Vozábová, Jana: I bohové hrají divadlo 2

Wayang kulit

Wayang kulit, tedy stínové loutkové divadlo, je jedno z nejposvátnějších umění na Bali vůbec. Jeho tradice sem přišla z Jávy, kde se wayang kulit zrodil. Ačkoli původ stínohry jako takové spadá do Indie, na dobu někdy počátkem 1. stol. př. n. l., wayang kulit je objevem čistě indonéským, javánským. Neví se přesně, kdy na Bali wayang kulit z Jávy přišel, ale první zmínky o něm máme z 9. stol. n. l., kdy už byla tradice wayangu na Bali uchycena. Je to divadlo pro všechny a znázorňuje všechny, celý mikrokosmos i makrokosmos. V loutkách je skryta filosofie starého náboženství a do stínů, které loutky vrhají na plátno, se vtělují duše předků. Wayang kulit se uchytil v Indonésii tam, kde se zakořenil hinduismus, tedy na Jávě, Bali a Lomboku. Na Bali získal postupně svou vlastní podobu, v mnoha ohledech se tak wayang kulit balijský liší od javánského; velikostí a zpracováním loutek, způsobem pozorování představení i délkou trvání.

Jak již bylo řečeno, je wayang kulit součástí náboženských rituálů a patří nejčastěji do skupin wali či bebali. Jen zřídka je předváděn jako balih-balihan, tedy jako divadlo v našem slova smyslu, sloužící pouze pro pobavení. Wayang kulit je hrán v čase ceremonie, ale vždy po skončení obřadní části a společných motlitbách. Tehdy se diváci přemísťují z nejsakrálnější části chrámu jeroan, určené pouze k motlitbám a darům, do přední části chrámu, kde je již připraven prostor pro představení wayang kulit. Tento prostor není nijak zvláštně vymezen. Na zemi je umístěno plátno a za ním je rozloženo několik nástrojů gamelanu, tzv. Gender wayang, který dělá hudební doprovod každému představení wayangu. Dalang vždy sedí na stejné straně jako orchestr, diváci pak na druhé straně plátna, keliru, jenž symbolizuje celý vesmír. Pod plátnem je umístěn uříznutý kmen mladého banánovníku, gedebong, znázorňující Pertiwi, Matku Zemi. Do něj se během představení zapichují loutky, se kterými se zrovna nehraje, ale jsou přítomny na scéně. Provazy, jimiž je vypnuté plátno přichyceno k bambusovým tyčím po stranách, představují božské svaly a šlachy. Damar, lampa s kokosovým olejem, jediné světlo zářící během představení, je sluncem dávajícím život a energii světu. Do damar se vmotají tři ručně smotané nitě z bavlny reprezentující tři pilíře světa, Brahmu, Visnu a Sivu. Dalang, pokud je ze stejné vesnice (čtvrti), přichází na své místo společně s ostatními věřícími, s nimiž se, stejně jako hudebníci gamelanu, předtím v jeroanu účastnil společných motliteb. V případě, že je dalang k ceremonii přizván z jiného banjaru, modlí se pouze ve svém vlastním chrámu a v místě konání představení provede pouze úlitby a krátkou motlitbu, ale neúčastní se společné ceremonie. Diváci se posadí na zem před plátno s tím, že nejsou omezeni prostorem před plátnem, ale mohou libovolně přecházet i do prostoru za ně, kde je dalang a gamelan. Mohou tak vidět nejen stínohru, ale i vlastní animaci. Původnější je pozorování stínů loutek, zatímco na Jávě je běžnější pozorovat loutkohru ze strany dalanga. Během představení, které trvá obvykle kolem 3 až 4 hodin, což je asi polovina času, po který se hraje wayang kulit na Jávě, mohou diváci přicházet, odcházet, občerstvovat se, povídat si nebo dokonce i spát. Na samotný závěr už zůstává málokdo. Podle toho, zda diváci hojně odcházejí během představení nebo naopak sledují stínohru až do konce, se pozná dobrý dalang. Vzhledem k tomu, že tato představení začínají obvykle až v deset hodin večer a končí po půlnoci, je již mnoho přihlížejících po dlouhém dni a přípravách na ceremonii unaveno, proto se musí dalang umět vcítit do diváka a v pravou chvíli po dlouhých vážných pasážích ho „probrat“ komickými vsuvkami klaunů. Ti nejslavnější dalangové jsou schopni docílit ticha v publiku a udržet si pozornost diváků a jejich smích až do samotného konce. Tito dalangové bývají dnes pokládáni za „hvězdy“ v našem slova smyslu, takže si diváci často vybírají dopředu, zda se představení zúčastní nebo ne, podle toho, který dalang má wayang kulit vést.

