Loutkar.online

Vašíček, Pavel: Jan Schmid, loutky, souvislosti - V

Jan Schmid, loutky, souvislosti – V

Počátkem června 1963 vydalo SČLD útlou propagační brožurku, shrnující slovem i obrazem uplynulé dvě sezóny. Autorem úvodní programové stati, nadepsané „děti + divadlo + loutkové“ byl ředitel Sokol: „Obvykle se píše a mluví o loutkovém divadle pro děti. K čemu to namnoze vede? Loutkovost se klade na místo prvé, divadlo zaujímá druhé místo a pro děti je určeno až to, co příslušná loutkářská instituce tímto postupem vytvoří. […] Od sezóny 1961/62 pracuje v našem divadle nové umělecké vedení a podstatně se změnilo i složení uměleckého souboru. Po nastudování pohádky Zakletí bratři J. L. Švarce a hry J. Pehra a L. Spáčila Gulivera v Maňáskově, teprve až Aškenazyho Šlamastyka s Měsícem znamenala pro nás první velké poučení. Výtečná hra, leč pro děti neúnosná. Od premiéry ,Šlamastyky’ (prosinec 1961) nás proto začala plně zajímat psychologie a skutečné potřeby dnešních dětí, což se taky záhy promítlo i formálně do hlavních zásad uměleckého programu SČLD (leden 1962). Uvědomili jsme si, že nelze beztrestně přehlížet nejen obecné poznatky o duševním vývoji dítěte, ale ani takové závažné skutečnosti jako je současná výchova dětí v rodinách, v mateřských školkách i v nižších třídách ZDŠ, působení společnosti, dětského kolektivu, televize a filmu, knižní tvorby pro děti (včetně jejich výtvarné stránky) i vliv dětské tvořivosti dnešních dnů (dětská kresba, zpěvnost i dětské hry). Na to vše je přece nutno postupně reagovat v dramaturgické linii divadla, při realizaci této linie v konkrétních loutkových představeních a také změnou naší spolupráce s pedagogy, aby estetická a etická výchova nejmladší generace v našich loutkových divadlech byla co nejúčinnější. Vznikl z toho pro nás jednoznačný závěr: tvořit pro děti jako divadelní umělci, ovšem s využitím specifického sdělovacího prostředku – loutky (připomínám náš speciální zájem o tyčové loutky).

Vážnými kroky na cestě za tímto cílem bylo nastudování Novákovy grotesky Opičky, pozor! Piráti!, pohádky M. Kownacké O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi a Dvorského Pokladu baby Mračenice. […] Tato představení především upevnila naše přesvědčení, že dítě touží po skutečném jednání na scéně, nenávidí nanicovatý pohyb a povídání – to se jednoznačně nudí – že miluje humor a že neobyčejně citlivě reaguje na mravní stránky díla (smysl pro spravedlnost). Pochopitelně, že žádné dítě si takto věci neformuluje, ale to nemění nic na faktu, že opravdová scénická akce, humor a etika díla tvoří podstatné složky představení pro děti. A konečně je tu ještě jeden závažný moment, tak závažný, že jej uvádím samostatně, ač tvoří nedílnou jednotu s ostatními. Jde o vytvoření prostoru pro dětskou fantazii (odtud taková pozornost našeho divadla výtvarné a hudební složce představení), pro fantazii zdravou a divukrásnou, v níž je i kus pro nás už nepostižitelného tajemství dětského vnímání a chápání jevů a procesů objektivní skutečnosti.“

A pak už – ve dnech 22. – 29. 6. 1963 – proběhla v Brně II. celostátní přehlídka československých profesionálních loutkových divadel, jíž jsem se ve svých 16 letech rovněž jako divák účastnil. „Mračenice“ ji sice nevyhrála, jak tvrdí Jan Schmid v rozhovoru ve sborníku Šest z šedesátých (str. 140) či v rozhovoru v LN ze dne 14. 6. 2006, už z toho prostého důvodu, že nešlo o přehlídku soutěžní. Ale spolu s ostravskou Krásou Nevídanou jednoznačně patřila k jejím uměleckým vrcholům, za nimiž zbylých pět představení v různém odstupu jen klopýtalo.

Úvod k pravidelné večerní diskusi byl svěřen jednomu z nejvýznamnějších českých loutkářských teoretiků, doc. dr. Eriku Kolárovi. Tento velký diplomat se podle vlastních slov „záměrně vyhnul kritice dnešního představení“ prý v domnění, že o něm budou hovořit diskutující z pléna. Místo toho nabídl profil divadla v letech 1961–63 viděný optikou toho „kdo vidí v režisérovi pokorného vykladače autorových myšlenek, do jehož služeb má postavit všechen svůj um, všechnu svou fantazii.“ Má tedy přirozeně libereckým za zlé, že pro ně „text jako by byl jen příležitostí, základnou, po dnešním představení byli bychom trochu v pokušení říci i jen záminkou, na které režisér, výtvarník i skladatel postaví inscenaci“. Ještě více ho však trápí problém loutkoherectví (z osmi herců vyzdvihuje jen Karla Nováka). „Mám podezření, že zájem SČLD o tyčové loutky je režijní záměr velmi rafinovaný, jak zamaskovat slabiny loutkoherecké. […] Dá-li si soubor ruku na srdce – dozná, že to je loutkoherectví, kde musí divadlo především napřít své síly. Rozhodně je toto divadlo typem loutkového divadla, kde hlavní slovo má režisér a výtvarník. Chcete-li, mohl bych je klasifikovat jako polonistickou úchylku – svědčí o tom i režijní řešení draka Ťunťi, které, jak vycítí všichni, kdo viděli varšavskou inscenaci Tygříka Péti, je jí ovlivněno.“ Klíčové postavě celého projektu adresuje Kolár tato slova: „Bylo by předčasné mluvit o umělecké osobnosti, ale bylo by zpozdilé mluvit jen o příslibu. Schmid v osobnost dozrává, už proto, že jeho nejcharakterističtějším znakem je hledání. Jeho výpravy spoluurčují velice rozhodně ráz inscenace daleko více, než je tomu v jiných loutkových divadlech. Jeho úspěchy jsou vždycky úspěchy inscenace, jeho omyly se projevují na úrovni představení daleko víc než jinde. Jan Schmid by to možná nepřiznal, ale jeho ideálem je loutkové divadlo jako produkt výtvarný, ale ve skutečnosti tomu tak je. (Zde mu, myslím, Kolár křivdí, Schmida vždy zajímal syntetický divadelní tvar – pozn. P. V.) Není náhodou, že Schmida začíná výtvarnický krunýř tísnit, že má potřebu se vyjádřit i jako režisér a jeho režijní debut, který jsme dnes viděli, i když lze v lecčems nesouhlasit, považuji za pozoruhodný, třebaže je to charakteristická režie výtvarnická. Přičtěmež, že při dramatizaci Quinceyho knihy v ,Babu Mračenici’ jistě hodně vedl ruku dramatizátorovu a vidíme s radostí, že v něm roste onen typ komplexního loutkáře, v něhož naše stále více se specializující se doba už skoro přestala doufat.“ (Obdobně oceňuje i všestrannost Karla Nováka – pozn. P. V.) Dr. Kolár se ocitl ve dvojím ohni. Samozřejmě věděl, že má před sebou prokazatelně umělecké dílo, ale dílo, které rozhodně nebylo „šálkem jeho čaje“.

Ocenit je třeba přístup Zdeňka Bezděka, který po festivalovém představení – jsa v obdobné pozici jako Kolár – dokázal korigovat svůj názor vyslovený předtím v Čsl. loutkáři: (viz výše) „Zdá se mi, že mám povinnost vydat svědectví o značném uměleckém růstu inscenace, která má v dnešní podobě ucelený a působivý tvar, patřičný spád, švih a inteligenci, humor – a především přesný dopad do hlediště. Myslím, že i tato schopnost růstu svědčí ve prospěch divadla. Před dvěma měsíci jsem po tehdejším dojmu charakterizoval tuto inscenaci jako velkou etudu, která má význam především pro tvůrce samé. […] Vzal jsem si slovo tedy proto, abych onu charakteristiku ,Baby Mračenice’ jako užitečné etudy – myslím tím jen jako etudy – odvolal; domnívám se, že v dnešní podobě je tato inscenace víc než etudou, je uměleckým činem, činem tvůrců, kteří mají obě uši v hledišti, vědí čím a jak na publikum zapůsobit – i na dospělé, ba i na loutkářské publikum, aniž přitom nějak nápadně publiku nadbíhají, aniž se okatě podbízejí. Skutečnost, že jde o čin nesporně umělecký, neznamená ovšem, že by tato inscenace neotvírala některé problémy, vážné problémy. Tím nechci říci, že tato inscenace je problematická – otázky, které klade, se netýkají specificky této jedné inscenace, jsou obecnější a nejsou primitivní. Dává-li práce divadla podnět k diskusi o zásadních otázkách, k diskusi na vysoké úrovni – svědčí to ve prospěch divadla a jeho uměleckého úsilí. Myslím, že se zde otvírá především problém autorské práce a loutkoherectví v moderní loutkové inscenaci.“

