Hoffmeister, Adam: Slovo galeristy

Loutky nám dal do komisního prodeje pan František Kudláč, řečený Bubino, kterého znám už od jeho studií na pražské AVU a jehož otec byl známý grafik. Ten přesídlil na Slovensko, ale ze svých studií se velmi dobře znal s Jiřím Trnkou, což vyplývá i z dochovaného dopisu. Kromě Trnky znal rovněž velmi dobře mého otce a pana Břetislava Pojara, který loutky rovněž viděl a na pana Kudláče vzpomínal, přičemž ho ve vzpomínkách oslovoval důvěrně křestním jménem. Tento pan Kudláč měl sestru, která žila v Kyjově na Moravě a jmenovala se Filomona (Filka), která zemřela poměrně nedávno; byla nejstarší obyvatelkou Kyjova. Na půdě jejího domu se našla krabice s loutkami a korespondence s Trnkou. O pravosti korespondence nikdy nikdo nepochyboval. Co se týká loutek, ukázali jsme je panu Pojarovi, Kláře a Honzovi Trnkovi, kteří jejich věrohodnost nezpochybnili. Loutky dále vidělo několik bývalých Trnkových spolupracovníků z loutkového filmu, kteří též nezpochybňovali pravost. Akademická malířka Helena Trösterová-Trnková nám napsala do návštěvní knihy tento záznam: „Loutky pana Velíška a Klimta jsou zajímavé, protože jsou autentické. Stejně jako loutky z filmu Jiřího Trnky. Loutkové divadlo, které údajně tvořil, je vámi mizerně restaurované, sám by to takhle nikdy neudělal!“ Další část textu se již netýká loutek.

S tím, že loutky byly mizerně restaurované, souhlasím, ale my jsme je rozhodně nerestaurovali, nové šatičky, vlásky a opravy si zařizoval pan Bubino Kudláč sám, ještě před tím, než jsme je viděli a než nám je nabídl k výstavě, takže za to opravdu nemůžeme. Zbytek textu od paní Trösterové není nijak milý, nicméně nezpochybňuje samotný původ loutek.

Nejraději, právě kvůli autenticitě, vystavujeme současné umění, autory, které osobně známe; při hledání původu u starších věcí se pokoušíme vždy přesně zjistit, od koho dotyčná věc je a její historii, včetně osobních svědectví, je-li to možné.

Loutkář 2/2009, s. 53.