Chládek, Jarmil: Jak Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi založeno bylo aneb Kdo, co, kdy a jak dobře činil, nebo naopak tomuto protivenství konal

Trapně vleklou otázku Mezinárodního muzea loutek (myšlenka na založení Mezinárodního muzea loutek pod patronací UNIMA byla poprvé vyjádřena už při vzniku UNIMA v r. 1929) znovu připomínal jubilejní X. kongres UNIMA, který se konal v Praze v roce 1969, jehož účastníci přijeli do Chrudimi na bohatě zastoupenou mezinárodní přehlídku amatérského loutkového divadla pod patronací UNIMA. Politické prostředí červencové 18. LCH bylo rušné, nedůvěřivé k organizátorům, přesto vrcholné co do úrovně, účasti a celkové atmosféry. Tady si zahraniční hosté nejlépe ověřili, co Chrudim jako přehlídka i město pro loutkové divadlo znamenají. Odkazuji na vítací text Zdeňka Bezděka v programu II. festivalu.

Při X. kongresu v Praze se konala také mezinárodní výstava, kdy byla zahraniční divadla a jednotlivá centra UNIMA obeslána k účasti na této výstavě a zároveň vyzvána, aby formou darů podpořila založení Mezinárodního muzea loutek pod patronací UNIMA v Praze. To bylo zcela logické z pohledu morálních závazků trvajících už 40 let od zakládajícího kongresu UNIMA v roce 1929. O organizaci této náročné výstavy nemám vlastní informace, zvací dopisy a požadavky na dary pro fiktivní pražské muzeum podepisoval tehdy Zdeněk Bezděk, předseda Československé sekce UNIMA. Jako červená nit historií našeho loutkového divadla se táhla osobnost dr. Jana Malíka, který v té době byl ještě generálním sekretářem UNIMA. Jako vždy u náročných akcí, může dojít k chybám. Tou byla zřejmě skutečnost, že na likvidaci celé akce, zpětné vrácení exponátů bylo potřeba nájmu prostor, čas i peníze i nutný klid pro tuto práci. Jisté je, že při jedné akci II. mezinárodního festivalu loutkářů amatérů oslovil mne dr. Malík s prosbou o zprostředkování setkání s Přípravným výborem a nastínil řešení problémů pražské výstavy nalezením prostor v Chrudimi, kam by se zbylé exponáty dovezly a odtud provedlo vrácení. To už je začátek další kapitoly vzniku MLK.

Přípravný výbor zasedal, dr. Malíka vyslechl, a protože v tehdejším přípravném výboru byli zastoupeni představitelé všech místních i okresních politických orgánů a kulturních zařízení, bylo jednání rychlé a bylo rozhodnuto uvolnit přízemní prostory v divadle a vyhovět tak požadavkům dr. Malíka. O tom by jistě svědčily zápisy z PV LCH, dr. Malík o problémech s výstavou nepublikoval a z jednání nevyplynulo zatím žádné budoucí řešení vzniku muzea. Materiály byly přestěhovány, likvidace probíhala, ale idea muzea tu začala poletovat a „genius loci“, skutečnost, že II. festival s mezinárodní účastí už byl 18. Loutkářskou Chrudimí se štábem již ostřílených a zkušených pracovníků zahrála svou úlohu. I. festival se konal z iniciativy dr. Erika Kolára v Karlových Varech a organizátoři se mohli přesvědčit, co znamená dobré prostředí pro celkový úspěch každé akce. Proto také rozhodnutí zvolit Chrudim jako místo konání II. mezinárodní přehlídky a eventuelních dalších. […]

