Bábkarská Bystrica Tour 2018

Malíková, Nina: ManiganSes, to není kouzelné zaklínadlo, ale festival

ManiganSes není kouzelné zaklínadlo, ani název nějaké gigantické průmyslové korporace – je to loutkářský festival (přesněji řečeno Mezinárodní festival loutkářského umění) ve východní Kanadě – Québecu a odehrává se v Saguenay-Jonquière.

ManiganSes, slovo, které by mohlo při vyslovení evokovat tajemné indiánské zaříkání (jen si to potichu řekněte několikrát za sebou, zní to jako mantra) znamená ve francouzštině, která je zde hlavním dorozumívacím jazykem, „splétání nitek, dávání věcí dohromady, pletichaření“, takže v přeneseném smyslu něco jako navazování kontaktů. Tak jako je neobvyklý název samotného festivalu, je zajímavým hlavolamem i jeho logo – pro někoho to jsou spojené ruce obepínající globus, někdo v něm vidí letící ptáky na obloze, pro někoho to je indiánská maska. A tak nechávají organizátoři festivalu – stejně jako v řadě dalších věcí – jen na vaší vůli, abyste si vybrali některý z těchto významů, protože jsou zde záměrně obsaženy všechny – jak vazby na mezinárodní kontakty, tak na prostředí, v němž indiánské kmeny skryté za hradbu hor a lesů dlouho odolávaly kontaktům s civilizací.

Místo, čas a organizace festivalu

Festival ManiganSes chová k českým loutkářům už dlouhou dobu sympatie. Začalo to před několika lety, kdy v Jonquière poprvé hostovalo Naivní divadlo z Liberce, aby zde v r. 2004 spolu s výstavou a workshopem Petra Matáska znovu přispělo uvedením Shakespearovy Bouře k výrazné reprezentaci České republiky.

Festival má už léta stabilní strukturu: je to bienále, má bohatý doprovodný program zahrnující výstavy, workshopy, exteriérové produkce využívající polohy městečka Jonquière s dominantou pahorku Mont-Jacob a řeky pod ním, je tematizovaný (každé dva roky je zvláštní pozornost věnovaná některému státu) a ve své koncepci velkorysý.

Oč rozmarnější bývá někdy romantické a jindy nevlídné místní klima – ne vždy vás zde potká indiánské léto a ne vždy jste jako místní obyvatelé schopni se na večerní představení prozřetelně vybavit prošívanou bundou a kulichem, o to neformálně přátelštější je přijetí jak ze strany organizátorů, tak „domorodců“. Sympatické je jak společné cateringové stravování, ubytování v soukromí tak i velmi svobodná volba ve výběru festivalových představení, včetně zajištění dopravy do vzdálenějších lokalit, kde se představení odehrávají (festival využívá univerzitních sálů, divadelních sálů, klubů, kaváren, vyhřívaných stanů i všech prostorů v komplexu kulturního centra Mont-Jacob). To, že je zapojena řada dobrovolníků placených městem, je tu už léta samozřejmostí, ale není to v americkém systému organizace zase až tak neobvyklé. Festivalem žije celé město, představení jsou vyprodaná – a to nejen ta s organizovanými školními návštěvami (ManiganSes je jednou z mála příležitostí dětí a mládeže setkat se v této oblasti s „živou“ kulturou), ale i na „volnou kasu“.

Tak tolik o organizátorech a organizaci ManiganSes a teď o jeho jubilejním 10. ročníku, který se konal ve dnech 16. – 21. září 2008.