Dalang sedí před plátnem tak, že má pravou nohu položenu na levém stehnu, a mezi palcem a druhým prstem této nohy drží cepalu, dřevěnou tlučku, pomocí níž hraje na bednu pro loutky umístěnou po jeho levé straně. Lampa visí mezi ním a plátnem zhruba ve výšce dalangových očí. Diváci na stejné straně jako dalang mohou obdivovat jeho zručnost včetně barevnosti a provedení loutek, a nebo se z druhé strany keliru těšit z kmitajících stínů loutek.

Žádný dalang nemůže hrát před publikem, aniž by znal Dharma Pewayangan, pravidla loutkářství. Je to soupis všech pravidel týkajících se loutek, vysvětluje jejich filozofii, radí, jak by se měl dalang připravovat, jsou v něm mantry, které chrání jak dalanga, tak loutky, dále informuje o ceremoniích, které dalang povede ve své funkci mangku-dalang, kněží-loutkář. Každý dalang, než opustí před představením s loutkami svůj dům, provádí pro ně očistný obřad. Obřadem je ve své podstatě i uložení loutek v bedně – kotaku. Naspod jsou démoni a zvířata, poté zbraně, klauni, hlavní postavy božského původu a na samém vrchu je kayonan, strom života. Pokud je některá loutka během představení zabita, je nutné, aby byla opět oživena, než je vrácena do bedny. Každý dalang má kompletní kolekci loutek zahrnující postavy z Mahábháraty a Ramajány, tj. až 200 různých loutek. Nejvýznamnější z nich je kayonan, otevírá a uzavírá hru, odděluje dějství, představuje oheň, hory, moře, mraky, vítr. Je symbolikou mikrokosmu lidského těla i makrokosmu vesmíru. Utváří ho panca maha bhuta, 5 elementů, které všemu dávají život: oheň, země, vzduch, voda a éter. Loutky vystupující z pravé strany plátna jsou kladné a vznešené postavy, zleva přicházejí démoni a zlé síly. Mezi loutkami jsou 4 hlavní klauni, kteří upoutávají divákovu pozornost i po několika hodinách sledování. Jsou to na pravé straně Malen a Merdah a nalevo Dalem a Sangut. Je jim společný hloupý legrační vzhled a na rozdíl od ostatních loutek, které mají pohyblivé jen ruce, dají se jim pomocí nitě ovládat i ústa. Jsou méně vyřezávané než ostatní vznešené loutky.

K výrobě loutek se používá kůže. Nejčastěji prasečí, ale jsou i kvalitnější loutky zhotovené z buvolí kůže. Čím je řezba v kůži, „krajka“ loutky, jemnější, tím je stín zajímavější. K živosti loutky navíc přispívá mihotavý plamen olejové lampy, který oživuje stíny. Poznávacími znaky, o kterou postavu se jedná, jsou pro diváka především pokrývky hlavy, náramky, někdy oděv a samozřejmě zbraně. Barevnost loutek není náhodná, vyjadřuje o postavě mnohé. Například zlí démoni bývají ve tváři červení či hnědí, naopak bílá, žlutá, modrá a zelená jsou čistě božské barvy patřící vznešeným postavám. Černá je pro čarodějnice. Alus, tedy vznešené postavy loutek, mají mandlové oči, dívají se dolů nebo přímo, což je na znamení jejich lidskosti. Naopak keras postavy, tedy zlé a obhroublé, koukají nahoru k vyjádření arogance. Vznešené charaktery nejčastěji mluví v řeči kawi, staré javánštině, jíž málokterý Balijec rozumí – proto také mají postavy komiků funkci překladatelů do balijštiny nebo indonéštiny. Klauni smí říkat cokoli, dokonce mohou do rozhovorů vpustit současnou problematiku.

Wayang kulit je víc než jen loutkohra se stíny, je to filosofie, v níž je obsažen význam celého světa a lidského bytí v něm. Je to umění dědící se z otce na syna, kdy mladý dalang drží loutku poprvé krátce po narození a nastupuje tak dlouhá léta učení než dojde mistrovství velkých dalangů.

Jana Vozábová

Příště: Život dalanga

Loutkář 2/2008, s. 68–69.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.