Loutkar.online

Filcík, Štěpán: Turnovský drahokam

19. ročník regionální loutkářské přehlídky pro Liberecký kraj a Český ráj byl opět plný a tentokrát i velmi silný. Jedna nominace a čtyři doporučení na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim je toho výmluvným svědkem. Letos jsme viděli 15 inscenací, z toho 4 nesoutěžní.

Přehlídku zahájil domácí soubor Na Židli s inscenací To.

Domácí soubor se na \\\„své\\\“ přehlídce často neprezentuje, a když, tak většinou svou mladší částí. Tak tomu bylo i letos. Tři \\\„náctiletí\\\“ zahráli drobnou hříčku postavenou na pohádce o Otesánkovi. Inscenace vznikla jako příspěvek do přehlídky papírového minidivadla, kterou pořádá v Chocni Hanka Voříšková.

Na začátku před našima očima \\\„stvoří\\\“ herci z papíru To a Tu, jakési ideogramy \\\„panáčka a panenky\\\“, když mezi ně vtrhne Něco – papírový pytlík, který pak do sebe \\\„pozře\\\“ na co přijde. Předně samozřejmě To a Tu, pak na papíru namalované husy a husopasku, povoz s potahem… Z Něho se tak stane nafouknutý pytlík, který pod úderem namalované babky s motyčkou samozřejmě praskne. To celé je doprovázeno textem z jednoslabičných slov.

Drobnička je to příjemná a mladé herce určitě baví. Minimalismus výpravy i textu působí hravě až improvizovaně. Tento dojem ovšem ruší připravenost namalovaných obrázků (byť jednoduchou linkou). Škoda, že obrázky nevznikaly přímo na scéně nebo nebyly jednotlivé postavy vytvářeny obdobně improvizačním způsobem jak Ten a To. I tak se ovšem porota zabývala myšlenkou navrhnout tuto drobnost do případného bloku krátkých výstupů, pokud by v programu letošní Loutkářské Chrudimi vznikl.

Za každým rohem Jeskyňka, Čmukaři, Turnov

Jedním z vrcholů přehlídky byl další domácí soubor, který připravil inscenaci autorského textu, kombinujícího různé pohádkové postavy a interpretujícího novým způsobem jejich tradiční příběhy. Vedle Jeskyněk se tedy setkáme i s Červenou Karkulkou, Smolíčkem Pacholíčkem, dvojčaty Jeníčkem a Mařenkou a s Ježibabou z Perníkové chaloupky. Dále do příběhu vstupují i jejich rodiče, samozřejmě včetně Jelena.

Text je nápaditý a vtipný – srdečně se bavili jak dospělí, tak i docela malé děti. Hraje se na paravánu i kolem něj, maňásky a pomocí různých masek a převleků. Inscenace, přestože neměla dlouho od premiéry, již připomínala \\\„dobře promazaný divadelní stroj\\\“ (samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu). Dvě herečky (a zároveň autorky) Dáda Weissová a Romana Zemenová hrají (a zpívají) všechny postavy. Přestože často hrají i několik postav najednou a \\\„hrají se i navzájem\\\“, tedy prohazují si role, nikdy nedojde k nejasnostem, která postava právě jedná. Navíc v rámci hereckého jednání velmi elegantně a efektivně přestavují scénu – přestavby se stávají prodloužením hereckého jednání. Představení nikde \\\„nedrhne\\\“, nedochází ke \\\„schválnostem\\\“ z nedostatku jiných inscenačních možností a ani děj není nikdy podřízen minimálnímu obsazení. Je zkrátka vidět, že obě protagonistky jsou velmi zkušené divadelnice, uměly si napsat text \\\„na tělo\\\“ a vědí \\\„jak na to\\\“.

Zároveň je to v inscenační praxi souboru novinka – přestože obě herečky spolupracují již nejméně dvacet let, ještě nikdy nevytvořily v této dvojici samostatnou inscenaci. Jediná výtka tak patří mírné upovídanosti nebo spíš nenaplněnosti verbálního jednání v závěru inscenace. Porota se jednoznačně shodla na nominaci na Loutkářskou Chrudim.

