Filcík, Štěpán: Vyrovnané, ale nekulminující Louny

Letošní přehlídka Ústeckého kraje, 23. v pořadí, měla velmi vyrovnanou úroveň, bez žádných propadáků, ale bohužel i bez výrazných vrcholů. Takže porota sice mohla udělit několik individuálních cen, ale žádnou inscenaci nenominovala ani nedoporučila na Loutkářskou Chrudim. Přitom potencionálních kandidátů by se našlo hned několik, ale nedotaženost zejména v dramaturgické rovině, případně nedozkoušenost nedovolila porotcům udělat byť riskantní krok s vírou, že případná inscenace ještě \„doroste\“. Přehlídky, která trvala pouze jeden den, se zúčastnily čtyři soubory s pěti inscenacemi.

Spolek loutkářů v Lounech nastudoval hru Vojtěcha Cinybulka Ostrov splněných přání v úpravě svého dvorního inscenátora Vladimíra B. Vernera. Inscenaci otevírá, pro tento soubor typická, folk-country písnička a na scéně se odehrává docela pěkná stínohra. Pak přichází fundusové marionety s odkrytým vedením a hraje se velmi přepracovaná verze původní hry. Zejména v závěru, kdy Kapitán a Čarodějnice zahynou již během bouře (opět pěkná stínohra) a na ostrov vůbec nedorazí. V perle není ukrytý duch, ale princezna Krumpitida, vysvobozená nezištným přáním Pedra, ve kterém princezna vzápětí nachází ženicha.

Pan Cinybulk by se asi divil, ale nelze této úpravě upřít jistý půvab. Vladimíru Vernerovi se navíc podařilo obohatit text několika vtipnými replikami, které, na rozdíl od předcházejících inscenací, byly obohacující pro děj pohádky a ne jen naschvály (humorem za každou cenu). Proto bylo pro všechny překvapením, že inscenace byla vlastně nečekaně krátká. Vše nasvědčovalo tomu, že se bude vyprávět velký příběh, ale inscenátorské nůžky byly až příliš rázné.

Ke kladům inscenace je potřeba ještě přičíst scénografii Milana Rašky – kromě již zmíněné stínohry to byly jednoduché a přitom stylově čisté (k fundusovým loutkám) kulisy a již tradičně dobrá práce se světlem. A dále – herecké výkony Oldy Cihláře v roli Ducha (další doklad rčení, že není malých rolí) a Marka Čermáka v roli Kapitána. Všichni tři jmenovaní také byli oceněni.

Spojáček Liberec to zkouší s loutkovým divadlem z nejrůznějších stran. Po loňském úspěchu (i na Loutkářské Chrudimi) s inscenací Tři zlaté vlasy děda Vševěda, hranou totemovými loutkami, se letos vrátil k marionetám, tentokrát však inscenaci hry Žebrákova nevěsta obohatil \„činoherními\“ postavami komorníka a komorné. Ti jsou jak vypravěči, tak glosátory, místy i jistými oponenty děje, a zároveň i stavěči scény. Bohužel čerstvost inscenace zapříčinila, že tyto postavy ještě nemají v příběhu pevné místo – a tak jsou někdy jen překlenovači mezi jednotlivými scénami a jindy zase vstupují přímo do děje. Inscenaci také chyběl také jakýkoliv zvukově-hudební plán, což jí velmi ochudilo.

Loutkoherecky je soubor tradičně na velmi dobré úrovni, ale výkon Rudy Krause v roli Krále tentokrát všechny ostatní výrazně převyšoval. A to nejen pouhou loutkovodičskou zručností, ale tím, jak s její pomocí vytvářel charakter postavy, náladu, emoce, jak pracoval s temporytmem, pauzou… Však za tuto roli také získal cenu.

Základní problém inscenace ovšem tkvěl opět v dramaturgii. Pohádka se zajímavým dějem – když si konečně nevybereš ženicha, dám tě prvnímu žebrákovi, který zaklepe na královská vrata, přičemž \„žebrákem\“ je sousední princ, který byl již odmítnut – postrádala základní prvky napětí a gradace, takže i její happyendový konec se nestal vyvrcholením, katarzí, ale spíš jen pohádkovou povinností. Škoda. Pokud by soubor na inscenaci ještě zapracoval, mohla by to být velmi příjemná podívaná.

