Dubská, Alice: Putování Jana Bráta 4

Uherské turné

V roce 1836 zavítala pratteovská společnost na své cestě Evropou se svým Kunst-Figurentheater čili Divadlem uměleckých figur do Pešti. Zprávu o tom přinesl vídeňský divadelní časopis Allgemeine Theaterzeitung od svého dopisovatele z Pešti. I když můžeme litovat, že autor většinu své zprávy o vystoupení rodiny Pratte v Pešti věnoval hlavně všeobecným úvahám o výhodách, které plynou loutkářskému principálovi z faktu, že místo vzpurných herců má k dispozici poslušné neživé figury, dává tato zpráva tušit, i když z tohoto jejich prvního hostováni v nynější Budapešti nám ještě chybí přímé informace, že vystoupení sourozenců Pratteových zaujalo maďarské diváky. Zdá se, že to bylo jedno z nejúspěšnějších období jejich činností a jako by tento fakt symbolicky vyjadřovaly i uherské tance, které teď zařadili do svého programu místo dřívějšího kozáčka. A nelze se proto divit, že Maďarsko je jedinou zemí z těch mnoha, jimiž prošli, kde se povědomí o jejich působení díky cedulím, které se dochovaly v archivech v Budapešti, Györu a Debrecínu, promítlo i do historie maďarského loutkového divadla, a to i přesto, že maďarští loutkářští historici o sourozencích Pratte ze Stockholmu věděli pouze to, co mohli vyčíst z těchto cedulí, tedy to, jaký byl jejich repertoár. Ale chyběly jim bližší znalosti o tom, jak hráli, i širší souvislosti jejich činnosti v zemích, kterými prošli, a už vůbec neměli žádné představy o životních osudech tří generací tohoto loutkářského rodu.

Po hostování v Pešti se v následujícím roce s loutkáři rodiny Pratte setkáváme v Györu, kde uspořádali v lednu a únoru 1837 jedenáct představení. A protože z Györu je to do Bratislavy opravdu jen kousek, připadalo mi pravděpodobné, že společnost nemohla vynechat Pressburg (dnešní Bratislava), jenž byl v té době druhým nejvýznamnějším uherským městem. Můj předpoklad potvrdily Pressburger Zeitung, kde jsem v inzertní příloze objevila jejich anonce k představením, která společnost předvedla v sále Palffiho paláce v březnu a dubnu 1837. A tak se po delší době od pobytu Pratteovské společnosti ve Vratislavě v roce 1822, z kterého se dochovaly početné cedule, teprve nyní se můžeme díky cedulím z Györu a těmto bratislavským inzercím blíže seznámit s jejich nejnovějším repertoárem. I nadále hráli Doktora Fausta, Herkula, dobyvatele pekla a Horu a Klosku, tedy ty nejstarší hry rodinného repertoáru, které v té době s oblibou hráli na českém venkově téměř všichni naši marionetáři. Hru Vojenské vězení aneb Mohamedova pomsta dávali již ve před léty ve Vratislavi a podobně i hra Angelo, velký bandita aneb Duch o půlnoci byla asi totožná s některou hrou přibližně podobného názvu, uváděnou ve Vratislavi. Hrou, která se objevila poprvé na jejich programu, byl Poutník z Moskvy aneb Ušlechtilý sultán. Avšak zcela novým jevem v jejich programu bylo narůstání jeho závěrečné části, v níž vedle obvyklých a stále uváděných metamorfóz získávaly významné místo tzv. panoramy, uváděné po skončení marionetové hry.

