Bábkarská Bystrica Tour 2018

Malíková, Nina: Karel Makonj, který má moc práce, ale přece jen...

Do rozhovoru se mu prokazatelně nechtělo. Své kulaté narozeniny (srovnej minulé číslo Loutkáře 6/07 v Kurýru rubrika Výročí) „zatloukl“ a využil předvánočního zmatku k jejich zneviditelnění. Na e-mailový dotaz o rozhovoru, který jsme čtenářům slíbili, odpověděl širokou zaměstnaností ve škole i akademickém senátu DAMU (nepřeháněl) a že vůbec na nic nemá čas (přeháněl). Smířila jsem se tedy s tím, že ho nenápadně v jeho pracovně vyfotografuji (nevěděl o tom, rozhodně není z rodu pózujících mediálních hvězd) a že mu pár otázek přesto pošlu elektronickou poštou, když se vyhýbá povídání. Takže tady jsou otázky a Karlovy odpovědi.

Po r. 1990 vznikla řada nezávislých skupin. Některé s jepičím životem, některé se udržely dodnes. Kdyby byla takhle příznivá legislativní situace v době, kdy vzniklo Vedené divadlo, mělo by šanci na přežití? Obhájilo by dnes se svým programem a možná i jistou „provozní naivitou“ existenci ? A vůbec, jak Vedené divadlo souviselo s dobou?

Myslím, že rozhodně, proč ne? Nebylo zase tak „provozně naivní“, a jeho spolupráce s Klubem Albatrosem v koordinaci edičních plánů nakladatelství a dramaturgických plánů divadla byla teprve na začátku systematického hledání dalších možných forem divadla i typů programů vůbec. Jejich žánrová rozrůzněnost by jistě nebyla jen ekonomickou záležitostí, ale skutečnými možnostmi divadla vůbec. A po stránce repertoáru pro dospělé obecenstvo i z hlediska inscenačních forem jsme toho více plánovali než stačili uskutečnit. Nedomnívám se, že bychom se začali opakovat moc brzy… Kromě toho, pokud bych situaci porovnával skutečně s rokem 1990, jistě by velmi brzy došlo i k řadě specifických projektů typu site-specific i workshopů a dalších forem open theatre. I mezinárodní spolupráce. Ta by jistě byla důležitá a nikde přece není napsáno, že by se Vedené divadlo muselo – kdyby mohlo – omezovat jen na Prahu, ale mohlo by být doma při nejmenším v celé Evropě – bez nutnosti emigrace. To by byla zcela jiná situace – i výzva.

Chtěl bys ještě někdy realizovat své režisérské sny (nemyslím tvé příležitostné režie) ve vlastní scéně jakou bylo Vedené divadlo? Do jaké míry to bylo kolektivní dílo? Jak se promítáš jako pedagog a zároveň tvůrce do režií svých žáků?

Pravděpodobně ne – ani vlastní divadlo ani „příležitostné“ režie. V jistém věku se již člověk – jako režisér – nerad stává rukojmím herců. „Umělecký“ program bych měl – myslím, že jsem zůstal ještě sám sobě hodně dlužen v oblasti divadla objektů – mám však na mysli něco poněkud jiného než je obligátní „předmětné divadlo“. K této oblasti jsme se nadechovali, ale již jsme se nenadechli, toho je škoda. Ale asi to již budu reflektovat spíše teoreticky než prakticky kreativně. A samozřejmě, že to nevnucuji ani studentům. Ty mohu jenom inspirovat, navádět nějakým směrem, ale svou cestu si musí hledat sami. Mohu být spíš jen „stopař“ na jejich cestě. Tím nemyslím psa, který by je hlídal a funěl v jejich stopách jim za zády, ale stopař, který mává, zda by ho nesvezli v tom jejich „fáru mládí“. Jestli mi zastaví, to je jejich věc. I problém.

A ještě k té druhé otázce: Vedené divadlo nebylo zrovna moc kolektivní dílo, bylo to spíše „režisérské“ divadlo, jsem si toho vědom. Kdo zná Druhou divadelní reformu K. Brauna, ten ví, o čem mluvím, o tom srovnání apollinského a dionýského principu divadla. Patřili jsme tedy spíše k oné 1. divadelní reformě, kdybychom existovali dál, museli bychom se propracovat k oné „dionýské kolektivitě“. Asi by nám to ani nedalo jinak.