Překvapení, experimenty a sázky na jistotu

Velkou a zaslouženou publicitou bylo obdařeno od samého počátku představení izraelského (dvoučlenného) souboru Yael & Revital Theater Group L´histoire de Gertrude (vyslovováno samozřejmě po francouzsku „Žertrýd“, takže jsme se někdy nemohli s organizátory na pro nás německy psané Gertrudě domluvit), jehož hlavní protagonistka, tanečnice a loutkářka Yael Inbar překvapila několika etudami využívajícími tělo herečky a loutky v jednotícím vizuálním a filozofickém významu. O tom, že jde nejen o učitelku, ale zcela určitě i inspirátorku u nás známého Eduarda de Paivy Souzy (včetně použitého technologického materiálu pro loutky) jsme se dověděli až na festivalu. Pro mne zde byla ještě další inspirace – tentokráte byl učitelem zcela určitě nizozemský Henk Boerwinckel, zakladatel divadla Triangel, jehož surrealistické obrazy loutkových metamorfóz jistě herečka zná.

L´histoire de Gertrude je inscenace ambiciózní, ověnčená řadou zahraničních cen a zcela po právu zahajující úvodní galavečer. Shodou okolností mým dalším výjimečným zážitkem bylo finální představení hrané v samotném závěru festivalu – Kraft španělské skupiny Bambalina. V představení se pracuje se surovou podobou přírodního papíru – ze všeho nejspíše připomínajícího silnější jednobarevný krepák nebo jemně plisovaný balicí papír – nazývaného odborně „kraft“ (jistě i kvůli jeho gramážní síle). Sled etud dvou mužů a ženy na téma papír, využívající jeho možností divadelních (dají se z něj sestavit figury) i fyzikálních (muchlá se, šustí, dá se narovnat, protrhnout, vypnout…) skýtal řadu příležitostí, kterých všichni tři aktéři ve strhujícím temperamentním podání využívali. Zdánlivě nic nového pod sluncem – jeden stůl, rozpačitý nástup herců postrkujících se vzájemně ze zákulisí na scénu a po počátečních rozpacích temperamentně sehrané etudy vycházející z půvabu známého milostného trojúhelníku ve všech možných variacích – a přece něco, co bych přála vidět posluchačům KALD DAMU či divákům některého našeho domácího festivalu právě pro onu důvěru v animovaný materiál a divákovu představivost a spoluhru.

Sázkou na jistotu zde bylo představení hned několik – místními pořadateli ceněná, leč nijak překvapivá inscenace beze slov Imaginarius Theatre Beyond Words z Ontaria inspirovaná Magritovými obrazy (při této příležitosti jsem vděčně vzpomínala na inscenaci Nuage,nuage belgického Theatre Taptoe, které si se stejným inspiračním zdrojem poradilo mnohem invenčnějši a dravěji) a inscenace Pépé a Hvězda (Pépé e Stella renomovaného italského souboru Gioco Vita zabývajícího se moderními možnostmi stínového divadla.

Vedle tohoto představení určeného nejmenším dětem hrála pro tuto věkovou adresu i Claire Voisard z montréalského Théâtre l´Illusion svou one woman show Les habits neufs/Nové šaty inspirované známou Andersenovou pohádkou o císařových neviditelných šatech. Tak jako komorní představení Pépé a Hvězda v mnohém doplatilo na proporce velkého sálu v Mont-Jacob (křehký příběh zde ztrácel atmosféru a kontakt s dětmi), podobným handicapem trpělo i představení o zpupné špulce, která se chce stát císařem v Les habits neufs. Sevřený prostor vyvýšeného jeviště neumožnil ani v maličkém café-théateru to, co je zřejmě půvabem této inscenace, a sice větší zapojení dětí do hry, v níž hraje roli osobní taktilní zkušenost dětí při práci s materiálem, se kterým se v představení pracuje.