Předvádění panoram nebylo v první polovině 19. století ve střední Evropě žádnou novinkou. Panoramy, dioramy, či kosmoramy měly v 18. a 19. století mnoho různých technických systémů. Jedním z nejoblíbenějších, vycházející z principu Theatra mundi, bylo předvádění malovaných prospektů na kukátkové scéně, kde se střídaly malované zadní prospekty s vyobrazením různých krajinných scenérii, měst, chrámů, řek, vodopádů, sopek či historických výjevů, válečních střetnutí a jiných zajímavostí, např.: Nejkrásnější fontány v Římě, Sluneční chrám v Delfách, Výbuch sopky Vesuv, Pohled na Benátky, Prahu, Drážďany či Rýnský vodopád v Schaffhausenu. Provozovatelé panoram chtěli pobavit své obecenstvo, ohromit je nečekanými dojmy, ale zároveň i uspokojit jejich zvědavou touhu po poznání vzdálených krajin, cizích prostředí, neznámé fauny a flory. Proto se jejich produkce vyznačovaly snahou o iluzi a přesný popis předváděných obrazů i snahou o zesílení dojmu jejich oživením. Před scenériemi krajin a vyobrazením měst se mechanicky pohybovaly figurky lidí, zvířat či povozů, díky světelným a zvukovým trikům sledovalo publikum například výbuch Vesuvu i žhavou lávu stékající po jeho úpatí nebo bouři na moři. Celkové vyznění bylo založeno na vizuálním dojmu z iluzivního výtvarného řešení a obratné manipulace se scénickými objekty. Byla to všeobecně oblíbená lidová zábava a v evropských městech se často v těsném sledu za sebou střídali jednotliví provozovatelé panoram, mnohdy s podobným programem. I panoramy sourozenců Pratteových, např. Velká námořní bitva u Navarina aneb Zničení egyptské flotily spojenou rusko-anglicko-francouzskou flotilou 20. října 1827, Obléhaní citadely v Antverpách nebo Velký požár Moskvy v roce 1812, které měli na programu v Palffiho paláci, se tematicky příliš nelišily od toho, co mohli diváci vidět i jinde. Zejména k velmi oblíbeným číslům programu mnoha provozovatelů panoram patřil Velký požár Moskvy v roce 1812 a tuto scénu mohli například zhlédnout i Pražané již v roce 1816, kdy ji v Platýzu předváděl Gaetano Maggi. Nevíme, jaké bylo jeho provedení této podívané, na jevišti pratteovského Kunstfiguren Theater mohlo publikum v této panoramě nejdříve obdivovat ve světle zapadajícího slunce krásu staré Moskvy, její paláce a kostely se zlatými kupolemi. Pak se na scéně objevila francouzská vojska, jejich infanterie, kavalerie, kanóny, povozy. V nastalé noci se nejdříve v dálce objevily ohně, které se rychle rozšiřovaly na celé okolí. Ve světle ničivých plamenů bylo vidět prchající lidi, vojsko, povozy i zmatené koně. Scéna končila všeobecnou zkázou města. Je zajímavé, že sotva pár týdnů po odchodu Pratteovců z Bratislavy, nabídnul tamním divákům podobné zážitky i Gaetano Pecci z Milána, který na svém Theatrum mundi předváděl vedle panoram představujících pohledy na Paříž, Konstantinopol a Drážďany i Požár Moskvy v roce 1812. A není také bez zajímavosti, že Velkou bitvu u Navarina, která patřila k oblíbenému číslu programu sourozenců Pratte, ukazovala ve Vídni v roce 1834, tedy přibližně v době kdy tam hostovala i pratteovská společnost, i jistá paní Strabel ve svém Topografickém kabinetu a podle vídeňského divadelního listu její představení patřila k tomu nejlepšímu v tomto oboru. I když se tedy dá předpokládat, že se Pratteovci inspirovali tím, co mělo v tehdejší době divácký úspěch, přesto se rýsují určité významné rozdíly, kterými se jejich představení lišila od všeobecného úzu. Především většina provozovatelů panoram uváděla v jednom programu 1–15 vpodstatě náhodně řazených čísel. Narozdíl od nich pratteovská společnost předváděla po skončení marionetové hry pouze jednu panoramu. Toto spojení dvou různých žánrů do jednoho představení, které nebylo zaznamenáno u žádného jiného loutkáře či provozovatele panoram, je pro Kunstfiguren Theater sourozenců Pratte typické, navíc je však zřejmé, že prosazovali i poněkud jiný přístup k předvádění panoram. I oni počítali se zájem diváků o senzace, ale nešlo jim pouze o podívanou a důraz na osvětovou a vzdělávací funkci byl u nich podstatně oslaben ve prospěch dramatické akce komponováním krátkých akčních scén. Názorně to ukazuje popis panoramy Velká bitvy u Navarina, kterou v Pressburger Zeitung inzerovali následovně: „Když se zvedne opona, diváci vidí na pravé straně řecký přístav Navarino. Za ranného rozbřesku nebe je plné červánků – v azurových mořských vlnách bezstarostně dovádějí delfíni a jiné fantastické mořské tvory. Do krásného dne se ozvou polnice a bubny a z obou stran se začnou objevovat bitevní plavidla. Obě nepřátelské flotily se postupně formují do bojových pozic a bitva začíná. Za hrozného ryku a kanonády se válečné štěstí střídavě kloní na obě strany, až jedna střela zasáhne sud prachu na egyptské lodi, která po ohromném výbuchu začne hořet, prolomí se a klesne do moře. Zbylé lodě půlměsíce se rychle obrátí na útěk a boj končí.“ Nelze pochybovat, že vše bylo vypraveno s náležitou pečlivostí a s velkou barevnou a světelnou působivosti. Podle krátké zmínky již citovaného dopisovatele z Pešti vystupovaly v představeních pratteovského divadla tři druhy loutek: hrdinové na drátě, primadony na nitích a komikové z tvrdého papíru , což můžeme přeložit jako tradiční marionety ovládané shora, jež hrály v úvodní loutkové hře a ploché figury účinkující v panoramách, které byly zřejmě ovládány buď zespodu, nebo ze strany na vodících tyčích. Samozřejmě, že spojení marionetového představení a předvádění panoramy bylo scénicky náročné, ale jak je zřejmé z uvedeného článku, společnost to zvládala a vše šlo jako na drátku.

