Dolenská, Kateřina: Jsem protivný puntičkář

Stále usměvavá Hana Voříšková je stálicí na českém loutkářském nebi. Její minuciózní oživené krabičky, něžné obrázky a scénograficky vždy velice nápadité poetické inscenace se objevují takřka na všech divadelních festivalech. Zajímalo mě, jak se z tiché a skromné paní učitelky výtvarné výchovy stane respektovaná loutkářka s nezaměnitelným rukopisem.

Jaká byla vaše umělecká cesta – inspirovala vás pro vlastní tvorbu studia nebo nějací lidé, které jste v životě potkala?

Já to vlastně nevím. Občas jsem jezdila na Loutkářskou Chrudim, ale jenom jako divák. Nikdy jsem loutkové divadlo hrát nechtěla, asi hlavně proto, že jsem se bála lidí. I s tím mým učitelstvím to bylo tak, že mě na pedagogickou školu zapsala maminka, protože jsem sama nevěděla, čím bych chtěla být. Mně spíš přijde, že jsem bytostně hračička, což by v civilu působilo směšně, a proto nebylo zbytí a musela jsem se dát na loutkové divadlo. Má první inscenace vlastně vznikla z nouze – byla jsem u kamarádů na chalupě a měli tam malé děti, které nemohly běhat venku, protože pršelo. Řekli mi: „Zabav je, když jsi učitelka.“ Byla tam na stole bábovka a tak se zrodila inscenace Oříšková chaloupka, v níž dvě lžičky – tedy Jeníček a Mařenka – dloubou do bábovky a mlsají perníček. Pak jsem to připravila ještě jako pohádku pro děti v ZUŠce, ale v životě by mě nenapadlo, že bych to měla hrát ještě víckrát. Za několik let poté jsem byla na výletě ve Francii po sopečných kráterech a asi za dva měsíce pořádali účastníci toho zájezdu vzpomínkové setkání. A tak jsem si řekla, že nacvičím hru o tom, jak jsme sestupovali do sopky, což bude bábovka, kterou nakonec sníme. Vyrobila jsem panáčky a secvičila krátkou scénku okořeněnou autentickými zážitky ze zájezdu. Ale stala se hrozná věc, z těch původních účastníků výpravy tam byli asi jenom tři lidé a několik desítek cizích. Namouduši, chtěla jsem utéct. Nakonec jsem se ale přemohla a vypadalo to, že je ta moje hříčka docela baví. Poté jsem občas hrála kamarádům a někdy se stalo, že tam byla i spousta cizích. Tak jsem se postupně otrkávala, až jsem zjistila, že mě to vlastně baví a chci hrát. Začala jsem si vyrábět ty svoje oživené krabičky, za nimiž jsem vlastně byla v bezpečí schovaná, a vymýšlela způsob, jak se s nimi dostat mezi lidi. Ale opravdu jsem spíš výtvarnice, která jen ráda vyrábí panáčky a kulisy. Na začátku jsem si i říkala, že bych ta svá divadýlka mohla nabídnout ke hraní někomu jinému a já bych to jen režírovala. Jenže jsem zjistila, že je vlastně nechci dát z ruky, takže musím také hrát.

Jaký byl váš přechod od výtvarna k divadlu? Začínala jste třeba sochami a objekty, které jste postupně rozžívala?

Byla to zřejmě jedna z cest. Já jsem nikdy nebyla rozhodnutá být malířkou, sochařkou nebo loutkoherečkou. A myslím, že leckteré moje výtvarné i divadelní skutky ke mně přišly náhodou, neplánovaně a překvapily mě.

Jednou v létě jsem odjela na malířský kurz krajinomalby. Trápila jsem se, že mi to nejde, a chtěla jsem odjet. Jenomže, jak už to tak bývá, když chce člověk s něčím praštit, něco se stane. Když jsem se tedy definitivně rozhodla, že nebudu malířka, odhodila jsem barvy a šla na procházku do lesa. Bylo zrovna po velkých deštích a na cestě byla spousta bláta. A mě nenapadlo nic jiného, než si z něj uplácat panáka, takovou sochu, jako když si děti hrají v písku. Nebyl v tom žádný umělecký záměr, prostě mě to bavilo. Večer, když jsme si navzájem ukazovali své obrazy, jsem tam všechny zavedla, a učitel mi řekl, ať tam celý týden zůstanu a sochám. Dělala jsem si blátěné panáky, a protože tam byla i obrovská kaluž, která vypadala úplně jako moře, napadlo mě, že tam večer ostatním zahraju pohádku o rybáři a rybce. Uplácala jsem z jílu hlavy loutek, nabodla je na klacek a zapíchla do země vedle kaluže jako na břeh moře a improvizovaně hrála. Největší síla toho představení podle mě byla v tom, že vyrostlo přímo z toho místa na lesní cestě. Loutky vzešly ze země a do země se zase vrátily, protože když představení skončilo, tak jsme je tam nechali a déšť je zase pomalu rozpustil. Když jsem ale přijela domů, dostala jsem chuť si tu pohádku zahrát znovu a pořádně, a napadlo mě, že tu kaluž udělám nejlíp ve vaně. Tak vznikla moje inscenace pohádky O zlaté rybce.

Na repertoáru máte drobničky nanejvýš do třiceti minut, některé trvají pouhé tři minuty. Neláká vás nastudovat větší formát, třeba hodinovou inscenaci?

Někdy na to myslím, že by to bylo lepší i třeba pro pořadatele, protože málokdo si pozve divadlo na dvacet minut pro dvacet diváků. Na festivalech kvůli tomu bývám celé dny a hraju do roztrhání. Zrovna včera jsem sehrála 35 představení během pěti hodin a říkala jsem si, že už to dělat nebudu, protože už jsem vyčerpaná a rozzářené dětské oči jsou sice hezké, ale… Ne že bych nechtěla dělat delší věci, ale prostě mi to tak vždycky vyjde. Možná je to tím, že na to vymýšlení inscenací nemám tolik času, protože hraju opravdu jenom bokem a v týdnu normálně učím, a také mám radši spíše komorní spolky lidí. Navíc hodně jezdím vlakem a všechno musí být velké přesně tak, abych s tou krabicí prošla uličkou v rychlíku a aby se mi vešla do zavazadlového prostoru, což už je samo o sobě dost limitující.

Čím se pro svou tvorbu nejčastěji inspirujete?

To je různé. Může to být písnička, jako je tomu u těch mých klipů, kdy jsem si říkala: „Tak co umíš? Jsi výtvarnice, pracuješ s papírem. Nejsi muzikant, nemáš kapelu, jsi sama – tak si seženeš písničku reprodukovanou a zkusíš to.“ Vlastně jsem vytvářela klipy jako dárky pro jejich autory. Na druhou stranu mám inscenace, jako například Výlet, který vznikl jako záznam skutečného výletu, na němž jsem sama byla. Jenže ho tu ještě skoro nikdo neviděl, protože je pro jednoho diváka, trvá dvanáct minut, a proto je skoro nehratelný – snad jen jako luxusní kousek na festivalech. Teď jsem hrála Výlet v Německu, kde mi nasmlouvali asi dvacet představení během tří dnů. Ale protože jsem měkká, tak když přijdou lidé a dělají psí oči, tajně jim zahraju navíc. Nakonec jsem tam sehrála přes čtyřicet představení… Nebo dělám pohádky. Jenom jedna inscenace vznikla na objednávku a to jsem si myslela, že na zakázku pracovat neumím. Divadlo DNO kdysi hrálo velice povedenou inscenaci Cirkus a dostalo nabídku se s ní účastnit na festivalu ve Slovinsku. A protože si nebyli úplně jistí, zda se jim tam podaří všem odjet, tak mě Honza a Bára Kratochvílovi přemluvili, abychom místo toho společně nazkoušeli vlastní malinký cirkus. A hned nás na ten festival přihlásili.

Ty své písničkové divadelní automaty pro malý počet diváků, které se spouští vhozením mince, jste vymyslela sama, anebo mají nějaký předobraz?

Nikdy jsem nic podobného neviděla. Úplně přesně si pamatuji, že jsem tenkrát byla na hradecké přehlídce, všichni tam hráli divadlo, jenom já nic. Umínila jsem si, že něco vymyslím. Takže to vzniklo spíš jako taková ptákovina, že si budu hrát na automat, když jich je všude plno. A překvapivě se ukázalo, že to skvěle funguje, lidi to baví, klidně na to stojí frontu, a ještě si tím člověk trošku přivydělá.

