Loutkar.online

Malíková, Nina: Bábkarská Bystrica 2008 v rytmu bubnů a padajících kaštanů

Na mezinárodní loutkářský festival do Banské Bystrice jezdím už léta a ráda, protože mě kromě bohatého programu Bábkárská Bystrica vždycky něčím překvapí.

Letošní XVI. ročník (3. – 7. 10. 2008) mi přinesl hned na začátku překvapení dvě: Nekonal se v období Radvaňského jarmarku jako v minulých letech a hostitelské Divadlo Na rozcestí uvedlo většinu prostorově náročných představení ve vlastním šapitó, které bylo v příjemné blízkosti vily Dominiky, hlavního sídla divadla, festivalového štábu i místa neformálních schůzek festivalových hostí. Kromě těchto zaznamenatelných provozních změn překvapilo letos i počasí. Kromě očekávaného příjemného babího léta, které provázelo minulé ročníky, se hned na začátku dostavil prudký liják, který molové tóny prvních soutěžních představení jen podtrhl.

A ještě něco bylo oproti minulým ročníkům trochu jinak – bylo to téměř nezvládnutelné množství soutěžních představení (15!), dvě obsáhlé diskuze, přednáška prof. Jurkowského, promítání výborného dokumentárního snímku Poslední maringotka, dvě výstavy a (aby toho nebylo málo) ještě také poslech rozhlasové hry. A to se nezmiňuji o 9 mimosoutěžních představeních, která doplňovala pestrou mozaiku pohledu na současné loutkářství v zemích visegradské čtyřky, rozšířenou navíc o představení italské a francouzské. Naříkání na nabitý program se stalo už jakousi stálicí v kritických festivalových referátech, takže zůstanu jen o povzdechu, že pro samé utíkání z představení na představení bylo těžké najít si chvilku k přátelskému popovídání. A že k tomu řada inscenací i jejich postupů mnohdy se vzdalujícím představám o loutkovém divadle – jakkoli jsme si už o ofenzivu postupů činohry do loutkového divadla zvykli – přímo vybízela!

Den první

Festival zahájila soutěžní inscenace maďarského divadla Bóbita Bábszinház Král drozdí brada. Pohádka bratří Grimmů dostala v interpretaci čtyř mladých herců podobu rozpohybovaného divadla s jen sporadickým využitím loutek, zato notně vyšperkovanou chytlavými melodiemi doprovodných písniček. Komediální příběh o králi, který se zamiluje do princezny v mnohém připomínající naši Krasomilu ze známé pohádky, měl jednoduché schéma: Z rozmarné princezny se díky životním zkouškám, v nichž je donucena být prodavačkou hrnčířského zboží, kuchařkou a služkou, stane nakonec příjemná dívka a vše končí pohádkovou svatbou. Bílá patrová scéna skýtala řadu možností pro pohybové etudy protagonistů (využívala se i skluzavka spojující oba hrací prostory), vizuálně zaujaly i partie stínového divadla, jako celek však inscenace však právě pro nedůslednou stylizaci (jak v hereckých prostředcích, tak ve výtvarném pojetí) větší překvapení nepřinesla. Kritik míní, ale divák mění, a tak si – k údivu všech a možná i samotného sympatického mladého souboru – odneslo právě toto představení z Bystrice Cenu diváka.

V intimním prostředí Vily Dominiky se představilo české Divadlo Krepsko s Nejmenší ženou na světě. Inscenace prošla od své premiéry řadou změn, včetně tragického odchodu jednoho z protagonistů. Kompaktnost ústředního příběhu nenaplněné lásky dívenky (Linnea Happonen) ochotné změnit kvůli sběrateli kuriozit (Jiří Zeman) nejen svou fyzickou podobu, ale i osobnost, se stala méně zřetelná, stejně jako další osudová vazba mezi majitelkou tohoto podivného obludária (Anna Polívková) a jejího neméně podivného asistenta (Vojta Švejda). Z celku se stal sled trochu morbidních etud ztrácejících protiváhu, právě v onom křehkém, jen naznačeném milostném příběhu. Také jednotlivá čísla jako by ztratila na výraznějších pointách a stala se jen variacemi na jedno téma odrážející různě stupně závislosti, a tak v představení, které dostalo spíše kabaretní nádech, vládla suverénně publikem jen razantní Anna Polívková. I přes tyto poznámky tahle ukázka na Slovensku ještě nepříliš známého českého nezávislého uskupení zaujala. Možná i proto, že do tajemného podkroví vily Dominiky tento kabinetní kousek zapadl jako zářící kamínek do sběratelovy sametové krabičky.

Pro inscenaci Frankensteina, kterou festivalovému publiku připravilo hostitelské Bábkové divadlo Na rázcestí, si lepší atmosféru, než byl prudký liják zuřivě bubnující do plachty cirkusového stanu, nemohlo ani představit. Zmáčení diváci usedli v ochranném prostředí šapita, kolem zaplály ohně a v neuvěřitelně ostrém a sugestivním nástupu se nám představil svět podivných bytostí – homunkulů vytvořených dr. Frankensteinem. Příběh se vylupuje postupně – z křiku, dupání, zmítání se těl, plápolu ohňů, uši i srdce rvoucích vzdechů, obvinění. Drásavá podívaná, která je předlouhým prologem ale paradoxně svědčí spíše o fyzických schopnostech herců a jejich totální službě režisérovu záměru než aby poněkud dezorientovaného diváka vtáhla do děje. Nepřehlednost příběhu – jde zase jen o etudy z dokola se opakujícího života nepodařených Frankensteinových výtvorů – s sebou nese i jistou únavu v divákově pozornosti. Becketovská situace „čekání“ je však rozehrávaná příliš dlouho a příliš detailně a některé informace nutné k pochopení a soužití s dějem přicházejí příliš pozdě. Hlavní téma, kterým je nesporně problém manipulace s lidskou podstatou a míra její beztrestnosti, se artikuluje pro diváka zřetelněji až v druhé půli představení. Pololidské, poloupírské postavy neschopné lásky mají šanci na přežití až po příchodu Frankensteinovy ženy, která s nimi zůstává, aby se pokusila právě tímto svým gestem jejich citové manko vyrovnat. Její náhlé rozhodnutí působí po předešlých expresivních výjevech až skoro sentimentálně. Jednostrunnost charakterů pak kromě vnějších efektů (herecké postavy mají své loutkové dvojníky- panáky, jejichž funkce je nejen nejasná, ale i v inscenaci málo využívaná) dává hercům málo příležitostí k rozvinutí postav a tak zůstává vlastně jen u rozehrávání základní situace, jíž je už ono zmíněné čekání na změnu.

Druhý den

Z chmurné atmosféry nastartované předešlým dnem nevysvobodila diváky ani tolik polskou kritikou rozebíraná a vyzvedávaná kontroverzní interpretace přepisu Andersenovy Sněhové královny v provedení Teatru lalek Banialuka z Polska. Pokud někdo čekal romantický příběh o putování malé Gerdy za jejím Kájem, příběh hledání lásky i odpovědnosti za ní, příběh o dospívání, touze po dokonalé kráse či některý z dalších možných výkladů této stále oblíbené Andersenovy předlohy, pak ho hned úvodní scéna přesvědčila o opaku. V žádném případě nejde o pohádku. Příběh (sourozenců!) Gerdy a Káje je především velmi depresivní výpovědí o současném světě a jeho nástrahách. Celá Gardina pouť za mladším bratrem okouzleným vidinou světa za oknem jejich nudného pokoje je sledem pokušení, které jí připravuje Ďábel – Sněhová královna, jakýsi podivný transvestita převlékající důmyslné kostýmy i masku. Všechno jako by bylo Gerdiným zlým snem. Hlavní hrdinka se ocitá místo u loupežníků v bludišti počítačového světa byznysmenů, romantickou zahrádku zde nahradila přitažlivost módního salonu. Je zde všechno možné, co může Gerdu od jejího cíle odradit – novináři s notebooky, kteří ji zdržují, šalebná zrcadla ve kterých jsou figuríny, dokonalé kopie jejího hledaného bratra, zábava a zase zábava. U Sněhové královny si hraje Káj místo s ledovými kostkami s elektronicky řízeným autíčkem, do kterého usazuje svého miniaturního loutkového dvojníka. Záplava obrazů a více i méně dešifrovatelných metafor padá na diváka, který přijímá nakonec s rozpaky rychle přilepený šťastný konec shledání obou sourozenců. Jde o ambiciózní přepis, ale zároveň i nedořešená a diskutabilní východiska. A tak pro mne zůstává velkým otazníkem, pro koho v Bielsku Białe tuto inscenaci hrají? Kritici si své zde určitě najdou, příležitostí pro nejrůznější spekulace a nejsmělejší výklady jim inscenace Mariana Pecka nabízí více než dost. Ale děti? Těžko říci.

Po tomhle představení s málo optimistickým pohledem na svět mělo Bábkové divadlo ze Žiliny se svým Othellem aneb Škrtičem benátským (pouličním představením zařazeným z provozních důvodů narychlo do interiéru) startovací pozici v mnohém ulehčenou. Čistými, ryze činoherními komediálními prostředky lehce převyprávěný známý Shakespearův příběh působil po předchozích přívalových deštích jako osvěžující sprška. Jemná stylizace hereckých prostředků, vtipné aktuální narážky, nakažlivá energie mladého souboru a vynalézavá režie hostujícího Jakuba Nvoty proměnila Shakespearovu tragédii v komedii okořeněnou prvky komedie dell’arte. A najednou ani zarytým obhájcům prostředků loutkového divadla nevadilo, že se o loutkové divadlo vskutku nejednalo!

Ohlas českými oceněními i zahraničním ohlasem (a pozváním k hostování) ověnčené inscenace pražského Divadla Minor Z knihy džunglí nebyl na festivalu jednoznačný. Nešlo tentokráte vůbec o jazykovou barieru, onomatopoické skandování a opakování jednotlivých slov bylo slovenským dětem srozumitelné, problém byl u reakcí dospělého publika, přesněji řečeno u kritiky. Jedni viděli problém ve dvojitém, málo propojeném traktování příběhu – zvukomalebném a výtvarném, jiní v tom, že nejde o divadlo, ale čistou naraci, další nárokovali přítomnost hrdiny. Kritizovaný byl i rytmus představení, který pro dospělé publikum po chvíli začne mechanickým převracením leporelových tabulí působit trochu monotónně a ztrácet na své prvotní působivosti. Jiní byli naopak překvapeni až okouzleni právě formou, a to jak v komunikaci s dětským publikem, tak ve výtvarně-zvukovém podání jednoduchého příběhu. Myslím, že všichni měli své pravdy kus a faktem zůstává, že přes všechny kritické poznámky i vzrušené debaty (nebo právě proto?) představení Z knihy džunglí figurovalo v interní nominaci poroty na možné udělení hlavní ceny.

Také Bratislavské bábkové divadlo se pokusilo o Shakespeara – tentokráte na jeho Bouři (kterou, nevím proč, řada loutkových divadel u nás i ve světě přes sporné inscenační výsledky a divácký ohlas stále zatvrzele považuje za text pro loutkové divadlo přímo stvořený!) podívat poněkud „odlehčenější optikou“. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše: Inscenace, kterou předcházela řada opatrných kritických ohlasů, pro mne byla zklamáním. Velmi zjednodušující úprava, která okleštila Shakespearův text na romantický milostný příběh, ho zbavila nejen filosofické roviny a dramatičnosti, ale neposkytla ani náležité zdůvodnění pro jeho inscenování herci kombinovanými s jejich loutkovými dvojníky (mimochodem velmi dobře technologicky řešenými manekýny). Je zde sice nakročeno k řadě divadelních kouzel (trojjediný Ariel, čarovné zrcadlo, kterým sleduje Prospero proměny děje a jehož téměř neznatelné magické pohyby se ve zvětšené podobě promítají na hrací prostor v pozadí…), ale co naplat, i pro méně ambiciózní představení by to bylo trochu málo. Zdá se však, že se chce další zamýšlenou spoluprací s nadějným mladým režisérem Kamilem Žiškou bratislavská loutková scéna vydat na novou cestu, a tak bych oběma popřála do budoucna, aby je tento více než nerozhodný výsledek utkání s klasikem neodradil.

Inscenace nezávislé ostravské skupiny THeatr ludem Rozprávka, pohádka, bajka, messe byla z úplně jiného soudku. One woman show polské herečky Dominiky Miekus je výsledkem spolupráce čtyř žen ze zemí V4 a vypovídá (přesněji řečeno chtělo vypovídat) o postavení současné mladé ženy, jejíž životní pouť sledujeme v divadelní retrospektivě od jejího dětství až po útěk nevěsty ze svatebního obřadu. Silně expresivní herectví hlavní protagonistky, která zaujímá ke své postavě odmítající kritické stanovisko podpořené konfrontací s groteskně znetvořenou loutkou představující její alter ego, pro mne bylo příkladem herecké nesvobody až křeče a celý příběh pak uměle vláčený do alegorie či spíše paralely s pohádkou o Šípkové Růžence. Rozhodně zde ambice tvůrců předčily vlastní realizaci a nesly znaky spíše studentského „mapování terénu“. Možná, že pro mne bylo té negativní vize světa v tak krátkém časovém úseku předchozích dnů až až, každopádně mě inscenace ani neoslovila, ani nepřekvapila. V rámci objektivity však musím přiznat, že se nejeden pozitivní ohlas právě na tuto inscenaci konvenující mladému publiku pro svou otevřenost k sexuálním problémům objevil na diskuzi o festivalových představeních hned následujícího dne.

Třetí den

Vysvitlo sluníčko, se kterým jako by se domluvili i tvůrci osvěžujícího, příjemného představení Kdo chytá v žitě, které do Bystrice přivezlo Staré divadlo z Nitry. Pohostinská režie Jakuba Krofty pro toho, kdo viděl jeho Tajný deník Adriana Molea v DRAKu nezapře nejen Jakubův dnes již výrazný rukopis, ale i stejná východiska k tvorbě pro teenegerovskou generaci. Hlavní hrdina Holden Caulfield je vlastně jen o něco starším Adrianem Molem. Stejně jako on se zmítá v citových zmatcích, stejně jako on si teprve oťukává možnosti svého vztahu k lidem, shodně s ním hledá sám sebe. Příběh vyprávěný, hraný a komentovaný Holdenem Caulfieldem ve dvojí podobě (mladého Holdena hraje Andrej Šoltés a zralého Holdena Ondrej Spišák) má v sobě veškerý půvab beetnické literatury 60. let, ale i její atmosféry, kterou (jako v Adrianovi) dokreslují dobové, v tomto případě převážně vánoční, americké šlágry. Krofta pracuje s imaginární nebo zástupnou rekvizitou a jsou to právě jevištní metafory, které dělají představení přitažlivým. Hlavním akcentem aranžmá je zde kruh (kruh života, kruh opakujících se situací), který se v inscenaci několikrát objevuje i v dalších významech (malá točna, která je jednou prostorem pro kruhové kluziště, jindy metaforou pro bezcílnou noční pouť taxíkem až po onu vítěznou a osvobozující jízdu na kolotoči v samotném závěru). Představení si na nic nehraje, má nadhled, současný jazyk a výtečný kontakt s mladým publikem. Musím říci, že mu hlavní cena – cena Henryka Jurkowského – unikla jen o fous. A jen vzhledem k tomu, že v tomto případě o loutkovém divadle při sebeshovívavějším pohledu nemůže být řeč. Nevím, jestli to bylo nějaké znamení shůry, ale právě při tomto představení nebombardovaly plachtu šapita provazy deště, ale výrazná sprška dozrálých kaštanů. Po prvotním šoku z téhle kanonády to působilo jako jeden z přirozených efektů tohoto představení!

Kompania Doomsday z polského Bialystoku uvedla inscenaci Kousnutí/Hryzenie inspirované Marquézovým milostným příběhem. O lásce a jiných běsech. Ten je však jen výchozím bodem pro samostatné zpracování příběhu dívky pokousané vzteklým psem a odsouzené k izolaci v nevlídném klášteře, kterou se z její domnělé posedlosti ďáblem pokouší dostat mladý kněz. Obecnější otázky svobody, bezpráví, spravedlnosti zde mají konkrétní kontury – „uštknutí“ lidskou zlobou, posedlost v člověku, posedlost něčím či někým a její hranice. Loutka (někdy atomizovaná na oddělitelnou hlavu a bílé šaty) představující hlavní hrdinku je pak zřetelným symbolem bezmoci a manipulovatelnosti. V použitých prostředcích, v napětí mezi náboženskou askezí a vášní, kostelem a životem, v souhře výrazné a expresivní herecké stránky doplněné živou hudbou na strunný nástroj – to vše tvoří z chmurného příběhu sugestivní představení s přesvědčivou atmosférou.

Podobné téma předložilo ve své inscenaci Zvoník u Matky boží i pražské Divadlo ANPU. Romantický příběh na hranici sentimentálního kýče s řadou dramatických (a v inscenaci i řadou komediálních) situací svědčících rovněž o lidské vášni, zlobě, závisti a nejrůznějších podobách oddanosti a lásky, funguje výtečně v cirkusovém stanu, který divadlo vlastní a který je součástí jeho poetiky. Představení, jímž jsem byla v domácím prostředí v Praze zasažena, v Bystrici příliš nevyšlo. Velký podíl na tom má bezesporu umístění do obrovského sálu Komorního divadla ECC (dřívějšího banskobystrického Domu kultury) a s tím související chaotičnost technického provedení. Nevyšlo tentokráte ale ani balancování mezi sentimentem příběhu a tragikomickými až komickými situacemi tohoto „divadla světa“.

Čtvrtý den

Šeptající vrby – to byly cikánské pohádky, které do Bystrice přivezlo maďarské divadlo Mesebolt Bábszinház. Šlo především o výtvarné divadlo vzdáleně inspirované ve své výrazné stylizaci loutkami Petera Schumanna. Inscenace, v níž byl základem poměrně rozsáhlý epický text přednášený dvěma komentátory sedícími po obou stranách jeviště, zaujala i především výtvarným řešením jednotlivých obrazů. Bylo to obřadní divadlo, s pomalým rytmem, který se vůbec neslučoval s naší zaběhanou představou temperamentního cikánského folklóru. Ale právě v tomto obřadu, v jeho klidu, důstojnosti a „čitelnosti“ jednotlivých situací byl půvab tohoto nesporně zajímavého představení, které statečně překonalo i jazykovou bariéru.

Dlouhým hudebním číslem s bubnováním na železná vědra začalo představení beze slov polského Teatru lalki i aktora Drums – 4 dance(s). Kolem středového objektu s několika otočnými rameny, která později vytvoří i hrací plochu, se v sevřené řadě představuje pět černě oděných herců. Během jejich tance jakýchsi robotů začnou vypadávat z jejich sevřené řady články těla, ze kterých posléze pětice vytvoří manekýna. Loutkovitost pohybů herců a loutek je zřetelná a zaměnitelná. Jsme přítomni stvoření světa, stvoření člověka. K loutce-muži přibývá loutka-žena. Sledujeme běžný životní příběh lidského páru, včetně narození dítěte a zákonitého stáří. Všechno beze slov, v rytmu bicích a akcentů udávaných paličkami do xylofonu. Všechno je v neustálém pohybu a jak celý koloběh začal, tak i končí. Mohutný virbl je tečkou za představením, jehož dravost, výborná animace manekýnů i zkratkovitá výpověď o koloběhu světa brala dech. Promyšlené a divadelně účinné propojení hudby, pohybu, masek a loutek přesvědčilo diváky i porotu, která nakonec jednomyslně přiřkla tomuto představení hlavní cenu.

O inscenaci Vetřelce pražské nezávislé skupiny Jedefrau.org se v souvislosti s ojedinělostí takové práce s manekýnem u nás už napsalo hodně. Každopádně onewoman show Kristýny Maděričové vzbudila před více než rokem při své premiéře na Vyšehradě pozornost. A musím hned říci, že to také pro mne bylo nejlepší představení této inscenace vůbec. Od té doby jsem ho vlastně bez nějakých výtek – ať už se týkaly technických nedostatků nebo nevhodného prostoru či nevyrovnaného rytmu – nezažila a ani v Bystrici tomu nebylo jinak. Pokud pražský Zvoník u Matky boží měl být rozhodně hraný v šapitó, pak Vetřelec do prostoru cirkusového stanu vůbec nepatřil. Detailní, až hodinářsky jemná práce s loutkovým dvojníkem vyžaduje pro herečku kromě nutného soustředění i komornější prostředí. Obojího se nedostávalo, a tak zůstal Vetřelec na festivalu opravdu hodně dlužen pověsti, která ho předcházela.

Pátý den

Poslední soutěžní festivalové představení, kterým byl Kapitán Tulipán Bábkového divadla z Košic, to po předchozím čtyřdenním maratónu nemělo opravdu jednoduché. Marná sláva, dostavila se únava a samozřejmě napjatou pozornost udrželi opravdu už jen ti nejzodpovědnější. Pohádkový příběh vycházející z gaskoňské pohádky si nekladl ambice na „velké představení“ a byl sympatický poctivou hereckou snahou převést trochu nepřehledný příběh do srozumitelnějšího jazyka. Vtipná výprava (scéna i loutky Michala Hejmovského) si poradila s rychlými proměnami prostředí, poctivá snaha všech však nemohla překlenout otazníky, které jsou už ve fabuli zvoleného textu a které se ani režii nepodařilo překlenout. Po posledních inscenacích, které jsem měla od tohoto souboru možnost vidět (s čestnou výjimkou několikrát před časem pochvalně zmiňovaného Bračeka jelenčeka) je to ale i přes uvedené kritické poznámky rozhodně posun kupředu.

Poslední soutěžní představení skončilo, vrátila jsem se domů a čelila standardní otázce „ Tak jaká byla letošní Banská Bystrica?“, na kterou jsem odpovídala: „Jako současné loutkové divadlo!“ A myslela jsem tím loutkové divadlo, které (možná jen pro festivalovou produkci) volí v široké výrazové škále závažná témata týkající se spíše neradostné vize současného světa. A ať si to chceme nebo nechceme přiznat, není zde absence loutky, ale absence loutkového jazyka, kterého se tvůrci programově(?) zříkají – ať už zahaleni do zaklínadla „alternativních postupů“ nebo prostě jen proto, že jeho možnostem nevěří.

Ale nebojte se, i v téhle chmurné situaci, která se v posledních letech na nejrůznějších zahraničních festivalech nedala přehlédnout si myslím, že situace je vážná, ale zdaleka ještě ne zoufalá. Poradit si s tím loutkové divadlo už několik set let přece vždycky umělo!

Loutkář 1/2009, s. 23–27.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.