Z Bratislavy se společnost přesunula do blízké Trnavy, kde stálo nové městské divadlo otevřené v roce 1831. Nevíme, co zde hráli, našla jsem pouze doklad o tom, že za pronájem divadla k osmi představením v červnu 1837 zaplatili 36 zlatých vídeňské měny. Kam dále směřovali a v kterých městech byly jejich další štace, se nepodařilo zjistit. Můžeme se pouze domnívat, že se snad jižním Slovenskem vrátili na území dnešního Maďarska, nebo nejspíše pokračovali směrem na východ Slovenska (v tom případě by se určitě zastavili v Košicích, ale v archivech se žádná stopa nenašla), odkud přešli do východního Maďarska. Objevili se tam přibližně za rok, v září 1838, kdy vystupovali ve východomaďarském městě Debrecíně. Hráli zde svůj běžný repertoár, ovšem ze čtyř titulů, o jejichž představeních máme doklady, je nejzajímavější panorama Velká povodeň v Pešti a v svobodném královském městě Budínu.

Pešť a Budín, rozkládající se na břehu Dunaje zasáhla ničivá povodeň v březnu 1838. V plakátu, kterým zvali na toto představení se v maďarském jazyce, se barvitě líčí „hrůzostrašná zkáza“, kterou diváci uvidí na jevišti. Na scéně se nejdříve objeví obraz města s významnými budovami a dominujícím hradem, jako by malíř chtěl ukázat krásy města před jejich zničením. V popředí jeviště je vidět ledovou plochu Dunaje. Za zvuků varovných výstřelů z budínského hradu se lidé snaží rozstřílet jeho ledový krunýř. Nastává noc. Dav se v panice shromažďuje na nábřežích, ve světle smolnic je vidět, jak se ledové kry vzdouvají, hrozivě praskají, voda stoupá a ve velkých vlnách přetéká na nábřeží, kde ničí vše kolem. V popředí se hroutí paláce a domy, záchranné lodě veslují na pomoc postiženým. Hrozná vize zkázy končí za dunění rozzvučených zvonů. Scénář je trochu podobný tomu, jak bylo pojaté líčení požáru Moskvy, ale pozoruhodná je rychlost, s kterou divadlo sourozenců Pratte reagovalo již pouhých několik měsíců na tuto nešťastnou událost. V jednom dokumentů paní Ernestiny Pratte z roku 1848 jsem našla soupis členů společnosti, podle něhož se společností cestoval i výtvarník Johann Urlini. Blíže o něm nic nevíme, ale zřejmě to byl on, kdo zaručoval, že inscenace divadla měly nejen vysokou výtvarnou úroveň, ale divadlo mohlo s velkou pohotovostí reagovat na aktuální situaci. Podobnou snahu o aktuálnost projevili Pratteovci i za svého druhého hostování v Budapešti, přesněji řečeno v Budíně, v roce 1844.

Ovšem ještě předtím zamířila společnost z východních Uher do Haliče, vystupovala v Lemberku (dnešní Lvov) a po známé trase, kudy proudila v 19. století i řada jiných cestujících divadelních společností, se přes Slezsko dostala na Moravu. V říjnu 1842 vystupovali sourozenci Pratte ve stavovské jízdárně v Brně. Referent časopisu Moravia oceňoval jejich vystoupení, které brněnské obecenstvo přijalo velmi příznivě. „Dekorace jsou nádherné, kostýmy figur jsou odpovídající, a také jejich pohyb, jenž sugeruje, jako by byly ovládány umělým mechanismem […] bohatá fantazie vládne metamorfózám .“

Další štací společnosti byl v listopadu 1842 Mikulov, chtěli ještě hrát ve Znojmě, ale nedostali povolení. Kam zamířili na své další pouti, zda do Rakouska či rovnou do Uher, to nevíme.