Jsi známý nejen jako dramaturg, autor a režisér, ale také jaké historik a teoretik. Jakou roli pro tebe jako praktika hrála teorie (aneb O potřebnosti či nepotřebnosti teorie pro praxi…)?

Asi zcela zásadní. Nemohu vlastně režírovat, dokud se ke kreativitě „neprokoušu“ skrze teorii. Respektive mohu, ale je to pak na té „režii“ vidět. To není jen zpětná reflexe, zpětné zrcátko, to je inspirace teorií. Ano, i teorie může být inspirující a zpětně pak i inspirovatelná – tedy neškolometská, ne-systematická, živá a kreativní. Teorie pro tvůrce, ne pro knihovny. Myslím, že tak je pojímána i funkce teorie u nás na katedře.

Z toho, co jsi publikoval a v poslední době i realizoval, je přímo cítit tvé okouzlení Craigem – jeho hledáním i názory, jeho teoriemi o herci a loutce. Mýlím se,? Je to tak? A jestli je, tak proč?

Byla to pro mne asi zásadní spojnice mezi činoherním a loutkovým divadlem, pří vědomí vší styčnosti i protilehlosti obou divadelních druhů. A vlastně, teď si uvědomuji, že ve vztahu teorie – praxe byl na tom asi podobně jako já. Takže i určitá psychologická typologická příbuznost.

Co jsi chtěl od Minoru – po letech zkušeností i kritiky jiných dvou pražských modelů (myslím Divadla S+H a ÚLD)? A co z toho se ti povedlo?.

Svým způsobem navázání, samozřejmě, že ne pokračování Vedeného divadla, i když v jiných dost odlišných podmínkách, jak co se týče provozního modelu (dotované městské divadlo), tak co se týče odlišné společenské situace, ta nesouvisí jen se svobodou. Že se dvakrát nevstoupí do téže řeky, o tom by mohl vyprávět třeba O. Krejča, ten tam vstoupil třikrát, ale taky se dost „namočil“. 68, 71, 72, 90, 95 – to jsou všechno zcela rozdílné roky – a především jiní diváci. Spíše lze – z hlediska obecenstva – propojit roky 68, 71, 72 než počáteční 90. léta. Navázat jsme chtěli např. pravidelným hraním nekomerčních titulů pro dospělé (a to jsme navázali), využitím specifičtějších prostor. To se již podařilo jen částečně (neotevřel jsem plánované Vodní divadlo v zahradě mateřské školky, ani arénu, ale otevřeli jsme Galerii loutek s možností klubového hraní. V oblasti dramaturgie pro děti jsme taky navázali na hledání ve zlatém fondu literatury pro děti a mládež jako tehdy ve Vedeném divadle. Her, hraných i v jiných divadlech, jsme uvedli jen velmi málo. Objevily se první vlaštovky v chápání divadelní budovy jako jistého centra – pracoval u nás kroužek dramatické výchovy pod vedením našich hereček, byly podniknuty pokusy v oblasti soužití a koexistence divadla, mateřské školky a sociálního zařízení specifického typu. K tomu nám poskytovala možnosti sousední budova přináležející k divadlu včetně oné zeleně uvnitř centra města – to byly dobré předpoklady, to byl dobrý sluha, ale těžký pán, který se stal „interesantní partií“ pro mnohé sňatkuchtivé.

Čím tě jako mladého kluka zaujalo Divadlo S+H či spíše oba protagonisté – myslím Spejbla a Hurvínka (a taky možná Skupu a Kirschnera)? Pomohli ti nějak bezděčně v jisté opozici, či bedlivém pozorování k uvědomění si vlastní chtění a cestu?

