Loutkar.online

Lecucq, Alain: Psaní pro divadlo a pro loutkové divadlo pro dospělé v dnešní Francii

Zájem o loutkové divadlo pro dospělé ve Francii vzrostl po druhé světové válce a dodnes se loutky objevují v kabaretech Yvese Jolyho, Lafaille Tournaira a v jevištních inscenacích Jean-Loup Temporala, Dougnaca, Monestiera, Fülhera, Marionnettes de Nantes, Huberta Japelle a také Raymona Poirsona, jehož Oratorio pour une vie vydrželo na jevišti v Metzu celou sezónu. Divadelní společnosti, které vytvářely výhradně inscenace pro dospělé, jako Daru, le Fust, Jean-Pierre Lescot, le Nada a jiné, se začaly objevovat během 80. let.

V roce 2005 jsem provedl na toto téma výzkum a zjistil jsem, že mezi lety 2000 a 2005 uvedlo ve Francii 49 divadelních společností 85 inscenací, které diváci přijali velmi rozdílně. Ve Francii se loutkovému divadlu pro dospělé věnuje jen velmi málo společností a obživu jim obvykle zajišťují představení pro děti. Měl bych také dodat, že ve Francii prakticky neexistují stálé loutkové scény a že loutkářské společnosti se svými inscenacemi putují a snaží se přesvědčit ředitele divadel, aby si je najali.

Při vývoji dramatických textů určených pro loutkové divadlo pro dospělé sehrály roli v posledních deseti letech tři klíčové faktory:

Společnosti, které pracovaly s objekty (Vélo Théâtre, Théâtre de Cuisine, Théâtre en Ciel aj.) sehrály velkou úlohu v tom, že dospělého diváka přivedly do světa loutek.

Úroveň loutkoherectví vzrostla. Počet absolventů loutkářské školy v Charleville- Mézières stále stoupá. Díky tomu se o loutkové divadlo více zajímá tisk, odborný i neodborný.

Velmi důležité bylo i spojení s Národním střediskem pro divadelní psaní v Chartreuse de Villeneuve Les Avignon.

Ty první dva body jsou, myslím, celkem jasné. Ten třetí možná potřebuje dovysvětlit.

Ocituji jednu zprávu z roku 1998:„Psaní dramatických textů je v loutkovém divadle často problematizované: adaptují se repertoárové texty, jsou oslovováni autoři, kteří loutkové divadlo ignorují nebo nedokážou dostatečně ocenit, loutkáři se pokoušejí spolupsát s dramatikem tak, aby získali text, který by byl co nejblíže jejich stylu, formě a záměru. Panuje touha po specifickém formování myšlenek a loutkáři nemají rádi texty, které by zastíraly zamýšlený význam, jenž odhalí jejich práce s formou, s prostorem, s objekty…“

Zdá se, že doba loutkáře-demiurga, který psal, vytvářel, režíroval, hrál a prodával vlastní inscenace, už pominula.

Vraťme se teď k Národnímu středisku pro divadelní psaní v Chartreuse de Villeneuve Les Avignon. Je to ojedinělé místo, sponzorované francouzským ministerstvem kultury, kam mohou přijít Francouzi či autoři francouzsky píšící a nějakou dobu tam pobývat, aby mohli psát v prostředí poněkud odděleném od zbytku světa (středisko tvoří jeden starý klášter). Náš návrh na spolupráci přijalo Středisko velmi nadšeně.

Od roku 1999 ve Středisku spolu každoročně pracuje po tři dny deset dramatiků a divadelních společností. Dramatici čtou ukázky svých textů a loutkáři předvádějí své loutky a ukazují fotografie a videozáznamy svých inscenací. Dramatici pak napíšou krátké texty pro loutky, které si sami zvolí, a loutkáři pak tyto texty zinscenují. Výsledky jsou pak předvedeny třetí den.

Těchto setkání se zúčastnili někteří z nejlepších současných francouzských dramatiků (Novarina, Minyana, Visniec…) a mnoho z nich tam také objevilo potenciál loutek v současném divadle. Loutkáři po setkáních také často sáhli po jiných textech téhož autora, aby je zinscenovali. To mi přijde velmi důležité: představa dramatiků, že to, co píší, je vhodné pro loutky, vždy neodpovídá tomu, jaký text loutkáři hledají pro své inscenace. Pokud se po prvních třech dnech dramatik a divadelní společnost rozhodli spolupracovat, mohli se do Střediska po 15 dnech vrátit a pracovat nad textem i nad zárodkem budoucí inscenace.

Takto to fungovalo šest let, ale zdá se, že nový tým v Villeneuve už bohužel zajímají jen nové technologie. Nicméně i těch šest let přineslo skvělé výsledky. Nejen že teď máme řadu dramatiků, kteří souhlasí s tím, aby se jejich texty uváděly na loutkovém divadle, ale někteří z nich učinili i další krok a píší texty určené přímo pro loutky. Tato spolupráce také loutkářům otevřela dveře francouzských divadel. Jejich ředitelé a dramaturgové oceňují, že mohou svým publikům předvést kombinaci loutek a současných autorů. Proto se nevzdáváme a v únoru se sejdeme na tři dny na předměstích Paříže a uspořádáme diskusi mezi dramatiky a loutkáři na základě již odehraných inscenací.

Dodám jen, že můj příspěvek neobsáhl celé téma loutkového divadla pro dospělé, protože jsem se zaměřil jenom na některé konkrétní zkušenosti. Existují samozřejmě i jiné druhy divadelní tvorby, jako jsou vizuální inscenace či inscenace beze slov, inscenace, které si napsali loutkáři sami a mnoho jiných forem, o kterých by se dalo hovořit na dalších konferencích.

Loutkář 2/2009, s. 64.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.