A veškerou technologii svých miniaturních do nejmenších detailů propracovaných jevišťátek si vymýšlíte sama? Pro Loutkáře jste dokonce jednou připravila návod, jak si vyrobit oživlý tulipán…

Myslím si, že jsem protivný puntičkář, který to musí někde ventilovat, jinak by s ním nebylo k vydržení. Musím si dávat pozor, abych nedusila děti ve škole, protože po nich chci, aby všechno dotáhly do detailu, a oni chudáci na to nemají tu trpělivost. Takže abych je netrápila, realizuji se jinde. Třeba zmiňované Divadlo DNO – potkávali jsme se na festivalech a když oni viděli, jak to úzkostlivě a dlouho divadla vyrábím, smáli se mi i žasli. Oni používali papundekl narychlo omotaný izolepou a v tom byla jejich poetika. Když nějakou loutku zapomněli nebo ztratili, za pět minut si ji znovu vyrobili. A já se s tím babrala několik měsíců a záviděla jsem jim tu jejich lehkost a nezávislost na technice.

Původně jsem vyráběla oživlé obrázky a knížky jenom jako dárky pro kamarády. Je to vlastně velmi jednoduché – často říkám, že to je jako linecké cukroví. Stačí slepit k sobě dva stejné tvary vystřižené z papíru a mezi ně přidat nit nebo párátko. Zatáhnete jedním směrem – obrázek vykoukne. Zatáhnete druhým – obrázek se schová. Pořád přemýšlím nad tím, proč to na lidi tak funguje i po dvacáté.

Jak dlouho vám zabere příprava jedné inscenace?

Jak která. Rozpomínám se, že třeba Grónská písnička byla do týdne hotová. Ale někdy si to člověk musí pěkně vypiplat. Třeba i proto, že nemám režiséra, se ty moje věci dolaďují až za pochodu, což není úplně dobré. A navíc, protože dělám divadlo sama, jsem hrozně líná zkoušet. Sama při hraní poznám, co je špatně, a příště to opravím. Kdybych počítala jenom hodiny strávené nad samotnou výrobou, asi to nebude tak hrozné, ale ty mezifáze pochybování a předělávání jsou dlouhé a úmorné.

Třeba inscenaci Kde, lásko, kdes byla s Helenou Vedralovou jsme chystaly tři roky. Neznaly jsme se a nevěděly jsme, co od sebe můžeme čekat, a také jsem se zalekla toho, že v tom budu muset účinkovat jako herečka. Myslela jsem, že to jenom vyrobím a pak se někam schovám. Měly jsme obavu, že mě Helena na té scéně úplně převálcuje, protože je zvyklá na vystupování před publikem. Sehrály jsme to dost rozpačitě na veřejnosti a chtěly toho nechat. Jenže jsme měly dohodnuté ještě jedno představení, kde jsem se uvolnila, protože jsem se těšila, že je to naposledy, a představení vyšlo skvěle. Pro mě to byl velký posun v tom, že jsem konečně vylezla před krabice.

Ve svých inscenacích používáte nejrozličnější materiály, už jsme tu zmiňovaly papír, bláto, dále textil, korálky… Je ještě nějaký jiný materiál, který vás láká k vyzkoušení?

Mně asi nejvíc vyhovuje papír, je snadno dostupný a lehce se s ním pracuje. Dokonce si myslím, že se úplně nehodím do škatulky loutkového divadla. Spíš dělám obrázkové divadlo v krabicích. Je to takové hodně naivní – plošné papírové loutky, které jsou nalepené na špejli, na párátku, na provázku, za něž tahám. Moc se mi líbí dřevo, mám i dláta, ale nemám žádnou dílnu ani ateliér, a tak jsem se do toho nikdy nepustila. Kromě papíru mám inscenaci s blátem a další s bábovkou, která je na počest mojí babičky, jejíž recept používám. Všechno, co dělám, je vlastně velmi jednoduché a myslím si, že poetika mého divadla nespočívá v tom, jak vyrábím loutky. Mnohem víc mě třeba na těch krabicích zajímá prostor, baví mě jejich patra, vrstevnatost a miniaturnost. Kdyby se to přepočetlo na lidskou míru, tak je to jako kdybych pracovala se čtyřicetimetrovým jevištěm. Připadá mi, že v proporcích té krabice můžu vytvořit úplně monumentální prostor s propady dolů a nahoru, s obrovskou hloubkou, což by na činohře šlo jenom horko těžko. Někdo mi říkal, že je to hodně podobné baroknímu divadlu.

