Bábkarská Bystrica Tour 2018

Dolenská, Kateřina: Klobouk, hvězdy a neštovice

Malovické Divadlo Continuo si libuje v experimentech. V roce 2006 prošlo zásadní proměnou a sérií dílen pod hlavičkou Středoevropské putovní laboratoře si vybralo členy svého nově založeného Studia. Ti se nyní představili svou první uměleckou výpovědí. Mladí tvůrci (pod vedením režiséra Pavla Štourače a dramaturgyně Jany Pilátové) sáhli po tématu, které je jim všem společné a blízké – dětství. A chtělo by se dodat, že jde o do jisté míry unifikované dětství obyvatel bývalého východního bloku.

Herci Studia Divadla Continuo pochází z Česka, Slovenska, Polska a Ruska, všem je mezi dvaceti a třiceti a jsou tedy jedněmi z posledních, kteří ještě prožili své rané dětství v socialismu. Své zážitky poskládali ve volně plynoucí koláž, ozdobenou sborovou recitací, dětskými říkankami, prvky akrobacie a zpěvem. Vypráví, jaké to bylo, když se narodili, jaká jídla museli jako malí jíst, jaké měli sny a přání. Vzpomínají na své rodinné zážitky, na to jaké hrávali hry, čím stonali. Každý přináší svůj příběh a zjišťujeme, že jsou si bez ohledu na národnost značně podobné.

Těžko se dá odvyprávět nějaký syžet, inscenace Klobouk, hvězdy, neštovice je spíše jevištní báseň, do níž inscenátoři organicky začlenili pasáže z Maeterlinckova Modrého ptáka. Zejména scénu s nenarozenými dětmi, které scénografky Helena Štouračová a Kristýna Patková zpodobnily jako řezbované manekýny rodící se ze špalíků syrového dřeva. Čím více času k narození zbývá, tím méně je loutka vyřezána. Právě těmto dosud nenarozeným dětem se tu vespolek vypráví, co všechno je na světě čeká.

Rekvizity na scéně jsou, jak bývá v tvorbě Continua nepsaným pravidlem, prosté, staré znovu oživené věci – stůl, židle, plecháčky, tyče, polínka, deka. Hadice, která evokuje pupeční šňůru. Staré rádio, jímž poslouchají nezrozené děti. Okna beze skel, jimiž se herci, stejně jako Maeterlinckovi hrdinové Mytyl a Tyltyl, dívají do domu jiných dětí.

Mísí se tu střípky veselých i smutných vzpomínek, stejně jako slovanské jazyky. Cudná nahota některých scén připomíná, že nazí jsme přišli na svět. V melancholičtějších pasážích inscenace se praví, že nejhorší ze všeho je samota a že plakat se naučíme sami od sebe. Ale jsou tu i odlehčené a vtipné výstupy – třeba ten, kde děti popisují svá nejneoblíbenější jídla, nebo dobře odpozorovaná dojemně směšná etuda o dětské rivalitě a řevnivosti v kolektivu, spojená se zveličovaným vyprávěním historek o rodičích a prarodičích.

Jeden z kluků by si přál klobouk a druhý by chtěl vidět nekonečno hvězd. Po planých neštovicích, po nichž zůstávají i v dospělosti malé jizvičky, stejně jako po ošklivých zážitcích z dětství, netouží nikdo a nakonec je stejně dostanou všichni.

Studio Divadla Continuo připravilo lyricky něžnou generační výpověď, naplněnou soustředěnými hereckými výkony naprosto sehraného ansámblu. Všichni suverénně zpívají a hrají na hudební nástroje, vodí loutky a zcela samozřejmě předvádí fyzicky náročné výstupy. Jako prvotina souboru (pomineme-li účast některých členů v letním projektu Na hrázi) je to velice slibný začátek další etapy malovického divadla.

Kateřina Dolenská

Klobouk, hvězdy, neštovice aneb Rozhovory s nenarozenými dětmi

Divadlo Continuo, Malovice

Režie: Pavel Štourač

Dramaturgie: Jana Pilátová

Scénografie: Helena Štouračová a Kristýna Patková

Účinkují členové Studia Divadla Continuo: Alžběta Kostrhůnová, Ewa Zurakowska, Tereza Indráková, Dima Filipov, Tomáš Mischura a Zdeněk Březina.

Premiéra 28. 10., psáno z repríz 4. 11. a 1. 12. 2007.

Loutkář 2/2008, s. 76.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.