Richter, Luděk: Kudy cesta nevede I

Počínaje tímto číslem se na stránkách Loutkáře otevírá nový dramaturgický seriál, který připravil Luděk Richter. Oslovili jsme ho, aby pro nás sumarizoval své postřehy z vlastní loutkářské praxe a recenzní činnosti, své bohaté zkušenosti z vedení dramaturgických workshopů na Loutkářské Chrudimi i rezultáty mnoha zapálených diskusí o smyslu a poslání divadelní dramaturgie – zejména v případě autorských inscenací.

Výsledkem je seriál, jenž by měl dramaturgům začínajícím i pokročilým ukázat, kterou cestou se při tvorbě rozhodně nevydávat.

Dvoreček (plný bublin dramaťácké pseudohravosti) aneb Jak děti z nudy uvařily kaši

Na scéně stůl s hrnečkem, lžící, patkou chleba, na šňůře šátek, velký bílý ubrus a několik menších zelených. Děti vyběhnou na dvoreček.

Jednotlivé děti: Co budeme dělat? – To je nuda. – Jé, podívejte se, maminka tady náhodou zapomněla hrneček a lžíci a kus chleba! – A na šňůře je šátek a ubrus! – To bychom si mohli zahrát pohádku Hrnečku, vař! Já budu maminka – našla jsem lžíci. – A já mám chleba, tak budu dcera. – Na mě zbyl jen šátek a ubrus, bú, bú, co já bú-dú, dú?! (Pláče.) – No přece kouzelná babička.

Chór: A my budeme domeček. Ale budeme si na to jen hrát – jako že jsme… (Udělají ze sebe dům.)

Maminka chce vařit – pak se zarazí: Nemám z čeho vařit. Jdi, dcerunko, do lesa a nasbírej jahody. Uděláme si kaši. (Dá jí hrneček.)

Chór: A taky budeme les! – tak lez!

Jedno dítě vyleze na stůl a udělá vysoký strom, další kolem stolu pod ním vytvoří v zelených ubrusech několik osamělých stromků – vítr se rozfouká, děti se vlní méně a více… – pak přiskotačí dvě veverky a hrají na babu, k čemuž se připojují i ostatní.

Dítě: A teď jsem zajíček.

Všichni se seskupí a popěvují: Zajíček v své jamce sedí sám, ubožátko, co je ti, že nemůžeš skákati? Chutě skoč a vyskoč!

Jiné dítě: A já jsem liška. (Dá zajíčkovi babu, ten ji honí kolem kruhu dětí, které popěvují): Běží liška k Táboru…

Další dítě: Zahrajeme si na jelena. (Piká, ostatní se schovají – promění se zase v stromy, jelen je hledá s parohy z rukou nad hlavou): Kde jsou? No, to jsem z toho jelen! (Zajde.)

Dcera vyjde zpoza stromů: Hrneček už mám plný, sednu si a sním ten jediný kousek chleba, co mám. Je právě poledne, takové tajemné ticho a nikde nikdo.

Stařenka v bílém ubrusu a se šátkem: Kdepak nikdo. To já jsem jen hlady skoro průhledná. Nedala bys mi kousek toho chleba?

Dcera: Třeba celý – však já domů dojdu.

Stařenka: Zaplať pán bůh! Ale že jsi tak hodná, dám ti tenhle hrneček. Když řekneš Hrnečku, vař!, navaří ti kaše, co budeš chtít. A až budeš mít dost, řekni Hrnečku, dost!

Děti slezou se stolu, prostřou na něj ubrus a udělají ze sebe dům.

Dcera se obrátí k mamince: Maminko, podívejte se, co jsem dostala: Hrnečku, vař!

Děti udělají kruh kolem nich, tančí a popěvují, zatímco jedno coby pešek běhá okolo a určuje: Vařila myšička kašičku, na zeleném rendlíčku, tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic, ten plakal, ten skákal a ten běžel do komůrky na homolky a tam se napapal. (Pešek plácne dceru.)

Dcera: Hrnečku, dost!

