Lamková, Hana: Černá hodinka 6

V průběhu více než dvaceti let jsme působili v podnicích zvučných jmen, stáli na jevišti vedle hvězd světového věhlasu až po dva živé slony a lachtana Adolfa, vítěze festivalu cirkusů v Monte Carlu, a hráli pro různé prominenty počínaje již vzpomínanou královskou rodinou. V MGM hotelu se každou chvíli objevila v sále nějaká celebrita stříbrného plátna a často k nám někdo z účinkujících přiběhl s hláškou jako: „Pojďte se kouknout, u pátého stolu vlevo sedí Liz Taylorová!“ Mezi naše nejkurióznější představení patřil speciální pořad, který se v Paříži koná každý rok pro hasičský sbor města Paříže. Tam jsme vystupovali dvakrát, jednou za přítomnosti Jacquesa Chiraca, který byl tehdy pařížským primátorem. To ovšem není prestižní podnik, na který by se každý hrnul, spíš naopak se každý z těch, kteří v tu dobu zrovna vystupují v Paříži, snaží, aby si toho černého Petra nevytáhl. Představení pro hasiče a jejich rodiny se konají v kongresovém paláci, kde je sál pro tři – nebo pět tisíc lidí, přesně už si to nepamatuji. Nikdy ale nezapomenu na to, že v jedné z těchto „šou“ jako vrcholné číslo byla hasičská prostná a přeskoky na bradlech, pojaté přímo jako luminiscenční divadlo. Hasiči byli v bílých svítících šponovkách a tílkách. Trvalo to nekonečně dlouho a v obrovském zákulisí byla tak naprostá tma, že jsme nemohli vůbec najít naše rekvizity, mnohé z nich černě osametované, tudíž neviditelné, které jsme museli pokud možno všechny rychle posbírat, abychom se dostali včas do Lida na normální představení.

Ale to ještě nebylo nic proti tomu, co jsme zažili v jednom zapadlém motelu v Atlantic City. Vystoupení se konalo v den, kdy jsme měli v hotelu Resorts, kde jsme v té době působili, volno. Vedení si nás pozvalo, že jde o nějaké charitativní vystoupení, na kterém jim ale velice záleží. Nebylo tam ani jeviště, zbudovali nám malé černě vykryté pódium v nevelkém sále se stolovým sezením. Květinová výzdoba stolů byla ovšem impozantní a všichni číšníci byli nervózní a v pohotovosti. Představení bylo ve prospěch jakési „Hebrejské akademie“ ale přitom se konalo za účelem oslavy narozenin nějakého tajemného muže jménem Skinny d´Amato. (Skinny byla přezdívka – řekli bychom nejspíš „Hubeňour“.) Stáli jsme připraveni se svými rekvizitami za oponou. Hned před námi u stolu s cedulkou VIP seděl starší drobnější oslavenec a přicházeli mu gratulovat Jerry Lewis, Sammy Davis Jr. a na konec se dostavil i Frank Sinatra osobně. (Není bez zajímavosti, že posledně jmenovaný přijel z bezpečnostních důvodů jedním autem, a když pogratuloval a vyfotil se s oslavencem, odjel ihned pryč, ale zcela jiným vozem.) Ve všech proslovech děkovali a blahořečili tomuto záhadnému pánovi. A najednou někdo z gratulantů povídá: „Stal ses legendou a živoucí předlohou pro slavný román a později i Oskary ověnčený film Kmotr.“ Tak jsme se konečně dověděli, s kým máme tu čest, a v tom mafiánském hnízdě jsme si připadali, ukrytí za černou oponou, asi tak nepatřičně jako ti dva muzikanti z Někdo to rád horké na oslavě spolku přátel italské opery.