Soubor Martínek z Libáně. Jedno z jeho standardních představení. Tentokrát hrál text Bohumila Schweigstilla (v úpravě principála Jana Řezníčka) Honza hledá Kašpárka aneb Kašpárek čaruje. Klasický text zahraný klasickými marionetami v rozdělené interpretaci (ze zvukového záznamu). Text plyne, loutky přicházejí a odcházejí, příběh se odvíjí, až dojde kýženého šťastného konce. Inscenace ničím nepřekvapí, ani nevybočí, děti jsou spokojené. Neodpustím si názor, že takováto představení spíš než umělecký počin připomínají více méně dobře zvládnuté řemeslo. Lépe – umělecké řemeslo. A to na amatérské divadlo přece není málo.

Černá princezna, text Eduarda Petišky v úpravě pedagožky ZUŠ Hany Mockové, LS Mléčná dráha, ZUŠ Semily.

Nedá se sice říct, že by se inscenace vydařila, ale téměř jistě splnila pedagogický záměr. Velmi příjemné totiž bylo posezení se souborem a povídání si o jeho představení. Bylo jasné, že děcka velmi dobře vědí, o čem a proč hrála, věděla o problémech a otázkách inscenace a vedla s porotou zasvěcený dialog. To není až tak samozřejmé a, jak už jsem řekl, bylo to velmi povzbudivé.

Samotná inscenace pohádky o zakleté a nakonec vysvobozené princezně byla trochu zmatečná, místy opravdu nesrozumitelná, a proto jen těžko hodnotitelná. Možná to způsobil i konkrétní věk dospívajích děcek, která hledala různé znaky, podtexty, vedlejší významy a toto hledání zřejmě nechtěla jejich pedagožka příliš násilně usměrňovat. Vznikl tak jakýsi vzorníček, co všechno by se dalo a mohlo, ale už nedošlo k finálnímu vytřídění a učesání. Nicméně to byl dobrý pokus a zajímavý postupový cíl na cestě k divadlu.

Kdo se pohybuje v krajině divadla pro děti, nemohl nevidět některé příběhy už tolikrát, že by to nikdy nespočítal. Například pohádku o Červené Karkulce – to už se snad nedá zahrát nějak jinak. Ale Jirka Polehňa se svými svěřenci ze ZUŠ Hradec králové (soubor Vlastislav Filip JV) ukázal, že to ještě jinak jde. A byl to další z vrcholů přehlídky.

Dvě děvčata předvedla tuto tradiční pohádku jako \\\„kinoautomat\\\“. Tedy inscenaci, kde o ději v klíčových momentech rozhodují diváci, a to hlasitostí potlesku. Ke cti inscenátorů je třeba dodat, že toto hlasování bylo důsledné a spravedlivé. Když například nebylo možné hlasitost potlesku zcela jednoznačně odlišit, hlasovalo se znovu. Výsledek hlasování tak nebyl nikdy pojmenován, protože byl evidentní. Protagonistky se nikdy neptaly na \\\„blbiny\\\“ a nikdy nás diváky nemanipulovaly k předem připravené odpovědi. Tato poctivost se tak stala hybnou silou velmi zábavného představení. V našem představení navíc diváci často hlasovali proti známému příběhu, ale bylo vidět, že inscenátoři to mají opravdu promyšlené a nebyli ani jednou zaskočeni. Bavili se opět jak děti (všeho věku), tak dospělí. A ještě – představení mělo velmi dobrou gradaci, s nečekaným gagem na konci. Konkrétní pohádka se pak hrála na malém rodinném divadélku, což bylo pro vzdálenější diváky občas ochuzující, protože (i když šlo vlastně jen o žert) loutkami se opravdu hrálo, a i kdyby inscenace nebyla postavena na hlasování, viděli bychom pěkné představení.

Souboru Ještěd z Českého Dubu – další tradiční soubor, který se této přehlídky pravidelně účastní. Tentokrát s inscenací hry M. Sehnalové a Pavla Pechance O bubáčkovi.

