Černá, Kamila: Manéž podle Formanů

Oficiální premiéra nové inscenace Divadla bratří Formanů nazvané Obludárium se má konat až v září v rámci mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Pražská série představení, kterou Divadlo bratří Formanů v únoru odehrálo v hale karlínské továrny, byla tedy uvedením ještě „neregulérním“ a pracovním, při němž se dolaďují poslední maličkosti definitivní podoby celé produkce. Stejně tak neregulérní je i moje recenze – autor té „řádné“ popremiérové by měl produkci vidět přinejmenším dvakrát, jednou z přízemí stanu, v němž se hraje, podruhé z lóže v prvním patře. A ani pak by zřejmě nestačil postřehnout všechny detaily divadelních a cirkusových čísel, která Formani v rychlém sledu předvádějí v kruhu manéže.

Divadlo bratří Formanů vždycky bylo mistrem ve vytvoření atmosféry. Tentokrát je do ní divák vtažen, už když vstoupí do obrovitého prostoru temné tovární haly, kde je drobnými světélky olemována cesta k cirkusovému stanu. Před ním můžeme absolvovat prohlídku vystavených oblud, poté jsou diváci po skupinkách vpouštěni dovnitř stanu a už ve vstupním prostoru uvidí první číslo – jímavý příběh barové zpěvačky a tanečnice, dnes pokladní cirkusu. V pokladním boxu zpívá píseň o jejím životě loutka, svůdně se pohupující v bocích, dřevěné žaluzie pokladních okének se překlápějí a malované výjevy ilustrují výstup. Formani uvádějí diváky do hlediště svou klasickou novodobou anglo-českou makarónštinou, vysvětlují, že mají problémy s osvětlením cirkusu, rozdávají přístroje, kterými jim mají diváci pomáhat vyrábět proud (u vchodu do manéže nahrazují domácí elektrárnu herci šlapající na jízdních kolech). Vzájemný pocit spříznění a společného vytváření divadelního prostoru se tak nevytváří mezi diváky a herci až během vlastního představení, vzniká ještě před jeho začátkem a jeho magická síla v tomto případě vytrvá až dokonce. Stejně jako v Boudě nebo na Lodi Tajemství hraje atmosféra a kouzlo místa vytvořeného pro produkci jednu z nejpodstatnější rolí představení. V Obludáriu nejsou naštěstí mistrovství, profesionalita a preciznost, jaké Formani docilují ve stvoření prostoru, rušeny amatérismem a nedostatkem dramaturgického citu při zpracování příběhu, jak tomu bylo například v Nachových plachtách. Scénář se nese v duchu cirkusovém, nikoli divadelním, sled jednotlivých výstupů není propojen příběhem, pouze občasnými motivickými návraty určitých scén či situací. Hra na cirkus je asi nejvýstižnější pojmenování toho, co v manéži sledujeme. Někdy jde o napodobení tradičních cirkusových čísel – krasojezdkyně („živá“ herečka) předvádí na loutce koně v životní velikosti postavené na točně a „klusající“ kolem manéže klasické prvky krasojízdy. Tato hra a triky v ní použité má však obdobné nároky na přesnost a fyzickou připravenost jako cirkusová vystoupení skutečná, i když umělcům v mnohém pomáhá točna, hrazdy, za které se přidržují, a vtipné nápady, simulující krkolomná čísla. Akční výstupy jsou střídány scénami, kde podstatnou roli hraje výtvarné řešení – prostorem cirkusu se v jednu chvíli přízračně vznášejí mořské příšery, jindy se zde zase otáčí tanečnice, jejíž kruhovitá sukně pokrývá snad celou plochu manéže, a v magickém rytmu tance a za pomoci hrazdy roste a opět se zmenšuje. A celým sledem scén, jejichž škála se pohybuje od komických po čarovně snové, procházejí čas od času podivní návštěvníci pocházející z „nejvyšších z našich nízkých hor“, postavy s obrovskými kašírovanými hlavami, přiboudle se potácející po jevišti, nic nechápající a záměrně narušující jinak hladce běžící představení.

Obludárium má i svá slabší místa, většinou jde o rozpačité spojovací výstupy mezi jednotlivými čísly, místy kolísá tempo představení, některé scény by si zasloužily výraznější vypointování. To vše možná stačí Divadlo bratří Formanů „doladit“ do oficiální premiéry, ale i v této ne zcela definitivní podobě jde o divadelní zážitek, plný fantazie a humoru, nebo, chcete-li, o atrakci, která stojí za vidění.

Kamila Černá

Divadlo bratří Formanů: Obludárium

Psáno z předpremiéry

Loutkář 2/2008, s. 70.