Teď nastává situace, která připomíná tolik legend, zpráv s nepotvrzeným a neověřeným základem. Nevím, kolik hlav se v chrudimském prostředí před oficiálními orgány probudilo, a nechci nikomu ublížit, nebo někomu nadbíhat, ale ten „třesk“ tady rozhodně byl a byl, jak se říká „dole“. Prostě, bylo to už na podzim 1969, kdy se podařilo předložit všem orgánům městským, okresním a postupně krajským projekt, který předpokládal, že řada letitých nadějí na vznik Mezinárodního muzea loutek by mohla být naplněna v Chrudimi, v městě, které už 18 let loutkářsky žilo a upřímně řečeno, bylo také jedinou nadějí na to, že dávný sen a závazek bude naplněn. Trumfem ve hře byla skutečnost, že už léta byl opravován a restaurován objekt Mydlářovského domu, který byl v té době bez konečného záměru pro jeho využití (mezi jiným Muzeum Josefa Ressla) a při urychlení stavebních prací by bylo možno předat dům pro účely muzea. To se stalo, i když s opožděným úředním předáním až v pozdějších letech. Přípravou organizační byl pověřen Bohumír Nový a nastala zběsilá etapa snah, aby navržená varianta využití renovovaných prostor a představ toho, co bylo plánováno v Praze, vznikla v Chrudimi. To byl jediný důvod, jak myšlenku uchopit „za pačesy“ a klidně se smířit s tím, že muzeum mohlo spustit svou činnost mnohem později. Také další faktory tu hrají roli. Dr. Jan Malík předává svou ředitelskou funkci už v roce 1967 Jiřímu Filipi a na blízkém obzoru je také ukončení jeho funkce generálního sekretáře UNIMA v roce 1972, funkce, kterou vykonával nepřetržitě od roku 1933.

Ve stejném období vzniká také problém, co s jeho obsáhlým úředním i osobním materiálem UNIMA, který se nalézal v prostorách ÚLD a také musel nalézt nové místo na uskladnění. Od roku 1972 také byla plánována rekonstrukce ÚLD a tak tlak na Malíkův „čistý stůl“ už předběžně sílil. […]

Velkorysý dar města, Mydlářovský dům, se dostal doslova „do kleští“ potřebných stavebních prací, které prováděly firmy s pololegálním povolením, do hry pochopitelně promlouvali záslužně památkáři, celková atmosféra této pohnuté doby nepřispívala na jedné straně celkovému záměru, druhou stranou však vítězil kolektiv organizátorů, příznivců, řemeslníků, přátel muzea. Netroufám si říci, že vůbec někdo pravdivě zhodnotí tuto fantasticky krátkou etapu, potřebnou pro založení MLK. Každý den a každou hodinu byl ten výherní stav proměnlivý a spíš se blížil nerozhodnému 0:0. Ale podařilo se, že už při XX. loutkářské Chrudimi se vyjadřuje dr. Malík uspokojivě, i když stavební práce zdaleka nebyly ukončeny, napětí sílilo a i představa o získání obou sousedních objektů postupně pro činnost MLK zdaleka bledla před skutečnou situací. Objekt slavného domu č. p. 74 byl natolik dokončen zásluhou mnoha dobrovolníků, stavebních dělníků, města, okresu a konečně kraje a předán tehdejším místopředsedou KNV symbolickým klíčem městu Chrudimi. Jako první vstoupil zasloužený iniciátor a částečně spokojený dr. Malík.

Dveře Mydlářovského domu se otevřely, ale předtím byl čas pouhých 28 dní na to, aby z krabic a beden byly vybaleny všechny artefakty do základů muzea, což činilo cca 74 darů center UNIMA a cca 450 předmětů, darů ze sbírek dr. Malíka. Zprávy o „přívalu“ loutek ze zahraničí byly přehnané, ale základ byl položen a zásluhu na instalování prvních expozic mají členové Divadla DRAK Hradec Králové pod vedením Jana Dvořáka (odkazuji na článek J. Dvořáka v publikaci Svět loutek), který se také vyjadřoval k prvním koncepcím činnosti muzea mezinárodního pod zkratkou M. I. M., jehož zřízení naráželo na spoustu problémů organizačních, mezinárodních jednání a schvalování a tak, aby účelu bylo dosaženo a „vlček se napapal a kozička zůstala celá“, došlo se ke kompromisu Muzea loutkářských kultur. První do dveří vstoupil záslužně dr. Jan Malík a s ním i problémy, které kladně i s překážkami ovlivňovaly chod nové instituce.

Prvním ředitelem se stal dr. Jaromír Trojan, kulturní pracovník, loutkovému divadlu odtažitý partner a jeho funkce také skončila už v 1. čtvrtletí roku 1973. Nepřísluší mi hodnotit alespoň 1. období svého jmenování do funkce dalšího ředitele. Co bylo jasné? Zajistit provoz s minimálním počtem pracovníků a byl jsem rád, že jsem tak mohl činit v součinnosti s dlouholetým organizátorem příprav na otevření MLK a zkušeným předsedou přípravných výborů Loutkářských Chrudimí. Koncepce sbírkové činnosti prvních let muzea byla dána skutečností, že první stovky předmětů z darů dr. Malíka a skromných darů center UNIMA nemohou stačit na další prezentační činnost a tak musela zákonitě přijít další etapa.