Klasické marionety (unanovského typu), rozdělená interpretace… jedinou zvláštností byla nadstandardní, velmi pěkná výprava. Text je staršího, byť již poválečného data (edice Divadélko nakladatelství Orbis) a vykazuje většinu problémů obdobných textů (i úprava je již staršího data) – mnoho slov, která se loutkohereckou prací nepodařilo (a dost možná ani nemůže podařit) naplnit a poměrně mělký příběh, s málo \\\„akčními\\\“ scénami, tedy scénami umožňující hereckou akci. Objevuje se to znovu a znovu – soubory si neumějí najít zajímavý a kvalitní text (a ne že by nebyly) a neumí si texty často ani upravit. Vznikají tak sice, jako v tomto případě, kultivované inscenaci, ze kterých děti odcházejí spokojené, ale nového mnoho nepřinesou.

Na prodej, soubor Napopel, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou.

Inscenace byla, prý chybně, označena jako horor, ale svou inspiraci ve strašidelných příbězích nezapře. Je z autorské dílny souboru pod vedením Romany Hlubučkové. Hraje se iluzivním způsobem, maňásky na nízkém paravánu. Před paravánem sedí jen tři, někdy čtyři hudebníci a \\\„zvukaři\\\“, kteří velmi dobře dotváří inscenaci bohatým zvukovým plánem. Jednoduchý příběh o ženě, která za pojistku po manželově smrti koupí byt, ve kterém se dějí divné věci, hraje soubor s velkým zaujetím a představení je vyvážené ve všech složkách – herecké, zvukové i výtvarné. Drobné nepřesnosti lze přičíst na úkor novosti inscenace i relativnímu mládí žáků ZUŠ.

Jediný opravdu zásadní otazník je opět v dramaturgicko-režijní koncepci. Ať už přijmeme oprávněnost charakteristiky \\\„hororu\\\“ nebo ne, je v každém případě zřejmá nevyjasněnost žánru, popřípadě smyslu celé inscenace. Ano, je to trochu horor, ale také dost možná černá komedie, ovšem s jasně tragickým a nevysvětleným koncem (celý příběh končí \\\„sežráním\\\“ majitelky a vyvěšením cedule \\\„Na prodej\\\“). Nepracuje se zde ale až tak s gradací – vystupňováním záhadnosti, chcete-li strašidelností. Vlastně je to jakési jevištní vyprávění poměrně lineárního příběhu s prvky záhadnosti a špatným koncem. Pokud by se toto podařilo souboru vyjasnit a hlavně v jimi zvolené koncepci zpřesnit inscenační postupy, mohlo by to být velmi \\\„příjemné\\\“ představení. Inscenace byla doporučena do širšího výběru na Loutkářskou Chrudim.

Další inscenace souboru ZUŠ, tentokrát z Turnova, s názvem \\\„Není to ani to\\\“ (pod vedením Romany Zemenové) se jmenovalo Řecké báje. Soubor ovšem z původně plánovaných tří bájí stačil připravit jen jednu Král Oidipus. Vycházel přitom z adaptace Eduarda Petišky.

Na této inscenaci bych rád vyzdvihl především dva prvky – dramaturgii a hru s loutkou. Na hercích ve věku okolo patnácti let bylo vidět, že téma je zajímá a baví, jsou takzvaně \\\„in\\\“. Příběh hráli ve velké zkratce, ale téměř se všemi peripetiemi a zákruty poměrně složitého děje. Bylo vidět, že si plně uvědomují tragickou osudovost příběhu, a že \\\„nekloužou\\\“ jen tak po povrchu. Dobře zvolené téma bylo jistě námětem mnoha rozhovorů a přemýšlení.

Co se týká hry s loutkou, patřila tato inscenace k tomu nejlepšímu, co jsme na přehlídce mohli vidět. Je to jistě zejména díky osobnosti pedagožky, která je letitou členkou turnovských Čmukařů a loutkohraní má nejen \\\„pod kůží\\\“, ale umí k tomu své žáky vést.

Malý problém byl ale v \\\„činoherní\\\“ složce, tedy v jednání a chování mladých protagonistů při odkrytém vedení loutek. Snad trémou, snad nezkušeností se tak trochu \\\„odbourávali\\\“, případně nebyli až tak přítomni, když zrovna nehráli. Nebyl to ovšem nějak zásadní problém a porota proto inscenaci doporučila do širšího výběru na Loutkářskou Chrudim.

Hostem přehlídky byla inscenace činoherního mládežnického Turnovského divadelního studia, vedeného Petrem Hakenem, s adaptací knihy Louise Pergauda Knoflíková válka. Zajímavostí je, že přestože je inscenace veskrze činoherní, jsou v ní některé části vyprávěny pomocí marot – tyčových loutek. Přesto asi nemá smysl se šířeji rozepisovat o této inscenaci, jen se cítím povinen konstatovat, že to bylo víc než příjemné zpestření a v kontextu Turnovského drahokamu velmi dobrý počin.

Ale přece jen – stále znovu a znovu si uvědomuji, jak se činohercům daří hledat a nacházet silná, současná témata (zde například – dva klany dětí, chudí a bohatí, kluci a holky, přátelství, strach, zrada, svět dětí kontra svět dospělých, až k finálnímu setkání dvou hlavních hrdinů v pasťáku) a jak tento \\\„úkol\\\“ loutkáře často trápí a nedokážou se s ním vždy se ctí vyrovnat.

Jsou princezny na draka, volná adaptace hry Milady Mašatové Čtyři pohádky o jednom drakovi, to byla inscenace opět z dílny Romany Hlubučkové, tentokrát ale se souborem Kyselé rybičky (ZUŠ Chlumec nad Cidlinou). Velmi zábavné a svým způsobem pozoruhodné představení.

Na scénu vtrhli dva herci a jedna herečka ve věku cca 16–17 let a dělali si s textem Milady Mašatové \\\„co je napadlo\\\“. Část veršované hry zazpívali, část si předělali a ještě si stačili vymýšlet různé improvizované vtípky. Zahráli dvě pohádky podle původního textu a přidali třetí, v podstatě nově vymyšlenou. Samozřejmě, že velká část inscenace byla nazkoušena a pečlivě připravena, ale způsob pobývání protagonistů na jevišti, zejména obou hochů, působil nesmírně uvolněně, svobodně, až nahodile. Přesto svou kolegyni \\\„neválcovali\\\“ a ona jim zdárně sekundovala.

Pozoruhodnost představení byla v celkovém vyznění \\\„pohádky\\\“. Vše se dělo pro diváka. Nikdo nebyl vyloučen ze hry. Srdečně se bavili všichni – nejmenší děti i dospěláci. V těch, jakoby nahodilých a rozvolněných hereckých výkonech byla velká kázeň a potřeba i schopnost vést dialog s divákem. Nejen u dospívající mládeže jev ne zcela běžný. Inscenace byla doporučena na 58. Loutkářskou Chrudim.

Bajaja, soubor Boďi, Jaroměř. Manželé Bauerovi a nová souborová krev.

Boďi jsou tradiční soubor, hrající v kamenném divadle, ale má i malou zájezdovou scénu rodinného typu. Fundusové loutky, funusové dekorace. Roman Bauer hraje na kytaru a zpívá, doprovází inscenaci, která byla v Turnově tak tak dozkoušená. Takže by ji bylo potřeba doladit, usadit a hlavně naplnit. Například dlouhý úvodní zpěv šaška – zpívá Roman, loutka se moc nehýbe – na všem se prý ještě bude pracovat.

Samotný příběh je tak trochu \\\„parodií\\\“ na Bajaju. Nebo, chcete-li, pohádkou naruby. Hlavní hrdinkou je princezna, která bojuje s drakem, zachrání prince a převléká se za němou služebnou – Bajaju. Do hry vstupuje i čert… Zkrátka je to zvláštní slepenec. Pokud se inscenaci podaří dotáhnout, mohla by to být zvláštní, ale sympatická pohádka. Potenciálně velkým přínosem je soubor mladých děvčat – je vidět, že je to baví, cítí se na jevišti dobře, zkrátka naděje, že ve východních Čechách vyrůstá další sympatický soubor.

Jak to bylo s princeznou, Kyselé rybičky, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou, vedoucí R. Hlubučková.

Text brněnského malíře a klasika dětské literatury Aloise Mikulky. Hraje se na stole, s manekýny – dětskými hračkami. Inscenace na mě působila jako dobře zvládnuté školní představení, postupný úkol na ZUŠce. Již tradičně dobrá práce se zvukem, velmi pěkné, nápadité stínoherní vstupy. Příjemná herecká práce, partnerství dospívajících herců.