V březnu 1844 předváděli své produkce v královském městském divadle v Budíně. Z jejich tehdejšího pobytu jsou v Széchenyiho universitní knihovně v Budapešti uloženy cedule k osmi představením několikaaktových her (novou, dosud nezaznamenanou hrou byl Otto, černý rytíř aneb Kouzelný strom), k čtyřem panoramám (vedle shora citovaných také Velká bitva národů u Lipska v roce 1813 aneb Ústup Francouzů a Smíření aneb Napoleonův hrob na ostrově svaté Heleny) a konečně ke krátké scéně Kouzelný závoj. Tato scéna ze hry E. Tolda Kouzelný závoj aneb Malíř víla a hospodská je zvláště zajímavá, protože dokládá schopnost inscenátorů divadla sourozenců Pratte aktuálně se přizpůsobit dobovým trendům a zájmu diváků. V 40. letech 19. století patřila Toldova hra se zpěvy a tanci o víle, která pro lásku chce obětovat svou nesmrtelnost, k divadelním hitům Vídně, Prahy, Brna a samozřejmě i Pešti a Budína, kde byla uvedena krátce po vídeňské premiéře v roce 1842. Mimořádná popularita inscenací této hry, jež dosahovaly stovky repríz, souvisela také s jejím scénografickým řešením ve vídeňském divadle Theater in der Josefstadt, konkrétně s použitím tzv. Wandeldekoration. Ve scéně, kdy se víla vrací na zem k lidem a ke svému milému „na kuse plátna ručně taženého přes dva válce na místě zadního prospektu byla namalována nejkrásnější místa Porýní a Podunají od Walhally a divák při sledování dekorace získával dojem pohyblivého obrazu.“ Protože toto scénografické řešení v jistém smyslu souznělo s principem panoram, upoutal Kouzelný závoj pozornost pratteovské společnosti a na svém divadle inscenovali upravenou část jeho posledního dějství. Z popisu na ceduli k uvedení v Budíně se dovídáme, že návrat víly Zelie na zem byl řešen tak, že divák vidí mizející mraky, poté se „vyjasní obloha a z hloubky se vzhůru vynořuje ledovec ozářený sluncem. Kolem se ukazují skaly, vrchy, jezera, údolí, hrady, vesnice, města, které se stále více a více zvětšují“ Následovaly pohledy na Locarno, hrad Landek v Tyrolích, Oxford v Anglii, museum v Berlíně, Neapol se soptícím Vesuvem, Terst, Vídeň, Prahu a Pešť. „Konečně se objevuje vyčnívající výklenek domu. Kolem dokola jsou růžové keře. Zeliin milý se vyklání z okna a dívá se smutně na nebesa. Tu přijíždí k oknu oblak, na němž stojí Zelia a oba milenci se obejmou. Ona odkládá závoj a tento odlétá vzhůru. V popředí se objevuji nymfy a geniové a vytvářejí radostnou skupinu.“ Na úspěch v tomto městě a přízeň projevovanou publikem mnozí členové společnosti později často vzpomínali.

Jejich další cesta vedla v roce 1845 opět do Haliče. Po zastávce v Lemberku se vraceli přes Slezsko na Moravu. Jednou z jejich zastávek byl Bielitz (dnešní Bielsko Biała), kde jejich představení viděl dopisovatel časopisu Moravia. Jeho posudek nebyl příliš příznivý. Neměl pochopení pro tento druh divadelních produkcí, s nadhledem intelektuála porovnával jejich produkce s činohrami vyspělých divadel a, i když soudil, že dekorace jsou hezké a metamorfózy nejsou špatné, patetický loutkový Faust mu připadal zastaralý.

Poté společnost vystupovala v Těšíně, Opavě a v prosinci 1846 se sourozenci Pratte představili olomouckému publiku. Vystupovali ve městě, kde před téměř padesáti lety předváděl svého Fausta, Horiu a Klosku i své schauspiely, singspiely, komedie a dohry s veselým Pimprletem jejich dědeček Jan Jiří Brát. Prošli na své pouti ze Švédska, kde se narodili, Ruskem, německými i rakouskými zeměmi, hostovali v Uhrách, Haliči, Slezsku a na Moravě. Teď byla před nimi cesta do Čech.

Loutkář 1/2009, s. 41–43.

Dubská, Alice: Putování Jana Bráta 4

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás