Šaldová, Lenka: Tradiční české loutky v Taipei vyprávěly o Čechách

„Vydejme se na cestu zemí, která leží v srdci Evropy, téměř ze všech stran chráněna horami a pohořími. Malinkou zemí, která zrodila mnoho velkých básníků, muzikantů, malířů… Podívejme se na Čechy jejich očima – a putujme českou krajinou s lidovým loutkářem, který vyprávěl příběhy vznešených králů, udatných rytířů, krutých loupežníků a něžných princezen. A bavil publikum vtípky čtveráka Kašpárka.“

Tato slova vítala – spolu s Kašpárkem, kterého Mikuláš Sychrovský vyřezal pro loutkářskou rodinu Dubských – od 6. listopadu 2007 do 17. února 2008 návštěvníky Národního taiwanského muzea na výstavě, která měla ambici přiblížit historii českého loutkového divadla, konkrétně fenomému lidového loutkářství a rodinného loutkového divadla. Ale nejen to – pomocí loutek a loutkářských dekorací ze sbírky divadelního oddělení Národního muzea, doplněných texty a reprodukcemi, jsem se pokusila zároveň říci též něco o naší zemi a jejích obyvatelích.

Na oplátku – za to, jak Národní taiwanské muzeum před třemi lety v Praze představilo (na výstavě s názvem Formosa tisíce tváří) Taiwan, ostrov s podivuhodnou přírodou i historií. A také s nemalou tradicí loutkového divadla. Patrně proto si z nabídky výstav pražského Národního muzea v Taipei vybrali právě loutky.

K našemu projektu přistoupilo Národní taiwanské muzeum vskutku velkoryse: tamní výtvarnice především přišly s originálním architektonickým řešením, inspirovaným českou (či spíše obecněji evropskou) architekturou (brány, průčelí domů) na jedné straně a divadelním prostředím na straně druhé (portály, opony). Vytvořily například i jakousi „českou“ hospodu – kde se návštěvníci muzea na talířích dočetli to, že jsou Češi první na světě v konzumaci piva, nebo to, jak připravit svíčkovou na smetaně. Na reprodukcích Josefa Vodrážky k Pohorské vesnici se v hospodě tančilo a vášnivě debatovalo. A vedle ve vitríně loutka selky s holí v ruce vyháněla sedláka z hospody. A v další vitríně zas před prospektem vesnické návsi tančila selka se sedlákem, zatímco Škrhola táhnul kozu na pastvu (či spíše ona jeho) – Vlasta Koubská a Karel Ksandr, kteří nainstalovali převážnou část loutek, každopádně projevili značný smysl pro vtipné, divadelní rozehrání situace. Loutka tu podle našich představ neměla v žádném případě být jen výtvarným objektem – jakkoli jsme do Taipei přivezli loutky výtvarně rozmanité (od díla řezbářů Mikuláše Sychrovského a Jindřicha Adámka přes tzv. Alšovky až po dílo Aloise Šroifa či Vojtěcha Suchardy).

V jednom ze dvou výstavních sálů (celkem jsme měli k dispozici přes 600 m2) tedy připomínaly českou zemi a zvyky jejích obyvatel loutky vesničanů, doplněné plátěnými dekoracemi s motivem návsi, vesnice s kostelíkem či polní cesty a také reprodukcemi tzv. Dekorací českých umělců (Oty Bubeníčka, Ferdinanda Engelmüllera či Karla Štapfera). Texty doprovázející loutky loupežníků, rytířů a šlechticů zase načrtly romantizující pohled Čechů na vlastní dávnou historii. A návštěvníci muzea se tu zároveň dozvěděli, jak nesnadno si na živobytí vydělávali lidoví loutkáři – když putovali po vsích a malých městečkách, hráli pro děti i dospělé a v nelehkých časech pomáhali uchovávat českou kulturu a jazyk. Dokresleno obrázky Mikoláše Alše (Příjezd loutkáře do vsi) či Loutkářským vozatákem, jak ho viděl Jaroslav Vojna.

V druhém sále se pak návštěvníci dočetli, jak se na přelomu 19. století hrálo loutkové divadlo v rodinách českých spisovatelů, herců, výtvarníků, hudebníků (tedy kulturní elity národa, který tehdy bojoval o uznání a samostatnost) i v domácnostech tisíců „bezejmenných“ lidí. Loutky tu provázely českým pohádkovým světem.

„Bylo – nebylo… Mnohá pohádka tak začíná – zaklínadlem, které trefně vystihuje její kouzlo: stvořila ji lidská fantazie, ale opravdu se nic podobného nestalo? Nebo nestane? Lidé se snaží porozumět světu, který je obklopuje – a na pomoc povolali záhadné, zázračné bytosti. A začali si vyprávět příběhy o neuvěřitelných skutcích draků, čertů, vodníků a ježibab – a o statečnosti lidí, kteří se s nimi setkali.“

V obřích knihách si mohli návštěvníci muzea přečíst pohádky, které zná každé české dítě (jakkoli vlastně nejsou původem české): O červené Karkulce či O perníkové chaloupce. A děti, které ještě neuměly číst, si mohly pohádky poslechnout ve sluchátcích – a dívat se při tom na loutky, které na počátku 20. století vyráběla firma Antoním Münzberg.

Texty, doprovázející loutky draků, čertů, vodníků, ježibaby či víly, ukazovaly, kterak se v českém pohádkovém světě setkávají pohanské a křesťanské představy o životě. Tak třeba český drak: je na hony vzdálen čínskému hodnému a přátelskému draku, který na nebesích střeží zemi bohů a slouží jim, na zemi hlídá poklady a chrání čínského císaře. Český drak je totiž hloupé a zlé zvíře, které škodí lidem a požírá nevinné dívky. Nebo vodník: z vyloženě zlé, záludné příšery žijící v hlubinách řek, potoků a jezer, v mlýnských náhonech a opuštěných tůních se v pohádkách stal mužíček se zelenými vlasy a zeleným fráčkem s pentličkami – na barevné pentle a lesklá zrcátka lákal děvčata, aby je stáhl do své vodní říše a vzal si je za ženy. A nebo čerti: na počátku byl v loutkářské literatuře Mefisto z Fausta – a v českém pohádkovém pekle pak rohatí, tak trochu opelichaní čertíci začali přikládat do velkého kotle a mastit pekelný mariáš.

Národní taiwanské muzeum vydalo vskutku reprezentativní (čínsko-anglický) katalog: 176 stran, křídový papír, téměř dvě stovky reprodukcí loutek, akvarelů, kreseb. Vytvořilo hravou, interaktivní webovou prezentaci – s kompletním souborem fotografií i textů pro výstavu. Výstava měla trvat dva měsíce – a nakonec byla prodloužena o více než měsíc. Další a další otázky při přípravě a při instalaci výstavy, stejně jako na dvou přednáškách pro spolupracovníky muzea, mě znovu a znovu přesvědčovaly, že se rozhodně nejedná jen o zdvořilý zájem. A že se v Taipei opravdu chtějí dozvědět co nejvíce o Čechách, o historii i o současnosti českého loutkového divadla. Všichni nám po celou dobu dávali najevo, že pro ně má naše práce význam – tradiční české loutky prostě byly v Taipei velmi vítány.

Lenka Šaldová

Loutkář 2/2008, s. 55–56.