Jen nad loutkami se vznáší několik velkých otazníků. Neumím rozpoznat, zda šlo o reálné hračky nebo zda byly pro tuto inscenaci vyrobeny, v každém případě nepůsobily celistvě, záměrně. Nemluvě o hlavní postavě, představovanou \\\„šilháčkem\\\“ (velmi silně a kýčovitě šilhající látkovou panenkou). Nejde v tuto chvíli ani tak o vkus (líbí – nelíbí), ale o nevhodnost hrát s postavou, která kouká neustále za roh. A obdobné problémky by se daly najít i u dalších postav. Vypadá to nevěrohodně a, alespoň mně, to dost pokazilo celkový vjem.

Z Chrudimi přijel soubor Kacafírek s ambiciózní inscenací O splněných přáních, což není nic jiného než Ostrov splněných přání Vojtěcha Cinybulka. Soubor sice na svou velkou ideu úplně nedosáhl, ale to nic neubírá na sympatické snaze o (pro soubor) nové inscenační postupy.

Hrálo se klasickými marionetami na otevřeném jevišti, s náznakovou, případně torzovitou dekorací. Hlavním scénografickým prvkem zřejmě mělo být světlo, ale asi nebylo dost času na zkoušku (začínalo se z technických důvodů skoro o čtvrt hodiny později) a navíc se soubor musel \\\„poprat\\\“ s jevištěm a technikou, kterou nezná. V pozadí svítily \\\„pracáky\\\“, do obličejů herců i loutek často nebylo vidět… Chyběl jakýkoliv zvukový plán, a tak vznikaly, mimo jiné, dlouhé hluché pauzy. Zkrátka problémů bylo víc. A to i po dramaturgicko-režijní stránce. Hra působila \\\„nepřečteně\\\“, spíš jakoby skica k budoucímu představení. I seškrtání bylo až příliš drastické a ochuzovalo příběh, který skončil tak trochu předčasně. Přesto bylo možné vysledovat několik zajímavých koncepčních i dílčích nápadů. Zejména právě v zamýšlené scénografii, včetně použití stínohry (bouře na moři), strážce ostrova (v originále duch modré perly), který byl pojat jako jakýsi místní šaman s nonverbálním projevem, i závěrečný odlet balónem. Vlastně se nám představil mladý, sympatický soubor, který se snaží překročit své tradiční kořeny, aniž by se jich přitom zříkal, a kterému to z mnoha důvodů tentokrát nevyšlo.

Posledním představením přehlídky byla adaptace hry Jiřího Žáčka členkou souboru Maminy Janou Dvořáčkovou Jak se čerti ženili. Soubor Maminy v posledních letech zaujal, a to i na celostátní přehlídce v Chrudimi. Možná proto byla inscenace očekávána s velkými nadějemi, které se ovšem ne zcela naplnily. Přitom šlo o inscenaci pěknou, výtvarně zdařilou a příjemně zahranou. Tentokrát ovšem soubor zvolil důsledně iluzivní hru bez jakýchkoliv zcizujících či rozšiřujících postupů (na rozdíl od minulých inscenací). No, a když se k tomu přidá v podstatě \\\„nedramatický\\\“, dost verbální text (konečně i úprava Jana Dvořáčkové je už staršího data), výsledkem je kultivovaná, ale ničím neprovokující, či nevýjimečná inscenace.

Na závěr ještě udělené ceny:

LS Na židli Turnov za nápadité zpracování klasické pohádky

LS Čmukaři Turnov za inscenaci Za každým rohem jeskyňka

LS Vlastislav Filip JV Hradec Králové za inscenaci Červená Karkulka

LS Napopel ZUŠ Chlumec nad Cidlinou za výtvarné, hudební a herecké zpracování příběhu Na prodej

LS Není to, ani to ZUŠ Turnov za interpretaci řecké tragédie a loutkohereckou práci v inscenaci Řecké báje

LS Kyselé rybičky ZUŠ Chlumec nad Cidlinou za tvůrčí zpracování předlohy M. Mašatové v inscenaci Jsou princezny pro draka

Romaně Hlubučkové za dobrou pedagogickou práci s mládeží

Loutkář 2/2009, s. 80–82.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.