Kubák, Ivo Kristián: Lampion svítí dál

Počátkem března 2009 završilo kladenské divadlo Lampion třetí rok pod novým vedením – v roce 2006 se uměleckým šéfem stal tehdejší student II. ročníku režie-dramaturgie KALD Ondřej Lážnovský (který je ovšem od r. 2008 uměleckým šéfem v činohře a poslední rok je uměleckou vedoucí Lampionu Zita Morávková) a ke spolupráci přizval svoji spolužačku, absolventku dramaturgie na téže katedře, Zuzanu Vojtíškovou. Divadlo má v současnosti na repertoáru devatenáct inscenací, z nichž se výše zmíněný tandem podílel na více než polovině. Výtvarný styl inscenací z velké části určuje hostující Petra Vykoukalová, další absolventka KALD a na hudební stránce se podílejí zejména Pavlové Farský a Kovařík.

V únoru a březnu jsem navštívil čtveřici dopoledních představení tohoto staronového tvůrčího týmu, a přestože jsem mnohanásobně překračoval věkové hranice, od kterých byla jednotlivá představení doporučována (tři až pět let), mohu dopředu směle prohlásit, že poetika, kterou Lampion v současnosti nastoluje, je košatá, mnohovrstevnatá a potěší děti i dospělé.

První z této čtveřice byla variace na lidovou báchorku Čert a Káča. Lážnovský a Vojtíšková ze známého příběhu zachovali základní kostru, kterak hubatou Káču čert do pekla odnese a hodný chasník Jíra díky lásce z něj zase zachrání. Pohádku ale okořenili dvěma novými postavami – pokušitelským čertíkem Belelefousem (Magdalena Lážnovská) a svatouškovským andělem Svatojánkem (Drahomír Mráz), kteří nejen že vše pozorují a komentují, ale především zosnují na základě svojí sázky. Tu uzavřou náhodou, aby unikli téměř až existenciální nudě, jež je sužuje, a hry na honěnou je už nebaví. Lidské bytosti zpočátku vystupují stylizovány jako loutky – ruce přivázané na nitích vedoucích k vahadlu nad jejich hlavami, se zdřevěnělými a trhanými pohyby a především s výraznými, jakoby dřevěnými parukami. Není však přitom jasné, kdo s nimi shora manipuluje (zejména proto, že dráty končí jen kousek nad jejich hlavami), nicméně právě o tuto jejich loutkovitost skrytou v „drátu na hlavě“ a potažmo poddanost jakési vyšší moci, se anděl s čertem vsadí – podaří se nějakému smrtelníkovi dostat z pekla nebo ne? Pak už jim stačí jen pro zlou Káču (Claudia Eftimiadisová) pozvat na posvícení pekelného hraběte (Jakub Hubert), který si s ní rád zatancuje, ale posléze i odnese do pekla. Vesničané Káču moc nelitují, ale Jíra (Justin Svoboda) ponoukán Jouzou (Martin Dusbaba) se do pekla pro Káču vydá. Káča nelení a v pekle čertům pěkně zatápí pod kotlem, až musí pořádek zjednávat vládce nejvyšší, samotný Lucifer (hlas Jiřího Lábuse spolu loutkou v nadživotní velikosti). On také později rozhodne, že bude lepší porušit odvěké pravidlo „co peklo jednou strávilo, nikdy už nevydá“ a propustí Káču, pro kterou si mezitím Jíra s Jouzou přišli. Aby těch šťastných konců nebylo málo, Jíra se Káče vyzná ze své lásky a na posvícenské oslavě Káčina návratu se s ní smíří i ostatní vesničané – teď už bez svého loutkového jha, civilní a přirození. I Belelefous, přestože sázku prohrál, si přijde na své – dostane od Svatojánka andělské koláčky, po kterých od začátku tak prahnul. A vše končí stejně, jako začíná – honěnou.

Nápad stylizovat lidi jako loutky by se mohl zdát vcelku banální, ale herci jsou v jeho provedení (většinou) velmi přesní a přesvědčiví – dokonce i v synchronizovaných tanečních sekvencích se jim daří udržet formu „lidsko-loutkového“ divadla. Jen je škoda, že při takto výrazně formalistickém přístupu nebylo využito naplno také hlasového potenciálu herců. Claudia Eftimiadisová sice intonovala velmi přesvědčivě a hubatě (čímž se také zpočátku snadno publiku záměrně zprotiví), ale při písničkách i mluvených pasážích poněkud hůře vyslovovala a její nepřesná loutkovitost – možná cílená – v některých pasážích narušovala jinak jednotný tvar. Jednotnost inscenace jako celku ale nebyla podpořena ani příliš malovanou výpravou – snad variace na kulisy loutkového divadla, která ale působila spíše papírovým dojmem. Dřevěné paruky na hlavách lidí-loutek zase z dálky připomínaly vojenské přílby, takže jsem zpočátku mylně situoval vstupní situaci do kresleného filmu z humanitární mise v některé rozvojové zemi.

