Dolenská, Kateřina: Divák je partner pro dialog

Na loňském ročníku Přeletu nad loutkářským hnízdem se českému publiku poprvé představil německý loutkář Frank Soehnle se svým Figurentheater Tübingen. Uvedené představení Salto.lamento mělo nejednoznačný ohlas, od naprostého odmítnutí po upřímné nadšení. Kdo je tedy vlastně Frank Soehnle?

Proč jste si jako své životní poslání vybral loutky? Měl jste je rád už od dětství nebo snad pocházíte z loutkářské rodiny?

Ne, ne, můj zájem se nejprve upínal k výtvarnému umění – vytvářel jsem obrazy a sochy. Nikdy jsem ale nebyl spokojen s tím, že musí být ta díla jednoho dne hotová. Baví mě být na jevišti a dokončovat díla společně s publikem. Zajímám se nejen o výtvarné umění, ale i dramatické umění, hudbu a literaturu. A na loutkovém divadle mě fascinuje právě to, že je syntézou všeho, co mě zajímá, a že se v něm veškerá energie těchto uměn soustředí do zážitku jednoho večera.

A jak se k vaší volbě postavili rodiče?

Moji rodiče nejsou divadelníci a zpočátku moc nechápali, proč se jejich syn zabývá loutkami. Možná byli i trochu naštvaní a báli se, že nejsem úplně v pořádku. Postupem času mě naštěstí pochopili a objevili i pro sebe umělecké kouzlo světa loutek.

Vystudoval jste loutkářskou školu – kdo byl vaším učitelem a kdo vás nejvíce inspiroval?

V Německu jsou celkem dvě školy, kde se dá studovat loutkové divadlo. Jedna je v Berlíně a druhá ve Stuttgartu, kde jsem absolvoval i já. Patřil jsem dokonce k první generaci zdejších posluchačů. Osobností, které mě formovaly, je opravdu mnoho, především bych rád jmenoval profesora Albrechta Rosera, specialistu na marionety. Několikrát jsem spolupracoval s tanečníky a rád sleduji tanec, zejména německý výrazový tanec, který byl vytvořen ve 20. letech. Jednou z nejvýznamnějších představitelek tanečního divadla je pro mě Pina Bausch. A právě tato forma divadla, myslím, výrazně ovlivnila i mé divadelní směřovaní, kterým se nyní ubírám. Obrazy a pohyb jsou tak spojeny s obsahem a příběhem, který se hraje.

Máte tedy ve svém repertoáru vyloženě taneční inscenace?

Ano, často na scéně propojuji tanečníky a loutky a myslím si, že moje inscenace jsou mnohem více spojeny s pohybem než s textem.

Tanec se neodmyslitelně pojí s hudbou – používáte ve svých inscenacích vždycky živou hudbu?

Ve svých inscenacích bych rád používal živou hudbu, ale je to bohužel vždycky otázka peněz. Hudba je pro mě v divadle absolutní nezbytností a, když je živá, má ještě navíc to kouzlo, že pak v průběhu představení záleží úplně na každé složce divadelního díla. Na tom, jak vychází tóny z pohybu na scéně, jak jsou tóny transformovány v hudbu a jak ve výsledku ovlivňují celkový jevištní obraz. Se skupinou Rat’n’X spolupracuji už patnáct let a složili pro mé inscenace spoustu hudby, kterou však většinou pouštím ze záznamu.

Oslovuje vás i klasická hudba? A co si myslíte o propojení opery s loutkovým divadlem?

Myslím si, že je to velice zajímavé spojení. Opera je svým způsobem vyumělkovaná a sofistikovaně stylizovaná, což je loutkám velice blízké. Sám jsem viděl několik inscenací oper, v nichž byly použity loutky, a byly vynikající – loutky působily mnohem přirozeněji než reální zpěváci. Byl jsem tím velmi mile překvapen a možná si to jednou také sám vyzkouším.

Dočetla jsem se, že působíte jako pedagog. Kde vedete své kurzy?

Učím na té zmiňované stuttgartské Figurentheaterschule několikrát jsem vedl workshopy v Charleville-Mézierès a působím i v Berlíně a Bochumi. Také jsem několikrát učil jako host, například na divadelní škole v Jeruzalémě.

A učíte spíše herectví s loutkou nebo režii?

Obvykle učím studenty praxí tak, že společně vytváříme celou inscenaci a věnujeme se jí od prvotního nápadu až po konečné uvedení. Tento způsob výuky je školí nejen v manipulaci s loutkou, ale měl by jim také ukázat, jak najít vlastní umělecký jazyk. Učím své studenty naslouchat loutkám, aby vnímali jejich dech i příběhy, které z nich vycházejí.

V roce 1991 jste s Karin Erschingovou založil Figurentheater Tübingen. Jaké z inscenací, které jste se svým divadlem uvedl, považujete za klíčové a nejdůležitější ve své dosavadní tvorbě?

