Dolenská, Kateřina: Některé situace nám přišly opravdu hrůzné

4. listopadu měla v pražském Divadle Disk premiéru inscenace Shakespearovy hry Titus Andronicus s podtitulem Let mouchy v nastudování posluchačů 4. ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Proč si tuto Shakespearovu zřídka uváděnou, temnou, senecovskou tragedii (v dosud neuvedeném překladu Jiřího Joska) vybrali pro své absolutorium vysvětlují dramaturg Matěj Samec a režisérka Petra Tejnorová.

P. T.: Vybrali jsme si tu hru hned z několika důvodů. Shakespeare je klasik nejklasičtější a zároveň je to jeho méně známá hra, což nás lákalo. Velkou roli pak sehrálo i to, že mě vždycky zajímalo, co je obrazně řečeno za slovy, a když jsem tu hru četla, tak se mi automaticky zobrazovaly určité situace a sugestivní výjevy. Přišlo mi to velice metaforické a snad i proto jsem si Tita zvolila.

M. S.: Ta hra v sobě nese jako jedno z mnoha témat i téma těla a tělesnosti, s nimiž se zde pracuje v několika variacích. Jsou tam usekané ruce, vyříznutý jazyk a myslím si, že se tohle téma velice pěkně hodí k režijnímu klíči, s nímž Petra velice ráda pracuje – k jazyku, který je nejen ve slovech, ale zároveň i v hercově těle.

P. T.: Chtěli jsme Tita Andronika pojmout jako tetrádu krev_pot_blankvers_slzy. Krev jako loutky, pot jako pohyb, blankvers jako slovo a slzy jako hudba.

Titus Andronicus, u nás doposud prakticky nehraná Shakespearova hra, je v současné době na repertoáru i v Divadle v Dlouhé, kde je vykládán spíše jako aktuální téma. Jakým způsobem ji předkládáte divákům vy?

M. S.: Myslím si, že asi hlavní rozdíl je, že se nesnažíme pracovat s uvěřitelností. Jakkoli jsou témata této hry velice aktuální, soustředíme se ve svém výkladu na mnohem větší míru stylizace. Navíc postavy, které ve hře vystupují, jsou často ve starším věku než jsme my – i proto si nehrajeme na uvěřitelnost situací a i v herectví jde o velkou stylizaci.

P. T.: Zmíněná aktualizace u nás rozhodně není v prvním plánu, vytvořili jsme si vlastní fiktivní svět a v jeho intencích pracujeme. Nepřirovnáváme to k žádnému konkrétnímu dění v současnosti, nezobrazujeme nic přímo, ale pracujeme opisem.

A upravovali jste nějak tento veskrze morbidní text? Vytvořili jste si vlastní osobitou variantu?

M. S.: Upravili jsme si ten text poměrně zásadně. Nejen že jsme ho výrazně zkrátili, ale vlastně jsme zasáhli i do samotné fabule hry, kterou jsme si upravili pro svoje potřeby. Snažili jsme se maximálně vyjít ze Shakespeara, ale po svém, nakonec jsme hře dodali i úplně jiný temporytmus než má v originále. I proto jsme dodali naší inscenaci podtitul Let mouchy, aby to bylo na první pohled jasné, že diváci neuvidí nějakou pietní interpretaci díla velkého Alžbětince.

Proč právě Let mouchy?

P. T.: Scéna zabití mouchy, které Shakespeare věnoval celý výstup, se nám zdála pro to naše pojetí klíčová a tak jsme ji dali i do názvu.

Úskalím realizace této hry mohou být právě ty hektolitry krve a usekané končetiny. Už jste naznačili, že jste se vyvarovali naturalismu a inscenujete Tita Andronika s jakousi nadsázkou a stylizací. Jaká je tedy vaše jevištní realizace?

M. S.: Ta inscenace je hodně výtvarná a všechny prvky, včetně té zmiňované spousty krve, se snažíme metaforizovat a opsat. Nedá se říci, že bychom s nimi pracovali s nadsázkou, nebo že bychom se tomu vysmívali, ale opravdu jsme spolehli na výraznou výtvarnou stylizaci.

P. T.: Některé situace z té hry nám přišly opravdu hrůzné, a tak jsme chtěli diváka maximálně vtáhnout dovnitř, až ho trochu atakovat, aby si z našeho představení opravdu něco odnesl a aby si to spoluprožil s námi. To by ale bez velké dávky stylizace a metaforičnosti působilo nechtěně komicky. Pouhý náznak je v divadle vždycky nejsilnější a zdaleka nejvýmluvnější. V inscenaci jsme použili speciální loutky, které jsou voděny jako manekýni, ale jsou to kostěné loutky, které nám vytvořil korejský student scénografie Moon SuHo. Důraz klademe na fyzično a hudbu, která pomáhá emočně působit na diváka – zapojili jsme do inscenace živou hudbu, kterou složil Marek Doubrava, a máme na scéně sbor Doubravánek. Výrazně pracujeme se světly, s autenticitou prostoru Disku, jde o syntézu mnoha jevištních složek. Využíváme vlastně všechno, co je pro tvorbu KALD specifické. A musím říci, že jsem si Shakespeara vybrala také proto, že jsem se chtěla ze zvědavosti porvat s klasikou a zjistit, jak těmi zvolenými jevištními prostředky tento typ textu ztvárnit.

Loutkář 1/2008, s. 39.