Anglický humor ve francouzském prostředí

Jisté rozpaky „domácích“, ale moje sympatie si získalo představení s názvem Famous Puppet Death Scenes/Známé loutkové scény smrti The Old Trout Puppet Workshop z Alberty v Kanadě, které v řadě volně svázaných loutkových scének těžilo z černého humoru morbidních příběhů či situací známých především z literatury. Šlo o brutální obrazy s trochou panoptikálního „strašení“, které s velkou nadsázkou hráli čtyři divousky vyhlížející fousatí pořezové (už to samo o sobě v sobě mělo hodně ironie!). Dokonce i loutka einsteinovsky vyhlížejícího komentátora celého „chmurného“ představení končí (po sledu více či méně známých výjevů, jejichž vtip by si zřejmě vygustýrovalo v anglických horrorech zběhlejší intelektuální publikum) smrtí. Představení mělo pro svou dramaturgii i zpracování své příznivce i odpůrce, ale pro mne bylo rozhodně zajímavou barvou v jinak nepříliš provokativním oficiálním programu festivalu.

To Alenka v říši divů – představení pro mládež hrané činoherně s použitím několika loutek – v provedení Théatre Tout a Trac a Les naufragés du A to měla oproti trochu ušmudlaným vousáčům v malých úřednických oblecích z předchozího představení u diváků mnohem jednodušší. Bodovalo zde hned několik faktů: sympatická hlavní protagonistka (kdyby se udělovaly na festivalu ceny, jistě by aspirovala na jednu z nich), známá předloha a dobrý rytmus celého představení.

Ve stručné dojmologii z festivalu nemohu pominout svůj nejsilnější zážitek, jímž bylo (bez povinné poklony hostitelům) experimentální představení québeckého souboru La Chassepinte Kiwi, které vzniklo ze společného projektu s italským souborem Porte Girevoli nazvaným Tranisty. Projekt obsahoval dvě předlohy, které každý soubor připravil po svém a diváci tak mohli vidět celkem čtyři opravdu odlišné varianty. Samotný projekt by stál za delší článek s popisem výběru předlohy, práce i různého výsledku. Pokud jde o Kiwi – příběh sledující životní příběh dívenky žijící na okraji společnosti v současném Montréalu – většinu diváků opoutal svou naléhavou sdílností, jednoduchostí prostředků a neskrývanou hereckou angažovaností jeho protagonistů. Zní to jako klišé hodné závěrečného hodnocení poroty, ale herecká skromnost a přesvědčivost v příběhu Kiwi si určitě zasloužila nevypsanou cenu diváka. V současnosti je v jednání, zda se podaří toto technicky nenáročné představení dostat na některý z českých loutkářských festivalů.

Letošní festivalový běh byl věnování Jižní Evropě – a tak se mohli diváci podívat na výběr z produkce Itálie a Španělska – v zajímavé konfrontaci rozdílné maňáskářské tradice. Temperament a vynikající loutkářskou techniku mohli diváci i zkušenější festivaloví matadoři znovu obdivovat v produkci Salvatore Gatteho, který předvedl svůj mistrovský kousek komedie Pulcinelly, ale i v intelektuálnější a sofistikovanější verzi v provedení španělského sólisty Toniho Rumbaua – A duo mani/Pro dvě ruce, který tvoří jedenu ze samostatných větví známého španělského loutkářského souboru La Fanfara.

Znovu jsem se přesvědčila o tom, že tradiční formy loutkového divadla nejsou fosílií (ostatně i u nás úspěch plzeňských Tří mušketýrů uštědřil těm, kteří nad maňásky ohrnují nos, pěknou lekci!) a i když se celosvětový trend loutkového divadla věnuje spíše hercovu tělu ve vztahu k loutce, prostoru a publiku, je třeba se tyto tradiční formy loutkového divadla naučit znát či znovu poznávat a pak je třeba je – u vědomí všech nových zkušeností a chtění – použít jinak, jinak s nimi zacházet.

V Čechách viděné a aplaudované

V programu ManiganSes se objevily i dva tituly, které jsme mohli v nedávné době vidět i u nás. O Chantefable Théâtre L´Illusion jsme psali v Loutkáři už několikráte a musím znovu potvrdit, že i v Saguenay mělo výtečnou diváckou odezvu, představení Bizzarium: Aquarium québeckého souboru Les Sages Fous se objevilo na liberecké Mateřince před dvěma lety, v r. 2005. Dlužno poznamenat, že velký exteriérový prostor na Mont-Jacob, večerní nálada a nečekané množství domácího publika představení skutečně slušely, a tak jsem opožděně litovala, že půvabu této chytré pouliční produkce s tak málo kdy viděným tématem i důmyslným výtvarně-hereckým zpracováním, se obdivovalo v Čechách méně diváků i kritiků, než by si bylo zasloužilo.