Vaše scénografická řešení jsou poměrně neotřelá – krabice, kabáty, bábovka, vana…

Ta moje vesta se spoustou kapsiček vznikla, když jsem zjistila, že budeme hrát s Helenou Vedralovou v úplně prázdném prostoru a potřebovala jsem někam schovat loutky. A protože neumím šít, vznikala dost těžce – její první verze se nepovedla a musela jsem ji celou předělat.Ten nápad s kouzelnickou vestou jsem si pak sama sobě vykradla, s čímž jsem měla opravdu morální problém – zmiňovaný Mini-cirkús byl totiž na stejném principu tajuplných kapsiček a jedno kouzlo s kartou jsem zopakovala. Hrozně jsem se za to styděla, ale když jsem to pak vyprávěla nějakým loutkářům, smáli se mi, že se dějí i horší věci.

Co chystáte dalšího?

Říkala jsem si, že bych měla nazkoušet něco nového, ale protože v týdnu učím, o víkendu hraju a chtěla bych také malovat a šít knížky, tak mi toho času na vyrábění nové inscenace vlastně moc nezbývá. Lákala by mě čarovná pohádka pro děti, protože mám ráda kouzla a tajemství. A jelikož dneska v divadle převažuje ironie, parodie a všechno se převrací naruby, tak bych chtěla udělat opravdovou pohádku. Zatím se ale spíš realizuji na bázi organizační a chci vyprovokovat v Chocni nějakou kulturní aktivitu. Proto na jaře uspořádáme už 4. ročník festivalu malých loutkových divadel. Vzniklo to vlastně z toho, že když mám krabičku pro jednoho diváka a přijde hodně lidí, musí stát dlouhou frontu, a já pak hraju, až se uhraju. Napadlo mě, že kdyby bylo takových malých divadel víc, diváci by nemuseli čekat, rozptýlili by se a putovali od jednoho k druhému. Proto jsem uspořádala v Chocni festival s představeními na pět minut, a jelikož toužím po té kouzelné pohádce, hráli jsme první rok Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pohádku jsem rozdělila na patnáct kousků a oslovila jsem všelijaké kamarády, kteří hrají loutkové divadlo – amatéry, profesionály i svoje děti v ZUŠce, byla to naprostá směs. Druhý rok jsme měli Putování s Jiříkem, to byla Zlatovláska, třetí rok jsme putovali s Brunclíkem a letos bude Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Už jsme se společně sešli, pohádku si přečetli a rozdělili ji na sedm kusů. Nyní se dva měsíce zkouší a začátkem března si to Putování zahrajeme. Všechny to baví, protože udělat pětiminutovou drobničku není tak těžké. Není to nic přenosného, funguje to pouze v tom místě, kde bydlíme, ale míváme narváno a stmeluje to lidi, kteří tím žijí, což přesně patří k amatérskému divadlu na malém městě.

Ve vašich inscenacích hraje velkou roli hudba. Jakou si vybíráte a jaký jí přikládáte význam? Musíte k ní mít nějaký osobní vztah, abyste po ní sáhla?

Dalo by se to říci i tak, že je to všechno z nouze. Nejsem muzikant, a proto používám reprodukované věci. Neumím hrát hlasem a cítím se dobře, jen když hraju beze slov. Takže ta muzika to vlastně zachraňuje. Vybírám si samozřejmě jenom tu hudbu, která mě inspiruje a kterou mám ráda. Když jsem dělala Výlet, měla jsem jasnou obrazovou představu a úplně jsem k ní slyšela Oldřicha Janotu. Je to takové minimalistické neakční představení, strašně nudné, kde se nic neděje. Janota mi pro ně napsal dvě vynikající desetiminutové skladby a dal mi je s tím, ať si s nimi dělám, co chci. Měla jsem úplnou sluchovou vizi, přesně jsem slyšela, kde do toho má přijít jaký zvuk. Tak jsem si nahrála šumění vody, klinkání závor, ptačí zpěv a podobně, a pak jsme to míchali ve studiu, což mě hodně bavilo.