V inscenaci zaznívají hudební aranže hostujícího Pavla Kovaříka, který vsadil na známé lidové a národní popěvky a říkadla (To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle, apod.), takže děti si s chutí sobě vlastní přijdou na své. Jen té interakce směrem z publika k nim by mohlo být trochu více, dvojice anděl-čert měla mnoho možností, jak si dětského diváka získat, ale většinu z nich nechali oba rozplynout bez povšimnutí, což ale v důsledku ochudilo představení o několik potenciálních humorných situací. Všichni přece víme, jak děti rády prozrazují, kde se někdo ukrývá!

O čtrnáct dní později jsem se vydal do Kladna podruhé, na další pohádkovou klasiku, do českých vesnických poměrů převedenou Josefem Ladou Kocour Mikeš. Ondřej Lážnovský si z obsáhlé knihy zvolil za stěžejní čtyři příběhy: Jak šel Pepík s Mikešem na hrušky, Jak Mikeš a Pašík byli spolu na pouti, Babička stůně! a Lyšajův štědrovečerní sen. Děti se tak nedočkají ani mrňouska Nácíčka (který se stal patrně důvodem, kvůli němuž se jedna z malých divaček nechala přesvědčit k návštěvě a po představení jeho nepřítomnost zoufale oplakávala), ani kozla Bobeše a dalších z panoptika Ladových figurek. Ale i tak bylo na co koukat – vzdušná scéna a loutky Petry Vykoukalové, které se vzdáleně podobají manekýnům (v Lampionu jim prý přezdívají vycpaňáci) voděným za faldíky. Zde je nutno podotknout, že Mikeše a jeho další hrusické kamarády, jak je známe z obrázků, v inscenaci nepotkáme (byť inspiraci jimi nepopřou) – šťastné rozhodnutí nekopírovat možná až příliš naivní Ladovy kresby a vsadit spíše na životnost a živost! Navíc loutky a jejich vodiči byli velmi šťastně zkombinováni, takže souhra vzhledů (i v „kostýmech“ herců) napomáhala k jasnému rozlišení jednotlivých postav. Zde ale opět poněkud pokulhávalo jejich hlasové rozvrstvení, což však bylo naštěstí nahrazeno vzájemným častým oslovováním postav, takže nehrozila žádná nedorozumění. Abstraktní i konkrétní scénické prvky byly využívány skutečně naplno – strom obsypaný hruškami, rybník obrostlý rákosem a starou pec doplňovaly multifunkční poloobruče, které sloužily tu jako motorka, tu jako trakař nebo lavička. V nebeské scéně pak stačilo, aby vše přikryla bílá plachta a iluze oblaků jednoduše dosáhla dokonalosti.

Čtveřice hlavních hrdinů – za zvířátka Mikeš (Drahomír Mráz) a Pašík (Justin Svoboda), za lidi pak Pepík (Martin Dusbaba) a babička (Waldraut Ritterová) předvedli velké množství situačního a slovního humoru, který pobavil nejen děti (cvičící Pašík nebo výstup kouzelníka na pouti slavily úspěch i u dospělých diváků). Vše pak bylo proloženo mnoha autorskými písničkami, který byť nespadaly do kolonky „známé“, byly velmi působivé a dva nejchytlavější texty Zity Morávkové (Jízda na pouť a Karfík) si diváci dokonce odnesli přetištěné v programu. Celý ansámbl pak pomocí mumraje a různých zvukových efektů dokázal přesně a věrně umisťovat děj do různých prostředí a časů (ranní ševelení či pouťová vřava).

Jediným problematickým místem tak zůstává dramaturgické rozhodnutí (a vzhledem k délce jednotlivých Ladových příběhů patrně i nevyhnutelnost) složit inscenaci z nesourodých příběhů. V této koláži je samozřejmě možno nalézt jednotící linky – např. chronologicky zpřeházená roční období podzim-jaro-léto(?)-zima nebo stejné hlavní postavy. Ale přesto druhá polovina působila poněkud matoucím dojmem – výlet do nebe z reálných kulis Mikešových Hrusic sice zanechal nadpozemský zážitek (a loutky andílků ztvárněné jen třepotajícími se lesklými útržky nejspíše z vánočního řetězu na dlouhých drátcích tomu silně napomohly), ale v rámci celé inscenace také pocit jisté vykořeněnosti. A ošívající se děti v předních řadách by o tom jistě rády pověděly své.