Divadlo předmětů versus loutkové divadlo – móda nebo jen zmatená terminologie?

Ale dost komentářů k představením, o kterých si můžete v tomto čísle přečíst ještě z jiného pohledu. Na festivalu mě zaujaly ještě dvě věci, které se stávají v poslední době předmětem zmatení jazyků mezi námi – českými loutkáři a loutkáři zahraničními.

Tím prvním pojmem je pojem amatér. Mluvíme-li totiž s nadšením o množství amatérských skupin u nás (a to se nepouštíme do dávné historie, kdy počet 3 000 prvorepublikových amatérských souborů u nás způsobuje u našich protějšků trvale nedůvěřivé kroucení hlavou!), o jejich ofenzivě v poslední době, o množství mladých lidí (studentů, posluchačů středních i vyšší odborných škol atd.), kteří se o loutkové divadlo znovu zajímají, zdá se, že nikdo tomuto termínu nerozumí. Český výraz „amatér“ totiž působí spíše pejorativně (velká dáma světového loutkářství Margareta Niculescu v tomto smyslu dokonce léta nenápadně proti ustavení i činnosti Komise pro amatéry v UNIMA brojila) a je zaměňován s tím, kdo má prostě loutkové divadlo rád (sběratel, ten, kdo hraje doma pro děti divadlo atd.). Je to tedy spíše onen „lover“, milovník loutkového divadla, než kurážný, neplacený loutkář-divadelník, bez kterého bychom si vývoj moderního českého loutkového divadla ve 20. století asi těžko mohli představit. Takže s pochopením se setkává spíše výraz non-professional, což zahrnuje zejména na západě jak nezávislé skupiny, tak i to, co my počítáme mezi amatéry (produkce pedagogů atd.). Takže: v zahraničním styku používat raději non-profesional!

A druhý problém, který je zřejmě složitější. Na programech, ale i v diskuzích se u zahraničních festivalů čím dále tím častěji při charakteristice představení – vedle upřesňujícího pro děti, pro dospělé objevuje i „divadlo objektů“. Nezbývá než si povzdechnout! Divadlo objektů není přece žádná forma, ale jen jedna z technik loutkového divadla, při které se používá třeba předmětů denní potřeby (na festivalech se to často kuchyňským nádobím nebo zeleninou jen hemží!). Terminologické okouzlení touhle formou jako by nebralo vůbec v potaz zásadní definici loutky. A tak žádný strach před velkými slovy: théatre d´object, forme animé, théatre visuel d´object animé – to jsou jen zaklínadla pro loutkové divadlo, které nepracuje s „tradičními“ loutkami (opět jeden z nesmyslů, ale pro upřesnění – jsou myšleny většinou marionety či maňásci). Pokud byste v cizině použili český výraz manekýn nebo javajka nebylo by to taky moc šťastné, ale k těmto termínům se možná ještě někdy vrátím, abych příliš hlubokomyslnými úvahami nezatížila tento už tak dost dlouhý článek.

A tak na závěr snad jen poděkování a obdiv pořadatelům festivalu ManiganSes, kteří neokázale a upřímně naplňují výrazy jako„vzájemná spolupráce a poznání“, které v jejich zeměpisné šířce nejsou rozhodně frází. Jejich zájem o nás, o to poznat naši zemi s tak dlouhou divadelní a loutkářskou kulturou, je upřímný a podložený konkrétními nabídkami. Je jen na nás, jak dovedeme tuhle nabízenou ruku přijmout.

Loutkář 1/2009, s. 30–32.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.