Živá byla otázka darů center UNIMA, jejichž divadla, výtvarníci a další činitelé byli přesvědčeni, že jejich dary se dostávaly do muzea s patronací UNIMA a ne do krajského zařízení, kterému velí socialistický politický institut. Několik center se cítilo podvedeno a žádalo vrácení darů. Tento problém byl vyřešen až na moskevském kongresu UNIMA zásluhou dr. Jurkowského.

Musím se vrátit ke stavebním problémům, které vznikaly právě v období urychleného dokončení prací v Mydlářovském domě, ale zejména v možnosti dostat sousední objekt Bílka z Billenberku alespoň do úrovně úprav hlavního objektu. Paní Černíková dům oficiálně věnovala okresu pro účely muzea, plánovaná rekonstrukce byla schvalována příslušníky rodiny majitelky, ale celkové překážky bránily úspěšné rekonstrukci celého objektu, uvolnění pro správní a dokumentační účely a tím rozšíření prostor pro prezentaci sbírek v hlavním objektu. To se podařilo až v letech 1981–82, bohužel se to neobešlo bez mnoha stěhování získaných fondů a knihovny. Rekonstrukce sousedního domu pro sbírkové a další účely MLK trvala řadu let. V té době existovaly jen centrálně řízené podniky stavebního charakteru, které přednostně zařazovaly do plánu především lukrativní zakázky a objekty charakteru MLK šly až druhořadě k zařazení. Když byly kapacity stavební, nebyly k dispozici finance, nebo naopak. Všechno se táhlo dlouhých 6 let s poučováním, co jsme my a co jsou přednosti dělnické třídy.

Když se zpětně ohlížím nad celou problematikou vzniku MLK, musím všechny úspěchy muzea poměřit s osobními, se všemi nedotaženostmi a překážkami a radostí, že zatím tato instituce úspěšně pokračuje a současný, halasně proklamovaný program ochrany kulturních hodnot nezamáčkne už vzrostlé květy, které sami nezasadili, ale právo trhat je si osobují.

Muzeum loutkářských kultur a Loutkářská Chrudim – co je spojuje? Všechno! Na začátku bylo stejné úsilí, stejné bojování na vratkých základech a mnohdy prázdných rukách, jako v případě MLK. Samozřejmě nebyla to jen nějaká legendární přání a silácká rozhodnutí, ale skutečnost, že loutkové divadlo bylo jen okrajově prezentováno při Jiráskových Hronovech, podnítilo nejen chrudimský, dobře fungující loutkářský soubor i se zdůvodněním tradic loutkového divadla v místě, že si loutky zaslouží čestné, samostatné místo v prezentaci tohoto oboru divadelního umění. Jak se říká, „kdo dřív přijde“, má své oprávnění tuto ideu uskutečnit, a tak v roce 1951 dochází k té slavné chvíli, kdy se Chrudim stává každoroční „Mekkou“ loutkových tvůrců, obdivovatelů a podporovatelů. Bylo jen divadlo, nebylo zázemí, ale vůle a snaha všech zainteresovaných překonala všechny překážky.

Loutkářská Chrudim a vznik Muzea loutkářských kultur je spojením logickým, náhodou podporovaným stejným kolektivem lidí, který je podobný jiným vzácným aktivitám, které bez vztahu k věci i mezi sebou nemají naději na úspěch. Radost z této práce si užívám 62 let – a přeji ji každému, kterému je to dopřáno.

Jarmil Chládek

(Příspěvek, který uveřejňujeme ve zkrácené podobě, byl napsán pro Klub UNIMA a přednesen v nepřítomnosti autora 1. 3. 2008 v Říši loutek. Celé znění tohoto zajímavého „pamětnického“ příspěvku si můžete přečíst na webových stránkách Českého střediska UNIMA www.divadlo.cz/UNIMA )

Loutkář 2/2008, s. 82–84.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.