Dalším titulem, který spočinul v mém hledáčku, byla třetí variace na pohádkovou klasiku – Otesánek. Za inspirační zdroj si tentokrát dramaturgyně Zuzana Vojtíšková nezvolila beletristické zpracování Karla Jaromíra Erbena, ale přesně sto let staré původní žertovné pohádky Františka Jaroše. Příběh silného, nebojácného, ale také nenažraného Otesánka, který z přitesaného kořene za pomoci kouzelného dědy ožije, přenesl kladenský a přesto hostující režisér Vladimír Novák na scénu bez přílišných rozmařilostí a velkých gest (Jaroš byl ve své době znám svými apely na čest, vlastenectví a obětavost). Scénografie Zuzany Hilské je prostá, přímá a multifunkční – uprostřed jinak prázdné scény trůní do kříže sestavená dřevěná prkna, z jejichž středu ční do výše kulatý stěžeň. Touto konstrukcí se dá otáčet a je v ní skryto několik dalších scénických prvků – ať už konkrétních (plátno, na které se stínově promítá scéna v studni) nebo abstraktních, které pojmenovávají herci svojí akcí (mlýnice v začarovaném mlýně). Neustrnou ale pouze u loutkoherectví, byť neloutkové herecké kreace jsou poněkud křečovité. V inscenaci totiž nalezneme postupy z černého a stínového divadla (viz výše zmíněná scéna se studnou, ve které Otesánka a rekvizity představují dvourozměrné loutky). Použité loutky jsou opět trochu jiné, připomínají manekýny způsobem vedení (za rukojeť vzadu na hlavě), ale jsou samostojné a celodřevěné (s pohyblivými údy) a samotný Otesánek ještě disponuje zcela v duchu své nátury odklápěcí hlavou, aby mohl snadno konzumovat nezměrné množství jídla a pití. Nehrající herci i loutky odchází k zadnímu prospektu, kde vsedě nebo vkleče (v případě loutek vstoje) čekají na svůj další výstup.

Představení je protkáno hudbou a písničkami, které složil klavírista a dirigent Pavel Farský a které však nepatří mezi nejzapamatovatelnější. Svůj úkol hudebního doprovodu však plní na výbornou. Stejně jako v ostatních inscenacích jsou zvukové efekty promyšlené a dobře provázané s akcí odehrávající se na jevišti.

Příběh je velmi snadno pochopitelný a citlivě rozdělený do obou polovin – v první se poté, co Otesánek vedený Waldraut Ritterovou obživne, seznámíme s jeho prapodivnou povahou a především souputníky – tátou (Drahomír Mráz), mámou (Taťána Zemanová) a Fančou (Hana Hubertová). Všechny ostatní role (z poloviny činoherní, z poloviny loutkové) zastane Jakub Hubert. Právě hospodář se po pokusu o zbavení se Otesánkovy nenasytnosti neúspěšnou vraždou (když jej pošle do studny lovit ztracený prsten a hodí za ním mlýnský kámen) rozhodne vyslat jej do začarovaného mlýna. Zde také začíná polovina druhá, a poté, co Otesánek mlýn zbaví šotka a vysvobodí tak mlynáře a jeho dceru (všichni tři ztvárněni postupně již zmíněným Jakubem Hubertem), ve šťastném závěru díky Fančině neúnavné oddanosti a magii kouzelného dědy promění Otesánkova nenasytnost v dobré srdce a rozum. A vše pak podruhé vyvrcholí závěrečným obrazem, ve kterém živí herci nechají stát zmrtvělé loutky vpředu na scéně, a sami odejdou. Jeho poselství – jste jen diváci v divadle a iluze, kouzla a magie v opravdovém životě nefungují – má téměř až metafyzický přesah.

