Bábkarská Bystrica Tour 2018

Zemenová, Romana: Skupovy Strakonice

Od čtvrtka 26. 3. do soboty 28. 3. 2009 v Domě kultury ve Strakonicích proběhla jihočeská krajská loutkářská přehlídka s postupem na LCH. Představilo se 5 souborů se šesti představeními a porota pracovala ve složení: Josef Brůček, Jaroslav Ipser a Romana Zemenová. Ve čtvrtek vystupovaly profesionální soubory Divadélko Piky-Piky Praha a Teátr Víti Marčíka, v pátek a v sobotu pak Čmukaři Turnov.

V pátek byla zahájena soutěžní část přehlídky a LS Radost Strakonice zahrál představení Princ a medvěd. Soubor si vybral nepříliš známou pohádku z 50. let a pustil se do vlastní dramatizace. Samotný příběh je vtipný, na 50. léta ne přespříliš didaktický a pro dětského diváka nový a neotřelý. Dramaturgický výběr je to tedy dobrý. Text, který vznikl, je ale problematický a ne zcela se pohybuje v rámci dramatických situací, je příliš mnohoslovný a to hlavně s ohledem na loutky-maňásky, které si soubor vybral k jeho interpretaci. Expozice je převyprávěná, místo aby se odehrála, situace, které nabízejí komiku a napětí jsou pouze naznačeny a nedotaženy. Tak se před námi odehrávalo maňáskové představení, které sice mělo nápad, kde však chyběla větší invence a rozehrání a bohužel nemělo ani švih a razanci, která je u maňásků třeba. Výšce jeviště, na kterém se obyčejně hraje, přizpůsobil soubor i výšku scény a právě její rozměry způsobily další problém: celé představení bylo třeba odehrát vkleče, což loutkám na akčnosti nepřidalo. Nutno ale říci, že „maňáskárna“ od tohoto tradičně marionetového souboru, je změnou, kterou jsme uvítali a pochválili.

Druhé představení od LS Radost Strakonice byla autorská pohádka souboru Jak Mecháček s Bedrníčkem potkali housenku z pera a pod režijní taktovkou Heleny Kolaříkové. Obsah pohádky je popsán samotným souborem takto: Lesní mužíčci najdou v lese housenku, která neví, odkud je. Opatrují ji, brání před lesními zvířátky a pomáhají jí zjistit, kdo vlastně je. Housenka se zakuklí a z kukly se vyvine exotický motýl – Hvězda Orinoka. Tento příběh, je odehrán marionetami a pomocí luminiscenčního divadla, jak už jsme u souboru zvyklí (ostatně mohli jste je již vidět i na LCH). Tento způsob kombinace, je sice poněkud zvláštní a materiálově nesourodý, přesto se souboru tentokrát podařilo najít využití pro tento tvar dobře. Luminiscenční scény jsou využity jako sny o Orinoku. Ztvárnění toho zvláštního světa je opravdu působivé. Mohlo by se jen někdy obměnit pojetí snů, které si je příliš podobné. Pěkná hra s těmito prostředky a dobrá práce s marionetami je předností souboru. Téměř celá scénografie si zaslouží velkého uznání. (Jen housenka mohla být chlupatější!) Dále nastává veliké, ALE: očekávali jsme trochu napínavější ztvárnění příběhu. Děj je rozvleklý a my sami se o housenku vůbec nebojíme, protože místo aby jí byla pořádná zima, že málem zahyne, tak ji jen trochu zebou nožičky. Lesní zvířátka se na ni přijdou jen tak podívat a po krátkém upozornění skřítků snadno pochopí, že není k jídlu a vlastně ji vůbec neohrožují. Ani nebezpečně vypadající pavouk není životu nebezpečný, je to jen nerudný patron (mimochodem výborně interpretovaný). Housenka má jen trochu hlad a k uspokojení jí stačí najít jeden voňavý lísteček. Když se blíží bouřka, začíná vše vypadat poněkud dramatičtěji, skřítci chrání housenku vlastním tělem, ale bouřka se místu vyhne. Tak ani tato načatá situace neudělá ze skřítků hrdiny. Po celou dobu různá zvířátka mudrují nad tím, odkud vlastně housenka je, co je to Orinoko, a tak se této informace dočkají až na konci příběhu od sovy, na kterou celou dobu čekáme, a paradoxně se ukáže, že celou dobu spala ve stromě na jevišti! Na závěr, kterých je hned několik, přichází strýček skřítků a chválí je za to, že v jeho nepřítomnosti byli hodní. To už jsme byli netrpěliví, ale závěrečná bombastická scéna návratu motýla k Orinoku je dojemným happyendem skoro filmovým. Problém tkví tedy hlavně v textu, a to jak v jeho dramaturgické rovině, tak v textovém základu postav, které jsou přeslazené, lehce přihlouplé a to pak svádí i k takovému hereckému projevu. Přes popsané problémy se nám zdá, že je představení zajímavým rozšířením loutkářské scény, a to právě svojí něžností a citlivostí a především zajímavým estetickým tvarem a dobrým projevem, jak loutkohereckým, tak hlasovým. Dětský divák hru sledoval se zaujetím. Porota se shodla na tom, že představení doporučí do širšího výběru programové radě LCH. Samozřejmě s podmínkou úpravy textu a pokusu o dotvoření výstavy dramatických situací, což soubor zdá se v diskuzi pochopil a přislíbil.