Na rozdíl od Srncova černého divadla, nebo třeba i Divadla Spejbla a Hurvínka, kdy soubory jezdí na jednotlivé štace, přespávají v hotelích a hlavně žijí v autobuse, náš provoz byl takový, že jsme většinou trávili řadu měsíců na jednom místě. Najali jsme si byt nebo domek, a když to šlo, měli jsme sebou i děti, které chodily do tamějších škol a snažili jsme se žít tak, jak žili místní lidi. To nám dávalo intimnější vhled do životního stylu v různých zemích, ale taky možnost třeba jiné práce. Mohli jsme vyrábět loutky nebo připravovat televizní programy. Černé divadlo v televizi má svá specifika. Pokud šlo o zařazení našich běžných varietních vystoupení, vypadala v televizi pochopitelně vždycky jinak a musím přiznat, vesměs hůř než na divadle. Ve filmu i televizi to přestane být zázrak, který se odehrává před očima diváků a stává se to poněkud nemotorným filmovým trikem. Něco jiného byly pořady, které jsme dělali pro dětské vysílání Antény 2 ve Francii. Tam šlo o seriálové loutkové pořady, jaké známe z typu českých TV pořadů, třeba s Jů a Hele. Jednalo se o pořady „Čtyři přátelé“, „Pouffi a Fouki“ a „Cousi – Cousa“. Scénáře k druhému seriálu napsal Ivan Kraus v době, kdy hráli s Naďou Munzarovou v Paříži. Často jsme se tam při našich angažmá setkávali a v tomto televizním pořadu došlo vlastně k bezděčnému navázání na dřívější spolupráci. Ke třetímu seriálu jsme vyrobili celou dekoraci i loutky, k realizaci došlo ale později a to už jen za přítomnosti Jardy Holečka, který nakonec do Francie emigroval.

A to už se blížím ve sledování historie našeho souboru ke konci. Angažmá v Lidu nám tehdy skončilo, ale měli jsme přes Pragokoncert uzavřenou smlouvu na televizi. Jenže natáčení posledního seriálu se stále odkládalo. Najednou se zčista jasna vynořil starý známý, pan Tony Azzi, který právě dělal provozního ředitele v divadle Alcazar v Latinské čtvrti v Paříži. Chtěl, abychom mu předvedli program, který jsme hráli v Lidu, a že by nás mohl zařadit do programu, který tam právě běžel, namísto kouzelníka, který vyčarovával živé bílé holuby. Ten výstup jsem znala, byl takový trochu zaprášený, starodávný a bez velkého nápadu. Hlavní postavou a šéfem programu v Alcazaru byl starý slavný kabaretiér Jean Maria Riviére. Vystupoval v bílém fraku a pod bíle nalíčenou tváří byl naprosto neodhadnutelného věku. Vypadal trochu jako by utekl z Lotrecových obrazů. Když jsme měli sjednanou předváděčku, musel ale náhle odjet mimo Paříž, a tak jsme hráli jen pro pana Azziho. Neviděla jsem Tony Azziho od dob, kdy nás před dvaceti lety vzal ze Smíchova do Las Vegas. Krátce poté, co jsme tam tenkrát začali hrát, odjel ale do Libanonu, tehdy pohádkového ráje šoubyznysu, kam se každý tlačil. Záhy na to přestal obchodovat s divadlem a začal obchodovat s naftou. Pak ale došlo k válečnému konfliktu, z libanonského ráje se stalo peklo a s šoubyznysem tam byl nadobro konec. Jaká tam byla situace v byznysu s naftou, to opravdu netuším. A teď jsme pro něj zase po létech hráli. Mnul si ruce, že je to perfektní a že to projedná s panem Riviérem, jakmile se vrátí. Ale ten usoudil, aniž by nás kdy viděl, že kouzelník, co ho má v pořadu, je docela OK a že by ho neměnil. Taky bych ho neměnila. Představení mělo pel starých francouzských šantánů a kouzelník tam s těmi bílými holuby zapadal jako kolečko do hodinek. Tato předváděčka byla naším posledním představením vůbec. S panem Azzim to začalo a s ním to taky skončilo. Kruh šoubyznysu se uzavřel a život přišel s jinou dramaturgií. Moje dcera, která s námi sedm let hrála, se rozhodla emigrovat do USA a Holeček prohlásil, že zůstane ve Francii. Já se chtěla a musela vrátit. Jen jsem doufala, že to nebude vzhledem k emigraci poloviny souboru, někam do Ruzyně nebo na Pankrác. Ale doba už nebyla v r. 1985 tak horká. Každou chvíli někdo z baletu nebo z některého orchestru zůstal venku. A protože to byly mnohdy i děti prominentů, už se z toho nedělalo takové drama. Vzala jsem naše dva pudlíky a kufr s loutkami, které jsme ve volných chvílích vyráběli pro loutkový film Čs. televize, a jela domů. V Ruzyni se celníci tvářili dost nedůvěřivě, když viděli padesátiletou paní, která se vracela z ročního pobytu v cizině se dvěma psy a kufrem panenek. Divadelní fundus pak dorazil vlakem na nákladové nádraží. Na rampu vyvezli čtyři černé bedny. Naložili jsme je s Joskou do taxidodávky a odvezli do naší staré zkušebny v agitačním středisku. Nějaký čas tam ještě odpočívaly v pokoji a pak jsme fundus, který byl použitelný, jako závěsy, bedny a černé kostýmy, rozdali a zbytek postupně roznesli po vinohradských popelnicích. A takový byl konec jednoho černého divadla. Během dvaceti sedmi let v něm působilo 21 herců, čtrnáct z nich (označeni hvězdičkou) byli absolventi loutkářské katedry: Milan Bajgar (působil v letech 1967–1984), Milada Bláhová (1963–1966), Karel Brožek (1962–1965), Dana Bufková–Hányšová (1961–1966), Bedřich Hányš (1961–1966), Jaroslav Holeček (1977–1985), Zorka Kořínková (1975), Libuše Koutná (1959–1960), Ivan Kraus (1964–1966), Hana Lamková (1959–1985), Hana Lamková ml. (1978–1985), Josef Lamka (1959–1976), Eva Linhartová-Středová (1961–1962), Naďa Munzarová (1959–1965), Josef Podsedník (1960–1978), Stanislava Procházková (1969), Zdena Srncová (1959–1960), Jiří Srnec (1959–1960), Jiří Středa (1961–1962), Milan Zajíček (1984–1985), Jaroslava Zelenková (1959–1976). Mnozí z nich založili v průběhu času své vlastní skupiny a pokračovali v této práci ještě dlouhá léta. Doslechla jsem se, že Holeček hrál s nějakou francouzskou partnerkou černé divadlo v Japonsku přímo pod hlavičkou Černé divadlo Lamka. (Takže kdo ví, možná ještě pořád toto jméno v šoubyznysu žije, nesmrtelné jak Cirkus Humberto.)

