Dolenská, Kateřina: Neználek a Panna

Režisér Petr Vodička nastudoval koncem listopadu v pražském Divadle Minor příběh Neználka ve Slunečním městě a za tři měsíce na to uvedl na scénu Naivního divadla v Liberci podle vlastních slov svou na dlouhou dobu poslední režii – Voltairovu Pannu. Obě inscenace jsou si v něčem velice podobné a není to pouze Vodičkův režijní rukopis.

Dramaturgie

Základním kamenem úrazu je v obou případech dramaturgický výběr titulů, které se shodou okolností na našem loutkovém jevišti objevují poprvé. Nosovův Neználek ve Slunečním městě vypráví především o okouzlení dokonalým a sociálně spravedlivým městem (tedy utopií), kde jsou technické zázraky a všemožní roboti na každém kroku (nutno podotknout, že autor zabíhá v knize určené dětem do takových technických detailů, jako je výklad o spalovacím motoru, hydraulice, elektromagnetickém vlnění, solárních panelech a podobně) a vše je pro obyvatele i návštěvníky města samozřejmě zdarma. Samotný příběh tří cestovatelů z Kvítečkova (tedy z méně rozvinuté společnosti) je spíš podružný, jen je provádí nejrůznějšími prostředími, nad kterými mohou žasnout. A to v dramatizaci zcela chybí – Nosovova agitka o Neználkovi byla inscenátory v Minoru sice zbavena těžkých nánosů ideologie, kterou nahradila pro děti (inscenace je určena dětem od čtyř let) uvěřitelnou pohádkovostí, ale již tak dost chudičký děj byl vynecháním několika příběhů vedlejších postav (například architekta Krychličky, strážníka Hvizdulky, malenky Literky ad.) okleštěn na v podstatě nedramatickou, banální zápletku s Neználkovou kouzelnou hůlkou a omylem proměněnými osly-větroplachy.

Panna z Arku je zase anekdota natažená na velký formát. Košatý epos si nutně vyžádal krácení a třeba tím, že byla (takřka) vynechána například postavu smilné a chlípné Anežky Sorelové, která má v předloze poměrně velký prostor a tvoří jakýsi přirozený pandán k (z donucení) cudné Janě, se inscenátoři ochudili o další rozměr textu. Vtip Voltairovy satiry v divadelní verzi trochu pokulhává a myslím si, že navíc hlavní smysl díla, tj. výsměch církvi a jejím hodnostářům na margo lehkosti s jakou vytváří kultu osobnosti (plus poukázání na jejich poživačnost a úplatnost), nechává české publikum víceméně lhostejným. Na jevišti tedy sledujeme pouze sled útoků na Janino panenství a cudné naznačení, jak o ně po dobytí Orleánu (konečně) přišla, což je i pointa celého příběhu. Voltaire ani Liberečtí ani nenaznačují, co bylo dál, a je možná škoda, že se nijak nedořekne, proč na tom zatraceném panenství vlastně tak záleželo. Z historie sice víme, že to s Janou „po prohřešku“ skončilo špatně, ale rozhodně ne bezprostředně po osvobození Orleánu. Po něm ještě dobyla přinejmenším ještě Rouen a docílila korunovace dauphina Karla francouzským králem.

Dramatizace

Samotná Vodičkova práce s textem (pravděpodobně za kooperace s dramaturgy Petrou Zámečníkovou z Minoru a Vítem Peřinou z Naivního divadla) v limitách výše vymezených je ale v obou případech velice zdařilá. Umí napsat vtipné a svižné dialogy a už např. v Zrzavém Ormovi předvedl, že si snadno poradí i s veršem. Jeho básně resp. písňové texty v Neználkovi odkazují k naivním hříčkám poezie 60. let s přídechem nonsensu a absurdna (namátkou mě napadá Suchého „Zlomil jsem ruku tetičce“ nebo „Malý blbý psíček“). Verše jako „chtěla bych mít buben, co přivolá duben, když na něj zahraješ svým vlastním zubem, chtěl bych mít trumpetu, co přivolá kometu, a ta jako pejsek bude vrtět ocáskem“ nebo „jedem do krajin vzdálených, do krajin dosud neznámých, do zemí za plotem a zdí, autem, co nikdy nebrzdí“ by rozhodně neměly upadnout v zapomnění. Ani jeho verše v Panně nijak nepokulhávají, je ale třeba podotknout, že jejich velká část je převzata z překladu Radovana Krátkého (zejména repliky Básníka a Jany) – jakékoli švy však nejsou nijak patrné.

Po logice pracuje i s hlavními charaktery, například v Neználkovi proměnil vzpurného Špindu Strakáčka z předlohy, který se zásadně nikdy ničemu nediví a je stejně vznětlivý jako Neználek, v kontrastního citlivého Divínka (nomen omen). Z Nitečky a Špuntíka pak vytvořil poměrně rozjívené průvodce tří malíčků Slunečním městem. Jsou to příslušníci místní zlaté mládeže, ladění tak trochu jako hippies, kteří světácky poučují své vyjukané a stydlivé kamarády z venkova o rozkoších městského života.