Za divadlo se vyslovil Oskar Batěk: „Překvapilo mne, že jsme si zasloužili připomenutí režisérovy povinnosti být vykladačem autorova textu. Jsem totiž přesvědčen, že tento příkaz plně respektujeme. Snažíme se ovšem hledat texty, které našim představám a snažení odpovídají a pravda je, že poslední hra vznikla vlastně na objednávku, již na základě určité inscenační představy režijní i výtvarné. […] Samozřejmě máme u nás v divadle v ledačems velmi rozličné názory, ale v jednom se plně shodujeme: nechceme na jevišti vytvářet iluze skutečnosti, ať už skutečnosti reálné nebo skutečnosti vybájené, vysněné. Myslíme si totiž, že dnešní divák, i ten malý dětský divák dost dobře nevěří divadelní kašírované iluzi skutečnosti. Že je příliš vychován filmem, že je to divák sportovních utkání (tedy produkcí velice reálných)… A všude tam, kde divák postřehne, že mu skutečnost kašírujeme, přestává nám věřit. Žádá i na jevišti skutečnost, realitu, ví, že přišel do divadla, že se dívá na divadlo, že na jevišti jednají loutky. A my mu nechceme předstírat, že je tomu jinak. (Ano, i takovéto samozřejmosti zněly tehdy některým uším málem kacířsky – pozn. P. V.) Vycházíme-li z tohoto názoru na loutku, nestačí nám potom, aby loutka jenom vypadala jako postava, kterou představuje. Musí jako taková působit. Např. ve hře ,O strašlivém drakovi…’ nejde o to, aby loutka vypadala jako skutečný švec; důležité je, aby loutka vyvolávala v dětech radostný, optimistický pocit, který tuto postavu ve hře charakterizuje. Nebo v dnešním představení zase nešlo o to, aby baba Mračenice vypadala jako ježibaba, jak ji známe z pohádek, ale aby v divácích vyvolala pocity, které jejímu charakteru odpovídají. A totéž se týká i prostředí hry. Zase považujeme za podstatnější postihnout atmosféru prostředí, ve kterém se děj odehrává, než toto prostředí popsat. […] Okolnost, že se nesnažíme namlouvat, že loutky jsou něco jiného než loutky, vede nás k zájmu o loutky primitivní. Proto se také u nás začínají ve zvýšené míře objevovat loutky tyčové, plošné a jim podobné. Nevěříme také, že jsou loutky, které mají větší nebo menší výrazové možnosti. Mají jiné možnosti. […] Řeč na jevišti nemá pouze funkci informovat, sdělovat věcný obsah. Jako jeden z uměleckých prostředků musí mít také emotivní obsah, náboj – a ten pochopitelně nutně vede k tomu, že se tvar řeči umělecky pozměňuje, deformuje.“

Diskuse se pak především soustředila na otázku loutkoherectví. Zatímco režisér a vynikající loutkoherec „tradičního“ typu, Jindřich Halík z ÚLD soudí, „že herectví je tu dost výrazné, že se dokonce došlo k několika znamenitým výkonům“ a rozhodně se mu nezdá, „že by tu herectví ustupovalo do pozadí“ a pokládá za podružnější, „zda se projevuje obvyklým loutkovodičským výkonem nebo jinak“, ba dokonce se mu zdá „správné vychovávat v lidech nejprve herce a pak teprve loutkovodiče“, ředitelka ostravského divadla Šárka Babrajová (původně činoherní herečka) byla přesvědčena, že „tento způsob inscenování by nám loutkoherecké kádry v divadle patrně nevychoval, ale protože v budoucnu se asi bez nich neobejdeme, ty fórky, nápady, ten bombast – jak to tu Erik Kolár nazval režisérismem – to prostě nemůže být cesta dál pro vývoj loutkového divadla“. Herec a režisér Ladislav Dvořák, byť se mu představení líbilo, považuje liberecké loutky za pouhé rekvizity a klade otázku, zda máme „na jevišti dětem předvádět jen ten základní elementární vztah, který dítě zná ze svých her, nebo máme jít výše a máme tedy s loutkou skutečně zahrát“. A Zdeněk Bezděk se přece jen nakonec nemůže nezeptat: „Nesměřuje vývoj loutkového divadla k formám, které se docela dobře odejdou bez herectví s loutkou, bez loutkohereckého umění, bez loutkohereckého řemesla a bez potřeby školených loutkoherců?“ Poněkud překvapivě a vzhledem k úvodnímu příspěvku až nepochopitelně, pak působí závěrečná slova dr. Kolára: „Já osobně… mám nesmírně rád toto představení a Liberečtí to vědí. Byl jsem nesmírně potěšen, přes určité výhrady, které k tomu mám, a je mi jasné, že liberečtí tím udělali pokus, a proto je chválím; domnívám se, že se pokusili o něco, co určitě nemá být jejich programem a co bych nemohl chválit, kdybych nevěděl, že to není jejich program, ale že je to jedna inscenace jako taková.“ (Všechny citáty z festivalové diskuse viz: Loutkářská konference, Brno – červen 1963, s. 35–58.)

Pavel Vašíček

(Pokračování)

Studie Jan Schmid a loutkové divadlo byla psána pro publikaci Jan Schmid – Pražská scéna, Praha 2007.

Loutkář 2/2008, s. 66–67.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.