Druhý den, v sobotu, zahajoval LS Krajánek Ledenice s představením Učitel Jan a zakletá princezna. Jedná se o text již nežijícího autora Čestmíra Mlíkovského, který jej v 70. letech přímo pro soubor napsal. Text samotný se stal kamenem úrazu tohoto přestavení. Je rádoby didaktický, ale příliš komplikovaný a nedodržuje reálie pohádky, ani pohádky moderní, jakou by text ze 70. let chtěl být. Didaktické principy jsou podivně překroucené, postavy jednají nesouvisle, bez motivace a někdy i nelogicky. Zcela dodržen není ani charakter postav. Dokonce ani pozitivní postava učitele není jednoznačně kladná, nadává a používá někdy přihroublé výrazy. Během hry se objevují další postavy, o kterých nevíme, kde se vzaly ani co mají za lubem. Postupně se dobereme jakéhosi šťastného konce, který je velikým překvapením, protože jsme se z nepřehledné fabule ani nedověděli, jak je možné se k němu dobrat. Nebudu celý příběh podrobně popisovat, protože podobných rádoby aktuálních, ale nic neříkajících textů bylo napsáno mnoho. Tento popis představení je sice krutý, ale ve své podstatě výstižný. Soubor sám si této nelogičnosti všiml při učení textu, kterého je spousta, měl velké problémy s návazností. Přesto je nenapadlo text alespoň zjednodušit a dát mu logiku. Vyplynulo z toho, že pro ně příběh logiku měl – našli ji. Zřejmě hlavně proto, že ji usilovně hledali. Soubor si vybral marionety ze svého fundusu, které byly vyrobeny kdysi na toto představení a jsou sice od jednoho autora, ale přesto proporčně nestejnorodé. Co jsme museli pochválit, byla opět pěkná práce souboru s loutkou a hlasovým projevem. Především loutky Kašpárka a Učitele byly precizně voděny. Kašpárek dokonce velmi akčně přesahoval rámec představení a opravdu nás bavil. Celý soubor je sympatický a má mladé členy, a to je velkou nadějí do budoucna.

Pokračoval LS Malá scéna Hořovice a zahrál opět autorský text člena souboru Jaroslava Pelikána Džínová princezna loutky a scénu vyrobili Marie Bartošová a Jaroslav Čížek. Loutky marionety a autorská scéna, byly opravdu pěkné a poměrně dobře se s nimi hrálo. Scéna bohužel trochu problematická v přeplněnosti prostoru, kde nezbylo mnoho místa pro loutkohereckou akci. S takto nejednotným vybavením inscenace jsme v podání hořovických sledovali příběh nezajímavý a nedramatický, kde o nic nešlo, nijak se nejednalo. Motivace postav byly nejasné. Chyběly základní prvky dramatu. Jako by autor nevěděl, co by nám sdělil, nijak neurážel, ale ani nezaujal, spíše dezorientoval diváka. V diskuzi soubor přiznal, že text vznikl částečně také díky tomu, že měli loutky tří černochů a bylo třeba pro ně něco napsat. To se nám nezdálo jako dostatečná dramaturgická motivace. V představení se přesto vyskytlo několik světlých momentů loutkoherecké akce, jako jízda na koni apod. Soubor je skladbou spíše starších lidí mladého naturelu a hraje pro radost a legraci, a z celého představení to také sršelo. Naše sympatie si opravdu odnesli, ale pokud jde o poučení, nejsme si tak docela jisti. Chválíme opět také kultivovaný a uvolněný mluvní projev.