Posledním ze čtyřlístku byla nejrozmanitější a také nejdelší (v Lampionu vůbec) epopej o kouzelném sluchátku Mach a Šebestová. Pod divadelní adaptací pěti příběhů z dětské stejnojmenné knihy Miloše Macourka je tentokrát podepsaná Zuzana Vojtíšková. Skoro se chce říct, že vybrala ty nejlepší (úvodní O utrženém sluchátku, Člověk neandrtálský, Kropáček má angínu, Zoologická zahrada a závěrečné Ukradené sluchátko), kdyby však každý z milovníků těchto dvou kreslených postaviček z pera Adolfa Borna neměl svoje osobní nejoblíbenější momenty. Jednotlivé části, které se odehrají v průběhu jednoho školního roku, k sobě pojí opakující se, ale pokaždé trochu jiná „znělka“ (žáci 3. B vbíhají do třídy) a především v mezihrách zní autorské písně Pavla Kovaříka s vtipnými texty Zity Morávkové (…že lidstvo vymyslelo kapesník, šnuptychl, nosočistoplenu/smrkejme, smrkejme, uvolněme cestu hlenu), které svým stylem a výrazným banjem připomínají banjo-bandový swing. Banjo je pak použito i jako doprovodný nástroj k situacím a vytváření zvukových efektů. Herci se však kvůli rozsáhlému písničkovému aranžmá stávají zpěváky i hráči na hudební nástroje, což mnohdy přináší zmatek do komplikovaných přestaveb. Výprava je totiž opravdu bohatá a kombinuje snad veškeré možné prvky z předchozích inscenací – stínové divadlo (ulovení mamuta), náznakovou i konkrétní dekoraci, dvourozměrné loutky (mezihra ze života postav, návštěva pana doktora u Kropáčků), maňásky (bacily, pravěké děti) a malé i velké vycpaňáky (zvířata v ZOO). Navíc je každá situace umístěna do poměrně objemných kulis, s kterými je potřeba často manipulovat do a ze zákulisí. Tato přemíra jevištní techniky a prostředků způsobovala občas zmatek, ale především nepřehlednost. Výtvarná stránka inscenace je však pro milovníky Bornových kreseb doslova pastvou pro oči. Kostýmy, kulisy, paruky (zejména u obou hlavních postav), vše se maximálně přibližuje duchu zažitých konvencí. Není to však na škodu, protože i těch několik obměn, které (do třetice) Petra Vykoukalová do známého vnesla (např. kostým psa Jonatána) se ukazují jako zajímavé a funkční (past na mamuty, která se otočením změní na vchod do pravěké jeskyně).

Čtrnáctičlenný herecký ansámbl se v představení skutečně téměř nezastaví, a pokud právě nezpívají, nedoprovází nebo nepřestavují kulisy, dotváří scénické situace iluzivními prostředky – vidíme tedy jen herce samotné nebo spolu s loutkami bez vodičů (až na několik výjimek, které jsou ale spíše nezáměrné). Pohyb živých herců (zejména té poloviny hrající dětské postavy) je silně stylizován – žáci za paní učitelkou cupitají, při úvodní znělce používají zpomalení nebo úplné zastavení jakoby pro cílovou fotografii. Výkony celého týmu jsou vyrovnané, jen některá karikaturní pojetí zacházejí ve snaze o vtip (ředitel Justina Svobody se svojí chytlavou frází „ve škole, tedy naší škole“ nebo učitelka Taťány Zemanové s přílišnou afektovaností) příliš daleko. Představení ale přesto ubíhalo svižným tempem a téměř devadesátiminutová feérie nikterak nenudila. Divák se dočkal nového a objevného pojetí populární pohádky, stejně jako často citovaných výroků („to víte, doba ledová, je doba ledová!“).

Kam se tedy Lampion během působení Ondřeje Lážnovského a Zity Morávkové dostal? Nabízí sehraný soubor, kvalitní tituly a objevnou dramaturgii a je stále poutavým dětským divadlem, které v nevelké konkurenci profesionálních souboru nezapadne, pobaví děti i dospělé.

Ivo Kristián Kubák

Divadlo Lampion, Kladno

Zita Morávková: Čert a Káča

režie: Zita Morávková; dramaturgie: Ondřej Lážnovský a Zuzana Vojtíšková; scéna a kostýmy: Petra Vykoukalová, j. h.; hudba: Pavel Kovařík, j. h.

Premiéra 1. 2. 2008, psáno z reprízy 13. 2. 2009.

Josef Lada, Ondřej Lážnovský: Kocour Mikeš

režie: Ondřej Lážnovský; dramaturgie: Zuzana Vojtíšková; scéna, loutky a kostýmy: Petra Vykoukalová, j. h.; hudba: Pavel Kovařík, j. h.; texty písní: Zita Morávková.

Premiéra 14. 11. 2008, psáno z reprízy 26. 2. 2009.

František Jaroš, Zuzana Vojtíšková, Vladimír Novák: Otesánek režie: Vladimír Novák, j. h.; dramaturgie: Zuzana Vojtíšková; scéna, loutky a kostýmy: Zuzana Hilská, j. h.; hudba: Pavel Farský, j. h.

Premiéra 12. 9. 2008, psáno z reprízy 6. 3. 2009.

Miloš Macourek, Ondřej Lážnovský: Mach a Šebestová

režie: Ondřej Lážnovský; dramaturgie: Zuzana Vojtíšková; scéna a kostýmy: podle obrázků Adolfa Borna navrhla Petra Vykoukalová, j. h.; hudba: Pavel Kovařík, j. h.; texty písní: Zita Morávková.

Premiéra 11. 4. 2008, psáno z reprízy 12. 3. 2009.

Loutkář 3/2009, s. 107–109.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.