Muzikanti souboru Klubíčko ze Cvikova jsou inscenací hry Oldřicha Augusty Brémští muzikanti – jistou variací na pohádku Zvířátka a Petrovští.

Když muzikanti, tak tedy muzikál. Problém je ovšem v tom, že na začátku přijde postava muzikanta, ověšeného nejrůznějšími hudebními nástroji, na které pochopitelně nestačí sám hrát a tak začne hledat další do party. V tu chvíli se ale ozve z reproduktorů nahraná (elektronická) hudba, která s nástroji na scéně nemá v podstatě nic společného, a ta pak doprovází všechny písničky i další dění na scéně.

Jinak je to inscenace vcelku příjemná a rytmické písničky vedou ke spontánním reakcím dětského publika. Jen choreografie, obzvlášť loutek-zvířátek by mohla být nápaditější a pestřejší. Vzhledem k tomu, že se některé písničky mnohokrát opakují, dochází k určité monotónnosti.

Závěr přehlídky patřil souboru Boďi z Jaroměře, který zahrál dvě pohádky. Tu první, O prasátkách hrál dětský soubor vedený manželi Bauerovými. Známá a často hraná anglická pohádka o třech prasátkách byla realizovaná na zájezdové scéně souboru, marionetkami na drátě. Zmíněná zájezdová scéna v sobě ovšem skrývala jeden problém. Soubor použil pro zadní plán jakousi univerzální kulisu – louka, modrá obloha, kopec a na něm v dálce hrad. Když si pak prasátka stavěla své domečky, navíc spíš náznakem než konkrétní akcí, byl hrad v pozadí poněkud zavádějící.

V jisté snaze o minimalizaci byl text pohádky sestřihán trochu víc, než by se čekalo. A tak prasátka stavěla své domečky sice postupně, ale na jednom místě. Zhroutil se tak trochu celý smysl. Vlk musel honit vepříky také na jednom místě a pohádka se stávala místy nepřehlednou. Přesto soubor působil sympaticky a jeho inscenace vyzněla velmi přívětivě.

Za vyzdvižení stojí také loutky, které nejenže dobře vypadaly, ale měly i dobré hrací možnosti. Jejich autorkou byla Libuše Bauerová a byla za ně porotou oceněna.

Ta samá cena se týkala i loutek k poslední inscenaci přehlídky, kterou hráli manželé Bauerovi sami. Byla to hra Kašpárek a princezna a jejím autorem byla Libuše Bauerová. Hrálo se opět na stejné zájezdové scéně, se stejnými kulisami, k této hře ovšem vhodnějšími.

Samotný text kombinuje různé pohádkové i loutkoherní motivy a v podobě, ve které jsme inscenaci viděli, působil trochu chaoticky a nevyváženě. A to jak v celku, tak v jednotlivostech. Místy pěkné nápady a slovní humor, jindy odkazy na ne zcela všeobecně známé situace a postavy např. z filmu, a občas vtípek mířící trochu mimo děj pohádky.

Loutkoherecká práce je u tohoto souboru vždy na dobré úrovni a tentokrát se v ní objevilo i několik pěkných výstupů a nápadů (např. hra mimo divadélko, když ježibaba sbírá byliny nebo levitující princezna).

Celá přehlídka se odehrávala v tradičně přívětivé a přátelské atmosféře – je opravdu zajímavé, jak klidně tato akce každoročně probíhá. Nikdo nikde uštvaně neběhá, všichni na sebe mají čas, při hodnocení, které samozřejmě není vždy jen příjemné, se nikdo nerozčiluje, a když se vyhlašují ceny, je to doprovázeno všeobecně velkými aplausy. Lví podíl na tom má samozřejmě pořádající soubor, ale nebylo by to možné bez přispění všech účinkujících souborů a dalších hostů. Konečně – přehlídka trvala jen jeden den a přitom téměř všichni zůstali přes noc. Chtěli být spolu.

Loutkář 2/2009, s. 83–84.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.