Při dramatizaci Voltairovy Panny pak Vodička odvedl obrovský kus práce (už jen když se prokousal celým eposem). Velice umně vytvořil rámec celé inscenace (podobně jako se mu to povedlo např. v Pitínského Betlému) – činoherně jsou zde hrané pasáže Básníka, který sepisuje za pomocí přímých svědků Janiných činů epos o této francouzské hrdince, a loutkami jsou hrány právě výjevy z jejího života. Stejně tak je vznešený jazyk veršů střídán s jadrnou prózou. Jana je tu pojata jako rázná mladá slečna, která je velice otrávená tím, že doposud nepoznala žádného muže (jako prý snad poslední ve Francii – i proto si právě ji svatý Diviš vybere, aby zemi zachránila). Občas mluví ve vznešených verších, to když plní své vyšší poslání, občas spustí řečí nevázanou, například: „To se nedá vydržet! Pokaždé, když se na mě Dunois podívá, rozklepou se mi kolena, což je v brnění dost trapná záležitost, když se k vám začnou sbíhat vojáci v domnění, že přijíždí polní kuchyně.“ Mísení vysokého a nízkého, ostré střihy v promluvách, nadsázka, smysl pro gradaci a pointování situací či brilantní slovní komika ostatně vždycky patřily k devizám Vodičkových autorských textů.

Inscenace

Shodně jsou obě inscenace, pražská i liberecká, opřeny o standardně dobré herectví a nápaditou výpravu. Soubor v Minoru je zvyklý zpívat i tančit, živá hudba je zde takřka nepsaným pravidlem. Mezi hereckými výkony (Kristýna Jevičová – Knoflenka, Ilona Semrádová – Nitečka, Jiří Laštovka – Kouzelník, Václav Krátký – Špuntík, a zpočátku ve svém projevu trochu rozpačitý hostující Petr Vančura, student KALD DAMU – Neználek) obzvlášť zaujme komediální talent Pavola Smolárika v roli trošku přitroublého Divínka. Jeho výraz „hézky“, kterým častuje takřka každou událost, diváky rozesměje naprosto spolehlivě. Inscenace výrazně pracuje se světlem a jednoduchou scénografií (výprava Bára Čechová a Pavel Kodeda) – na scéně se střídají především výrazné objekty (velká dýně, která se promění v auto, stolečky v kavárně změnitelné v nápis „Zoo“ apod.). V režijní koncepci Neználka ve Slunečním městě je tak po mém soudu nejproblematičtější použití dotáček. Ne že by byly špatné, ale na rozměry inscenace jsou příliš dlouhé a místo, aby stmelovaly sled činoherních a pěveckých výstupů, pouze celou inscenaci rozdrobují. Divadelní publikum vnímá jinak než to v kině a zdlouhavé nekomunikující promítané pasáže stoprocentně umrtvují pozornost. Škoda, že se s velice pěknými loutkami, které jsou trochu inspirované podobou knižních ilustrací Jaromíra Zápala a přece jsou osobité, nehraje naživo (anebo nevznikl samostatný celistvý film). Do kouzelného stylizovaného světa malíčků a malenek se hodí přece jen více než herečtí interpreti.

„Marionetová komedie o světici, jejímž největším zázrakem bylo, že zůstala po celý rok pannou“ v Naivním divadle vyšla Petru Vodičkovi režijně o poznání lépe než Neználek. Odehrává se především v malém kukátku uprostřed stabilní stylizované kulisy středověkého hradu, kde jsou hrány výstupy s marionetami (výprava: Renata Pavlíčková). Ve dvou horních výřezech v hradní stěně se zjevují světci a na kraji jeviště vlevo sedí po celou dobu představení Básník. Herci (Helena Fantlová – Svatý Jiří ad., Michaela Homolová – Svatý Diviš ad., Markéta Sýkorová – Jana ad., Tomáš Bělohlávek – Král, Chandos ad., Filip Homola – Mnich, Dunois ad., Zdeněk Peřina – Básník a Marek Sýkora – Voják ad.) obstojí v loutkářských i činoherních partech, snad nejpůvabnější je scéna, kdy se namlouvá Jana s Dunoisem a vidíme pouze vilně se třoucí nohy v brnění. Inscenace má vtip, premiérové představení navíc drželo docela obstojné tempo. Jedinou pihou na kráse tedy zůstává opravdu jenom to, že se člověk po celou dobu nezbaví dojmu, že vlastně neví, proč tenhle text uvádět. Vždyť už ani ten podotek o fatálním nedostatku panen nemá dnes ani zdaleka tak ostrý hrot, jako mohl mít dříve.

Obě inscenace s velkým autorským podílem režiséra jsou ve výsledku řemeslně slušně odvedené (byť mají – především Neználek ve Slunečním městě – svá sporná místa) a rozhodně se řadí k tomu lepšímu z produkce našich scén. Takže pokud Petr Vodička dodrží svá slova a s divadlem opravdu skončí, bude to velká škoda.

Kateřina Dolenská

Divadlo Minor, Praha

Nikolaj Nosov – Petra Zámečníková – Petr Vodička: Neználek ve Slunečním městě

Režie: Petr Vodička, dramaturgie: Petra Zámečníková, výprava: Bára Čechová a Pavel Kodeda, hudba: Vratislav Šrámek, texty písní: Petr Vodička, výtvarnice filmu: Bára Čechová, kamera: Jakub Halousek, Jiří Chod.

Psáno z 2. premiéry 28. 11. 2008.

Naivní divadlo Liberec

Voltaire – Petr Vodička: Panna z Arku

Režie: Petr Vodička, překlad: Radovan Krátký, dramaturgie: Vít Peřina, výprava: Renata Pavlíčková, hudba: Matěj Kroupa.

Psáno z premiéry 22. 2. 2008.

Loutkář 2/2008, s. 72–73.