V mé tvorbě jsou celkem dvě linie – sólová a ansámblová práce. Řadu těch sólových jsem začal realizovat v roce 1991 inscenací Night visions, pokračovala přes Flamingo bar a třetím dílem v této sérii je Salto.lamento. Spojují je velmi osobní témata, která se mi neustále vrací a proměňují se v obrazy. Druhá linie mé tvorby se týká ansámblové spolupráce, k níž si zvu tanečníky nebo herce, kteří pak výrazně ovlivní celý výsledný tvar. A samozřejmě také režíruji v různých divadlech.

Vytváříte inscenace pro děti nebo pro dospělé?

Ve Figurentheater Tübingen se soustředíme pouze na inscenace pro mládež a dospělé.

To mě překvapuje – už jste si vychovali své publikum, nebo je v Německu zvykem chodit do loutkového divadla i v dospělém věku? U nás je to stále považováno spíše jako záležitost pro děti…

Také v Německu je před námi v tomto ohledu ještě dlouhá cesta, abychom si vychovali dospělé publikum, které bude schopné rozumět loutkám a chápat, že to je soběstačná a samostatná umělecká forma a ne jenom kratochvíle pro děti. Moji kolegové, kteří na tuto křehkou půdu vstoupili před zhruba třiceti lety, měli opravdu velké problémy s návštěvností, ale dnes je ta situace čím dál, tím lepší.

Kolik souborů se tak věnuje hraní pro dospělé?

Odhadl bych to na zhruba 30 procent německých loutkářů. Je to pořád obtížné, ale doufám, že to číslo postupně poroste. Spousta souborů musí hrát i pro děti, aby vůbec přežily, a inscenace pro dospělé, jimž by se nejraději věnovaly stále, vytváří jakoby na okraj.

Čím se nejčastěji inspirujete?

Rozhodující je pro mě vždy to, jestli je zvolené téma spjaté se základními loutkářskými tématy, jako je manipulace a ovládání někoho někým. Inspirací mi mohou být texty, jako tomu bylo v případě mé inscenace jedné Čechovovy povídky nebo inscenace podle textu Gabriela Garcíi Márqueze. Pracovali jsme také na inscenacích, jejichž výchozí inspirací byla hudba, nebo byl impulsem pro tvorbu materiál – opravdu jsem jednou spolupracoval na inscenaci, kde byla naším výchozím materiálem skleněná vlákna. Tento transparentní materiál jsme použili jako základ pro celou inscenaci, abychom zjistili, jak se chová, jaké druhy loutek z něj mohou být vyrobeny a jaké pohyby jim umožní. A v neposlední ředě může být výchozím bodem i různé básně, jako tomu bylo u Salta.lamenta.

Jak dlouho vám trvá obvykle příprava inscenace spojená s výzkumem? Pohybuje se v řádu měsíců nebo let?

Zpravidla mi příprava jedné inscenace zabere zhruba rok, ale je to dáno i tím, že nemám nikdy čas pracovat pouze na jednom projektu. Při intenzívní denní práci by mi to zabralo odhadem tak tři měsíce.

Jaká témata vás obecně oslovují?

To je velice těžké říci. Při analyzování vlastní tvorby jsem si uvědomil, že se mi některá témata neustále vrací – například téma života a smrti je pro mou tvorbu naprosto základní. A myslím, že je to velmi silné téma pro loutkové divadlo jako takové – protože uvést objekty do života a nechat je znovu zemřít, je vlastně samotnou podstatou loutkářství.

Na Přeletu nad loutkářským hnízdem jste uvedl inscenaci Salto.lamento, jak byste ji sám charakterizoval?

Je to založené na středověkém danse macabre a formou jde o sérii nerůznějších krátkých scének a skečů, které dohromady tvoří mozaiku vypovídající o životě člověka. Inspiroval jsem se sice sedmi různými básněmi o smrti, ale ten výsledný příběh, hraný beze slov, byl od počátku rozvíjen loutkami, což je možná pro jiné divadelníky neobvyklý způsob práce. Nejprve jsme vytvořili loutky, a pak je doslova nechali tuto show napsat.

Jaký je váš vztah k improvizaci – nakolik jsou vaše inscenace pevně zafixované a nakolik je v nich místo pro variace a proměnlivost?

Místo pro improvizaci ve svých inscenacích určitě mám, navzdory tomu, že si lidé obvykle myslí, že jsou moje inscenace precizně a přesně dané. Máme spíše přesně dané pevné body v inscenaci, které jsou jasným signálem pro to, co bude následovat – ale mezi nimi je volný prostor a jednotlivé reprízy se mohou výrazně lišit. A také si myslím, že je velice důležité pracovat během představení i s publikem, brát ohled na jeho reakce a přizpůsobit každý večer aktuálnímu rozpoložení lidí v sále.

Zkusil jste si někdy absolutní improvizaci s loutkami?

Zkoušeli jsme dělat inscenace, kde byl improvizaci dán opravdu velký prostor, ale příliš mě to neuspokojilo. Viděl jsem, že jsme tak usilovně vnímali své spoluhráče, až nám z večera zcela vypadl podíl publika, které pouze přihlíželo naší exhibici. Zatímco když neimprovizujeme tolik, jsme na diváky více napojeni a můžeme s nimi lépe pracovat – tuto cestu upřednostňuji.