V odpoledním bloku nás osvěžil LS Jiskra Borovany s představením Kašpárek v pekle od Jiřího Žáčka v citlivé, přínosné úpravě souboru. Konečně text, který má hlavu a patu, je vtipný a dramatický! Postavy jsou dostatečně motivovány a dojde k naplnění očekávaného. Svižný a pěkně interpretovaný text, bohužel ale doprovázely unanovské loutky z fundusu souboru na 2,5 m dlouhém vedení. Ani při nejlepší vůli a schopnostech souboru, nedokáže taková loutka udělat rychlou akci. (Na domácí scéně je vodění zkráceno na 1,5 m) Sem tam jsme se dočkali tanečku, perfektní bylo unesení princezny do pekla s ohňovými efekty, také jsme ohodnotili pokus o závěrečnou, technicky náročnou rvačku hned čtyř postav. (Všichni, co měli kdy co do činění s marionetami, vědí, že už to, že se při takové akci nezamotají nitě, je bez přehánění opravdu obrovským vodičským výkonem!) Je dobrou známkou souboru, že si stále vybírá kvalitní texty, které si svou úpravou dobře přizpůsobí a aktualizuje, jejich představení vždy pobaví. Soubor je složen z hasičů a tak sošný mladý soubor je k pohledání, bohužel v létě mají spoustu svých aktivit, a tak je na LCH neuvidíme. Porota udělila souboru čestné uznání.

Posledním soutěžním představením byly Písecké pověsti od LS Nitka Písek. Dvě písecké pověsti Krvelačný medvěd a O kostlivci na písecké věži, otextovala a zrežírovala členka souboru Ludmila Prášková. Podobně jako u všech autorských textů přehlídky jsme se setkali s textem ne zcela dramatickým a bez vystavěné zápletky a dramatických situací. První pověst je vlastně jenom špatným vtipem o tom, jak si sedlák na pouti koupí kožich, usne v lese a žena s myslivcem kteří ho hledají, si jej spletou s medvědem. Bohužel tato malá nabídka, není využita a ztrácí se v textu, který je místy popisný. Jediné oživení jsou bludičky a hejkal v lese. Druhé pověsti, vystupuje krásný kostlivec. Příběh má pěknou expozici v krásných kulisách města Písku. Bohužel ani zde nejsou možnosti zcela využity. Napětí se dlouho neudrží a postupně upadá, samotná pointa je neoriginální a ne moc vtipná, tak příběh nezachrání. Možná by to chtělo jen o něco větší invenci ve ztvárnění a dramatizaci, možná že toho původní pověsti, které jsou spíše povídkami, moc nenabízely. Tak tu opět vyvstává problém dramaturgie a autorského textu.

Atmosféra přehlídky byla pěkná, hlavně za přispění domácího souboru, který se o náladu i pohoštění staral perfektně. Porota doporučila do širšího výběru na LCH soubor Radost Strakonice. Na celé přehlídce jsme viděli 6 představení z toho tři autorské a jednu vlastní dramatizaci, jeden starší text a jeden text současný z profesionální provenience.

Romana Zemenová (Čmukaři Turnov)

P. S.: Nechybí jen texty, ale často „druhé oči“

Většina souborů má velké problémy s dramaturgií a tvrdí, že není dostatek použitelných her, hlavně v rámci již dostupného fundu loutek. Amatérské texty by nedopadly tak katastrofálně, pokud by byla dodržena alespoň základní linka příběhu a složení dramatu. Často chybí už expozice a ostatní části jsou necelé. Někdy zcela chybí sdělitelný příběh, jindy napětí. Nevyhrané situace vypovídají o jednostranné režii. Přitom by mnohdy stačilo, aby zde vedle dramaturgicko-autorských, ale i režijních ambicí fungovaly i takzvané „druhé oči“. Určitě by v mnoha případech mohly udělat své. Soubor pracuje na představení několik měsíců, ztrácí nadhled a nevidí nelogičnosti a chyby, které by nezaujatý člověk mohl odhalit. Někdy režisér není ochoten přijmout kritiku souboru a příliš si trvá na svém. Někdy se celému souboru nechce o věci přemýšlet. Při výběru i úpravě textu, o psaní ani nemluvě, je třeba znovu a znovu si klást otázky: Mám téma? Co chci sdělit? Proč to chci sdělit? Komu to sděluji? Kde je ve sdělení, nějaká dramatická situace? Jaký je děj? Jak přizpůsobit text druhu loutek a naopak? Proč těmito zvolenými prostředky? Proč ta která postava tak jedná? Proč se nám to nedaří tak jak chceme?

Loutkář 3/2009, s. 122–123.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.