V opozici mi jistě pomohli, v opozici k příliš úzce chápanému „literárnímu“ divadlu, ale také v důvěře v loutky. V to, že loutky mohou hrát i pro dospělé, že mohou být i aktuální, že na ně může být vyprodáno, že se na nich může dospělý divák smát, že s nimi může být někdy ostřejší satira než si mohou dovolit herci, že mohou i pochovávat Rakousko-Uhersko a lidi pak nevědí, jestli se mají smát nebo plakat. A jistě v tom byla i ještě jedna opozice: opozice marionet vůči javajkám.

I když na to nevypadáš, při sledování tvé životní cesty se nemůžeš zbavit přívlastku „enfant terrible“ (někdy ve významu spíše „enfant“, někdy spíše „terrible“). Do loutkářskou katedru jsi přišel vyzbrojen nebývalými znalostmi (tím jste se svým generačním a ročníkovým druhem Pavlem Vašíčkem šokovali nejen spolužáky, ale i pedagogy) a po pár letech jste vyslovili se školou a jejími tehdejšími praktikami hrubou nespokojenost. Co ti tehdy škola dala a co ti vadilo? Co jsi – jako tvrdý kritik školy – tehdy svým pedagogům vyčítal? A jak se na to všechno díváš dnes? Co bys naopak jako pedagog dnes od svých studentů chtěl a co ti vadí?

Myslím, že ta nespokojenost nebyla zas tak „hrubá“ – na to, jaká byla realita. Na katedře se dalo prostě velmi málo naučit, a když už něco, tak jen řemeslo. Byla uzavřená a izolovaná, proto jsem chodil na přednášky i „přes řeku“, proto jsme chtěli nové pedagogy s širším rozhledem. A chtěli jsme samozřejmě i více kreativity, tu jsme požadovali, a bylo to tak správně – i svobody, ale to už si nejsem dnes tak jist. Ale ona svoboda je pojem velmi relativní, člověk se rád nechá „zotročit“, když cítí, že je to k jeho dobru a že ty kurty si pak jednou sám rozváže, až ho začnou škrtit, až si naopak uvědomí, že si je nesmí nechat, že teď už musí sám. V tu chvíli pak ovšem i ta „svoboda“ nebude zdaleka tak svobodná, jak si původně představoval…

Myslím, že dnes katedra funguje vlastně tak, jak jsme tehdy chtěli a jak ji přetransformoval Josef Krofta na začátku 90. let. A třístupňové studium dnes dává navíc velké možnosti – právě v onom sepětí teoretické reflexe s tvůrčí praktickou kreativitou. Jsou studenti, kteří si to již uvědomují. Samozřejmě, že to nejsou všichni, to by si snad ani nikdo nepředstavoval, ale jsou a domnívám se, že jich bude přibývat. Protože herectví, zvláště to ve vztahu k materiálu, ve vztahu k objektu, je hrozně těžké i hrozně lehké zároveň. Ale zároveň: vlastně ještě pořád čeká na své objevení. Ještě tu není, jen se k němu po krůčkách a oklikami blížíme. A v tom jsem vlastně jak ten Craig… Ale ještě nesvolávám na herce mor. Aspoň to.

Otázky položila a Karlu Makonjovi tímto za odpovědi děkuje Nina Malíková

Makonj Karel

Narozen 1947 v Praze. Absolvent Katedry loutkářství DAMU oboru režie-dramaturgie v roce 1970. Zakladatel a umělecký šéf Vedeného divadla Státního divadelního studia-Reduta v Praze v letech 1968–1972. Poté pracoval jako režisér a dramaturg v Naivním divadle v Liberci, v Ústředním loutkovém divadle v Praze, v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze, ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně a v Divadle dětí Alfa v Plzni. Pohostinsky režíroval a vedl řadu workshopů v bývalé Jugoslávii, Polsku, Rakousku a Dánsku. V letech 1981–1989 pracoval jako arteterapeut na Psychiatrické klinice VFN II v Praze. Spoluautor Divadelních poutí 1985,1986 a pouličních akcí Pražské kopce v rámci projektu Praha – evropské město kultury 2 000. V letech 1990–1998 byl ředitelem Divadla Minor v Praze. Od roku 2000 působí jako pedagog na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze. Docentem byl jmenován v roce 2003.

Loutkář 1/2008, s. 34–35.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.