Co podle vás může sdělit loutka lépe než herec?

Myslím si, že loutky mohou říci mnohem lépe vše, noříme-li se do hloubky rozehrané situace a do nitra postav. Jsou výborné v monologu, který je vlastně dialogem mezi loutkářem a loutkou. Rozdělení jednoho charakteru na dva mě úplně fascinuje.

Se svým divadlem hodně cestujete – zaskočí vás někdy, jak publikum reaguje, případně nereaguje na vaši produkci?

Rozdíly v jednotlivých představeních vnímám přirozeně velmi silně především, když použiji něco, co je spojeno s určitými kulturními pravidly. Například, je-li něco vyložené evropské, diváci v Asii to berou jako na něco cizího a já najednou při hraní vnímám jejich velký odstup. Ale na druhou stanu, pokud pracuji se zcela univerzálními divadelními znaky, mohu navázat kontakt s publikem úplně kdekoli a bez ohledu na to, zda ovládám jeho jazyk. Tuhle aktivní divadelní komunikaci opravdu zbožňuji.

Před českým publikem jste hrál poprvé – jaké se vám zdálo?

Zcela jasně jsem cítil, že v něm byly přítomny dvě rozdílné síly, jedna se jakoby odtahovala a bylo znát, že neví, co si o mém představení myslet. Možná proto, že je beze slov, nebo snad proto, že je tolik asociativní, což bývá trochu problém pro pochopení. A ta druhá síla mi rozuměla. Pracuji ve své tvorbě s tím, že si má publikum příběh, který mu předkládám, dokončit samo. Diváky považuji za nedílnou součást svých projektů, nabízím jim svět otevřený k interpretaci a neříkám jim nic jednoznačného. Závisí na nich samotných, co si z mé produkce odnesou. Považuji je za kreativní partnery v dialogu, kteří jsou schopni si vytvořit svůj vlastní příběh. Silně jsem vnímal, že část diváků je otevřena tomuto nového způsobu a druhá část publika by raději sledovala tradičnější a jednoznačnější děj.

Během vašeho představení jsme viděli, že ke svým loutkám máte neobyčejně něžný vztah a vodíte je s nevídanou bravurou. Vyrábíte si je sám, nebo přesně instruujete technologa?

Loutky si vyrábím sám, protože to považuji za první krok k nalezení charakteru loutky. Sám si vybírám materiál, formu a způsob vodění a pak hledám nejvhodnější styl hraní se vzniklou loutkou. A samozřejmě mám možnost si ji upravit a mohu se jí také nechat inspirovat, pokud je jiná, než s jakou jsem dopředu počítal. Pak následuji to, co mi loutka sama nabídne.

Jaké materiály si nejčastěji volíte pro své loutky?

Zkouším najít pro každou inscenaci jasnou kombinaci materiálů. Jednou použiji dřevo, podruhé vyřezávané staré kosti… Už jsem pracoval i s hlínou, kterou jsem mísil s klihem – výsledná loutka se podobala golemovi, což bylo velice zajímavé.

Který typ loutek preferujete?

Zjistil jsem, že se stále vracím k marionetám na nitích, ale mám rád všechny druhy loutek. Vždycky se snažím do inscenace použít loutky s nejvhodnějším typem vodění.

Jak dlouho se s loutkou sžíváte, než se vám podaří ji „oživit“?

Dlouho trénuji s loutkou před zrcadlem, abych věděl, jak uvidí loutku divák. Pak následuje dlouhé období tréninku, a protože mám možnost na svých inscenacích pracovat opravdu dlouhou dobu, mohu se nořit stále hlouběji do charakterů postav, které vytvářím.

A na čem právě pracujete?

Nyní režíruji v erfurtském divadle Waidspeicher a připravuji inscenaci textu Frederica Garcíi Lorky, který pracuje s lyrikou po mém soudu loutkám velmi blízkou. Zkouším loutkovou verzi jeho Domu Bernardy Alby pod názvem Töchter und Dämonen (Dcery a démoni, premiéra se uskutečnila 28. 11. 2008, pozn. aut.). Text jsme trochu prokrátili a hlavně si pohráváme s tou magickou podvojností charakteru rozděleného mezi herce a loutku a zkoumáme, kdy je lepší hrát s loutkou a kdy se spolehnout na vlastní tělo a hrát bez ní. Zamýšlíme se i obecně nad lidskou identitou, podvojností rolí – kdo je člověk uvnitř a kým se zdá být navenek – a možností druhého já.

Kateřina Dolenská

Frank Soehnle

Německý loutkoherec a režisér, absolvent loutkářské katedry na stuttgartské Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst. V letech 1987–1990 působil jako umělecký šéf Figurentheater Karlsruhe, roku 1991 založil Figurentheater Tübingen. Věnuje se pedagogické činnosti.

Loutkář 1/2009, s. 36–38.

Dolenská, Kateřina: Divák je partner pro dialog

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás