Malá, Zuzana: Nicota, stopy fantazie

Jeviště je téměř prázdné a odhalené až na zadní stěnu. Uprostřed stojí kovový sloup, na něm se otáčí a v pravidelných intervalech bliká reflektor-stroboskop. Na zadním horizontu se táhne řada zhasnutých žárovek, je šero, jen zařízení na sloupu z výšky zaměřuje a hází záblesky. V šeru lze tušit velký potenciál technických efektů a překvapení. Zatímco diváci usedají, z kraje portálu je Jan Matásek u mikrofonu zdraví robotickou fistulí ahoj – dobrý den.

První efekt, kamera s přímou projekcí, přichází hned v úvodní scéně. U malého stolku stojí Taťka a Mamka (Jan Matásek a Vlasta Špicnerová) a připravují kakao. Při práci na ně míří kamera a jejich obrazy se promítají na boční desku stolu, u kterého stojí. (Projekce neukazuje detaily ani pohled z jiného úhlu, herci jsou prostě na jednom místě dvakrát.) Situace je podobná receptáři, manuální činnost se ale jen chabě předstírá a stejně bezobsažný je i komentář. Při této repríze si herci dokonce spletou dva připravené vtipy (nemáme mléko, tak tomu zazpíváme Sladké mámení, nemáme cukr, tak to proženeme Mléčnou dráhou) a ani se nesnaží omyl napravit.

Na scénu se vřítí dcera (Kateřina Tichá) a svou větou: „Ježíši, vy už se u toho zase natáčíte“, naznačuje, že se možná jedná o něco perverznějšího, než o receptář nebo teleshopping. Dcera, patrně dospívající, předvede vlastní výstup o tom, že odteď kakao nechce, protože je punkera (čti punkera) a svou orientaci stvrdí (a)rytmickou sekvencí na kastroly, doprovázenou výkřiky o svobodě a respektu. Zoufalí rodiče se jí přece jen pokoušejí hrnek kakaa nabídnout a navrhují, že si nad ním budou zase vyprávět příběhy. Dcera radikálně odmítá a plechový hrnek odhazuje. Rodiče strnou, přestanou reagovat a s nepřítomným výrazem mizí v hledišti, tedy jak se později dozvídáme, v Nicotě. Dceřiným úkolem nyní je nejen zachránit své rodiče, ale celý svět Fantazie, který se do Nicoty propadá. Instrukce získává od mluvícího a blikajícího plecháku, kterému bohužel není rozumět ani slovo. Jejími spolupracovníky se postupně stane dalších pět postav. Nejprve dva popeláři (Petr Reif a Kristýna Franková), kteří se k misi nachomýtli náhodou, protože v popelnici, kterou všude nosí s sebou, našli dýmku a čepici Sherlocka Holmese, a tak se rozhodli, že se stanou detektivy a vyřeší velký případ. Poté kamarádka z dětství Fialka (Ilona Semrádová), která se nerozhodla stát se punkerkou, ale panenkou Barbie. Součástí jejího kostýmu jsou i umělohmotné klouby a fialové vlasy, proto od začátku působí jako oběť světa Fantazie, kde se plní všechna přání. Po ní se přidá pomatený, leč geniální fyzik profesor Okluzor, který Fialku miluje a štíhlé Kateřině Tiché nevýchovně nutí tabletky na hubnutí. Neporozuměla jsem, proč byl do této role pohostinsky obsazen akrobat Rosťa Novák, který pod záplavou umělých vlasů a vousů není vidět ani slyšet a jeho výkon se omezuje na těkání a mumlání. Dvojitou škodou potenciálu je pak scéna, v níž profesor konstruuje model paralelních světů, tj. natahuje prostorovou síť ze silných pružných vláken, která umožňuje velkolepé jevištní využití a kýžené zapojení fantazie. Zůstává však nevyužita: její úloha končí informací, že představuje model paralelních dimenzí. Posledním pomocníkem se stane nešikovný kouzelník (Josef Rosen), který kouzlí na přání dětí z publika. Když dítě poprosí o jablko, řekne kouzelník „jablko“, čímž ale nevytváří imaginární jablko: nevytváří nic.

Podivná skupina vniká do světa Fantazie a také se postupně bez zjevných příčin propadá do Nicoty, až hrdinka zůstává sama. Se vstupem do „paralelního světa“ vzniká otázka, zda je fantazie totéž, co bezbřehost nebo psychedelie. Svět Fantazie je v inscenaci představen jako prostor pro úplné quodlibet: Filaka si přeje být světlem, a tak se objevuje v cirkusovém oblečku pošitém flitry. Profesor si doma zapomněl své tablety na hubnutí, a tak se proměnil v ohromnou obézní larvu. Jan Matásek přichází v kostýmu připomínajícím fosforeskujícího pásovce a není jasné, zda je ještě v roli Taťky. Popeláři visí na sloupu a tvrdí, že na vzdušných koních bojují s Nicotou. Většina z toho, co se ve světě Fantazie odehraje, není fantastické, ale bez řádu. Z toho vyplývá, že fantazie nemá cenu, dokud není vztažená k běžné žité realitě. Pokud neposouvá horizonty v rámci ní, ale je uzavřena sama do sebe, připomíná spíš dům hrůzy.

Záblesk fantazie v podobě, ve které stojí za záchranu, se objeví na samém konci. Když hrdinka doputuje ke královně a na její radu zopakuje rituál vaření kakaa, sejdou se nad prázdným hrnkem všechny náhle vysvobozené postavy a ze skvrn na jeho stěnách odečítají, co v nich kdo chce vidět. Jejich představy nejsou nijak fantasmagorické, ale bezprostředně se týkají každého osobně: jeden touží po bicí soupravě, druhý po Nobelově ceně, třetí po svatbě. Vyřčené přání se na rozdíl od světa Fantazie neplní okamžitě, ale naplňuje člověka radostí už v podobě přání. Je tudíž jasné, že touha být světlem na cestu není totéž, jako mít třpytivý trikot.

Pokud jde o provedení, zdá se, jako by inscenace měla jen nejhrubší dějovou kostru a zbytek byl improvizovaný. Ovšem nijak kvalitně: na jevišti je chaos, herci se překřikují, zmateně se pohybují, volí nejsnazší výrazové prostředky a nemám dojem, že by věděli, co proč dělají, a že by to dělat chtěli. Představení se rozpadá, ztrácejí se motivy a souvislosti, situace vyvstávají jakoby náhodou a na jevišti se objevují rekvizity, o kterých těžko říct, jestli něco znamenají, nebo jsou náhodným vzorkem divadelního fundusu. Ani technický potenciál není naplněn: několik efektů se objeví, ale chybí situace, ve které by se realizovaly.

Mnoho prvků inscenace funguje podobně jako kouzelník, který místo slíbeného výkonu říká „jablko“. Nahrazovat soudržnost příběhu množstvím nesrozumitelných abstraktních pojmů, herectví nákladnou výpravou a kontakt s divákem agresivními výpady vůči dětem („Kde máš brášku? Zabil jsi ho, co? Uřezal jsi mu hlavu?“) se mi zdá podvodné. Stejně jako dát dítěti hračku místo hry. Nevím, kde se stala chyba. Odcházím ale s dojmem, že o divadlo pro děti zase zápasí fantazie s podvodem, a je to příběh nekonečný.

Zuzana Malá

Divadlo Minor

Nekonečně nekonečný příběh

Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)

Výprava: Jan Polívka

Kostýmy: Daniela Klimešová

Hudba: Petr Kaláb

Hrají: Kristýna Franková, Ilona Semrádová, Vlasta Špicnerová, Kateřina Tichá, Jan Matásek, Rosťa Novák j. h., Petr Reif, Josef Rosen j. h.

Premiéra 12. 10. 2008, psáno z reprízy 11. ledna 2009.

Loutkář 1/2009, s. 19–20.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.