V neděli o půl sedmé byla rozdána ocenění a za rok nashledanou. Snad zase v bujařejší formě.

Loutkář 3/2009, s. 125.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.