Do roku 1989 působila většina skupin černého divadla, i těch tuzemských, v zahraničí. Kdyby se měla dohromady sečíst jejich představení, což se nikdy podařit nemůže, vydalo by to na mnoho tisíc, a kdyby se to vynásobilo počtem diváků, šla by čísla do milionů. V divadlech, na divadelních festivalech, na výstavách, v kabaretech, varieté a nočních klubech. Není pak divu, že jsme se stali v povědomí světa „velmocí černého divadla“ a když se otevřely hranice a vypukl turistický rozruch, mnozí, kdo sem přijíždějí, chtějí tento typ divadla zhlédnout. Kde je poptávka, je i nabídka, a tak u nás existuje dnes devět skupin černého divadla. Pro lepší orientaci mají v kulturních přehledech specielní kolonku. Několik let jsem si říkala, že by stálo za to je obejít, ale neměla jsem odvahu a potřebnou motivaci. Jen jsem párkrát viděla divadlo Františka Kratochvíla, Srncovu skupinu a divadlo Image, když jsem provázela své známé z ciziny, kteří projevili přání nějaké představení tohoto typu vidět. Až když mě redakce časopisu Loutkář požádala, abych napsala něco o začátcích černého divadla, než se na ně úplně zapomene, řekla jsem si, že by bylo dobré, kdybych současnou produkci zhlédla, abych si vůbec uvědomila, kam to všechno dospělo, co z toho zůstalo, a jestli jsem tehdy, před padesáti lety, nepomáhala otevřít nějakou Pandořinu skříňku, jejíž obsah byl ošidný a snad ani nestál za to. A co mě tedy napadá po tom soukromém festivalu pražských černých divadel? O tom se dozvíte v příštím pokračování.

Loutkář 2/2009, s. 62–63.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.