Zmínili jsme několik vašich spolupracovníků – Helenu Vedralovou, manžele Kratochvílovy. Je ještě někdo, koho byste si chtěla přizvat ke spolupráci?

Teď mám ještě na repertoáru nejnovější „kousek“ – osmiminutové představení Až ovečky přejdou s písničkou Karla Šefrny. Vzniklo jako náš společný dárek k narozeninám pro Jana Mertu. Živá hudba je lepší než reprodukovaná. Takže doufám, že ještě potkám nějakého muzikanta, který by se mnou chtěl pracovat, ale zatím o nikom nevím.

Jste označována za „salonní loutkářku“. Jak často hrajete v rodinách a jaký je pocit, přijít do úplně cizího prostředí?

Přes týden učím a na víkendy si mě lidé sami objednávají. Je to zvláštní, protože nemám žádnou vlastní prezentaci ani webovky a volají mi i úplně cizí lidé. Ale rozhodně nehraju každý víkend, snad jenom v adventu a potom podle sezóny – třeba v květnu a v červnu jezdím na festivaly. … Já si ani nemyslím, že to je náročné pro mě, ocitnout se v neznámém prostředí. Odvaha je spíš ze strany pořadatele pozvat si mě jako úplně cizího člověka do bytu. Když přijdu, musí se kvůli mně třeba přestavět nábytek, a ne všichni z té rodiny jsou z toho nadšeni. Zvlášť když jsem někým pozvána jako překvapení. Někteří dospělí mají na loutkové divadlo často hrozné vzpomínky z dětství. Je to leckdy těžké a někdy to vzájemné setkání prostě nevyjde. A jindy bývají i nedůvěřiví členové rodiny příjemně překvapeni.

A jak vás to vůbec napadlo?

Vzniklo to tak, že jsem chtěla chodit koledovat a hrát za jablka, křížaly a ořechy, jako se chodívalo na Štěpána zpívat. Jenže nejsem muzikant, a tak jsem si udělala na koledování divadlo.

Hrajete i v zahraničí?

Cíleně ne, ale občas se stane, že mě někdo pozve. Já mám totiž potíže s tím, že neumím cizí jazyky, takže se bojím, aby mě někam nepozvali. A když už mě pozvou, tak si zase řeknu, že by byla škoda nejet. Ale je to výjimečné. Nedávno jsem byla na dvou festivalech papírového divadla ve Francii a v Německu a bylo to zajímavé.

Kromě divadelních aktivit také vyrábíte lampiónky, krasohledy a knížky, malujete – míváte vlastní výstavy po muzeích a galeriích?

Že bych vyloženě vystavovala, se asi nedá říct. Ale protože jsou má představení krátká, tak aby si diváci přišli na své, dávám jim ještě k prohlížení své knížky a objekty, které jsou koneckonců také malé. Takže dělám takové jednorázové miniaturní putovní výstavy.

Když hrajete na festivalu v jeden den několikrát za sebou jedno a totéž představení pro dva diváky, nevysiluje vás to?

Ono je to velmi intenzívní setkání s divákem, které funguje na obě strany. Když se sejde dobré a vnímavé publikum, je to skvělé a úplně mě to nabije. Ale když diváky nezaujmu a nebaví je to, tak mě to jenom utahá a vyčerpá. Zrovna včera už jsem si říkala, nikdy víc. A vidíte, zase hraju.

Kateřina Dolenská

Hana Voříšková (1964)

Výtvarnice, loutkářka a učitelka výtvarného oboru ZUŠ v Chocni. Autorka originálních kreslených knížek, krasohledů, divadelních automatů. Inscenace: Oříšková chaloupka; O zlaté rybce; O sopkách, ovečkách a vřesu; Kde, lásko, kdes byla (s Helenou Vedralovou); Grónská písnička; Výlet; Pokoj Vám; Mini-cirkús (s Bárou a Honzou Kratochvílovými); Až ovečky přejdou (s Karlem Šefrnou).

Loutkář 2/2008, s. 78–80.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.