Všechny děti se shluknou nad hrnečkem a cpou se kaší za zpěvu: Bramborová kaše, to je strava naše…

Dcera: A teď půjdu na trh vejce prodat.

Děti, zatímco jedno běží dokola: Čas běží, čas běží, utíká, čas běží…

Maminka: To ten čas utíká. Až mám zase hlad. Dojdu si pro lžíci a ty zatím, hrnečku, vař!

Dítě: A teď budeme kaše. Ale ne doopravdy – jen jako.

Děti stáhnou ubrus se stolu a teď zeza stolu pod ubrusem dělají postupně rostoucí kaši: Naše kaše – naše kaše…

Maminka vběhne: Hrnečku, zastav!

Maminka se snaží rukama zacpat hrneček, ale kaše-děti pod ubrusem se s neustálým Naše kaše… sápou už i na maminku, ta utíká, nakonec vyleze na stůl, i tam se kaše sápe a maminka volá:

Maminka: Ach, ta nešťastná holka! Co to přinesla: Já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!

Skutečná maminka vběhne, promotá se, spráskne ruce a zvolá: Děti, dost!

Děti složí ubrus.

Skutečná maminka: Děti, neviděly jste tu můj hrneček?

Děti: Viděly, maminko. Přivedl nás na nápad zahrát si pohádku. A teď už se těšíme na kaši, cos nám uvařila.

Všichni vesele odcházejí.

„Dvoreček\“ je druh formálního rámce – úplného nebo jen jeho vstupní části – jímž se zpravidla zbytečně, mnohdy i alibisticky zdůvodňuje, že se hraje, proč se hraje a proč se hraje právě tak, jak se hraje, případně že to je „jen\“ jako, jen na místě tvořená improvizace (jakési divadlo na divadle či hra na divadlo). Se samotným obsahem zpravidla dvoreček příliš nesouvisí tematicky ani dějově, nijak ho neovlivňuje, neumocňuje, neobohacuje ani neposunuje a na nic dalšího už v inscenaci nemá vliv. Je to jen zplanělé klišé.

Název „dvoreček\“ se odvozuje z typického příkladu: Děti se sejdou na dvorečku (ve třídě, klubovně, na půdě…) a nevědí, jak utratit čas (nudí se, nepřišel vedoucí kroužku, rodiče odjeli na večírek…), ale „čistě náhodou\“ tam najdou připravené rekvizity, masky či loutky, jež se jako z udělání hodí třeba pro Červenou Karkulku – a tak děti „napadne\“ si ji zahrát.

„Bubliny\“ či „boule\“ jsou vzhledem k celku zavádějící odbočky, které jsou k ději navázány jen formálně, nejsou jeho organickou součástí, nijak s ním nesouvisí, nepřispívají k němu, nevyplývají z něj a následný děj nemotivují ani neposouvají; jsou v podstatě „samostatným\“, uzavřeným (a mnohdy prázdným) celkem.

„Dramaťácké\“ hry (či cvičení) jsou samostatné hry (či cvičení), užívané v dramatické výchově s cílem rozhýbat, uvolnit či soustředit účastníky pro práci nebo rozvinout určitou dovednost, schopnost, vlastnost, vyzkoušet si, zažít, poznat v modelové podobě něco důležitého pro život jedince a kolektivu, zejména ve vztahu k probíranému tématu, případně nalézt podněty k řešení nějakého inscenačního problému. Směřují tedy dovnitř souboru, mohou být i cestou k hledání a formování inscenačního materiálu a většinou potřebují i jistou intimitu, v níž jsou všichni hráči nerušeni vnějšími pozorovateli; nejsou tedy určeny k předvádění.

Jejich zařazení do inscenace (krom toho, že je málokdy organické už proto, že jde většinou o bubliny) trpívá hlavně tím, že skutečná hra je autentická a řídí ji jen její vlastní pravidla, zatímco předváděné hra tuto autenticitu postrádá, řídí ji potřeba dojít k tomu, co vyžaduje inscenace a působí nevěrohodně, „falešně\“.

Loutkář 2/2009, s. 87–88.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.