Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Eduardo de Paiva Souza: Je to prostě dřina

Na rozhovor s vynikajícím tanečníkem a loutkářem Duda de Paiva Souzou jsme se sešli na loňském 7. ročníku festivalu Spectaculo interesse. Interview neodmítl, ačkoli bylo pozdě večer, právě odehrál představení Fasáda a dokonce jím zmítala vysoká horečka, jak jsem se později dozvěděla. Profesionál každým coulem.

Jak vás napadlo propojit tanec a loutky?

Je to už deset let, kdy jsem poprvé spolupracoval jako tanečník s loutkáři. Bylo to v Nizozemí a vlastně to bylo moje první setkání s loutkami a láska na první pohled. Okamžitě jsem si řekl, že přesně tohle začnu studovat a rozvíjet.

Tanec jste vystudoval ve své rodné Brazílii. Proč jste přesídlil do Evropy, konkrétně do Nizozemí?

Cestoval jsem s brazilskou taneční skupinou po Německu a do Nizozemí jsem jel jenom navštívit své přátele. Zúčastnil jsem se tu i několika konkurzů pro nezávislé choreografy, byl jsem vybrán, a proto jsem se rozhodl zůstat v Evropě.

Jsou v Brazílii loutky populární? Je zde zakořeněna tradice loutkového divadla?

Ano, loutky tam jsou nyní velice populární. Zrovna jsem se o tom bavil s členy skupiny Pia fraus, s níž jsem se tu na festivalu potkal, a ti mi říkali, že narůstá nejen zájem publika, ale dokonce se zvyšuje i finanční podpora loutkářů. To mě velice potěšilo, ale jsou můj jediný zdroj, sám už jsem z Brazílie velice dlouho pryč, takže to nemůžu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Existují v Nizozemí specializované školy, kde by se vyučovala práce s loutkou?

Není tu absolutně žádná a myslím si, že to je veliká škoda. Paradoxně však v Nizozemí působí celá řada vynikajících loutkářů. Jejich práce je ale pořád trochu v izolaci. Objevují se sice první specializované loutkářské dílny – například v Amsterodamu funguje při Amstelveens Poppentheater projekt De Proeve. Jde o instituci, která funguje jako produkční dům pro nové tvůrce, ale zaměřuje se pouze na výzkum, nikoli na vytváření inscenací. A to je všechno, co v Nizozemí zatím máme. Je to překvapivé, ale je to tak.

Našel jste svého učitele, který vás nejvíce inspiroval na vaší umělecké dráze?

Divadlo jsem začal studovat už jako čtrnáctiletý na soukromé divadelní škole. Ale protože jsem byl teenager a příliš se mi měnil hlas, nemohl jsem hrát žádnou roli postavenou na textu. Proto jsem začal rozvíjet spíše fyzický jazyk těla, více jsem se soustředil na pohyb a začal jsem chodit do taneční a baletní školy. O několik let později jsem se dostal do Japonska, kde jsem studoval butó u Kazuo Ohno, který se stal mým prvním mistrem. Poté jsem se napojil na izraelskou skupinu loutkářů Gertrude Theater a díky nim jsem začal loutky opravdu zbožňovat. A samozřejmě mě ovlivnil i Neville Tranter.

A jaký je váš vztah k Nevillu Tranterovi?

Nejlepší na tom je, že Neville Tranter má za sebou už třicet let experimentů a je tedy opravdovým mistrem v tom divadelním stylu, který vytvořil. Nejvíc si rozumíme v tom, že máme stejný smysl pro absolutně černý humor. Je tedy velmi přirozené, že často spolupracujeme, máme stejný pohled na věc. Je opravdu skvělé, když spolu můžeme pracovat.

Jaký je Neville Tranter učitel?

Velmi dobrý a hlavně nekonečně trpělivý (smích).

Jak a čím podle vás může tanec obohatit loutkové divadlo?

Myslím si, že ho může obohatit hned v několika ohledech. Například můžete tancem protáhnout dialog mezi loutkou a vodičem-manipulátorem, rozšířit ho pohybem a dodat mu jakési napětí. Můžete vytvořit zcela odlišné druhy dialogu, které nemusí stát pouze na textu a slovech. Myslím si, že tak vzniká zcela nový pohled na loutkové divadlo, který je teprve v počátcích své existence. Zkoumání možností vazby tance a loutkového divadla a nahlížení na jejich koexistenci je opravdu velice vzrušující.

Loutky, které obvykle používáte, jsou velice měkké a tvárné. Z čeho jsou vyrobeny a proč jste si zvolil právě tento druh loutek? Mají i nějaké nevýhody?

Pro mě mají pouze výhody. Jsou neuvěřitelně flexibilní, protože jsou vytvořeny z měkké pěny, a jejich tvárnost vás sama navede na vytvoření dialogu. Třeba dřevěné loutky mají tu nevýhodu, že už jen svým materiálem vyluzují zvuky, a proto pracuji pouze s pěnovými, které jsou tiché.

Jaký je vůbec váš vztah k loutkám a jak je zapojujete do svých inscenací?

Hodně záleží na tématu, jak budu s loutkou pracovat. Protože ve svých inscenacích musím rozdělit pozornost mezi sebe, tedy manipulátora ale zároveň dramatický charakter, a samotnou loutku. Tedy mezi dvě postavy, které ale komunikují zároveň. Je to v něčem podobné tomu, co dělají břichomluvci, což já samozřejmě nejsem, ale něco málo z toho tam opravdu je.

Co ve svých inscenacích akcentujete? Světlo, hudbu, projekci? Co je pro vás na jevišti nejdůležitější?

Jednoduše řečeno je to pohyb a práce s loutkou. Občas zkouším ze zvědavosti zapojit video, někdy mě láká experiment s živou hudbou, s různými instalacemi, ale nejde o můj hlavní výzkum. Tím je vztah tance a loutky.

Na festivalu Spectaculo interesse jste vystupoval už před dvěma lety, kdy jste za svou inscenaci Anděl získal jak hlavní cenu odborné poroty, tak i cenu diváků. Je nějaká spojitost mezi inscenací Jitřenka, kterou jste se prezentoval nyní, a zmiňovaným Andělem?

Je tu mnoho styčných bodů, protože já rád pracuji s dvojznačností. Anděl je vždycky kladná postava reprezentující dobro, zatímco u mě má i svou stinnou stránku. A stejně tak ďábel z inscenace Jitřenka má nejednoznačný charakter. Není úplně zlý, jak by se dalo předpokládat, ale je i poslušný a někdy naivní. Tahle ambivalence mě baví.

Co je hlavním poselstvím inscenace Jitřenka?

Byl jsem vychováván jako katolík, kterému je vštěpováno, že zlo je vždycky mimo člověka a nikdy za něj nejsme zodpovědní. A když jsem vyrostl, tak jsem zjistil, že to není moc pravda. My zlo vyvoláváme, my ho způsobujeme, my si je doslova oblékáme. Proto se zrodila postava ďábla, kterou si vezmu na sebe, ona přijme mé tělo a nadále pokračujeme spolu. Hlavním poselstvím je tedy, jak se může zlo a teror ve světě šířit. Je to portrét dnešní doby, zcela moderní a aktuální příběh.

Na festivalu jste se nepředstavil pouze Jitřenkou, ale také inscenací Fasáda, kterou jste připravil ve spolupráci s polským loutkovým divadlem z Białystoku. Jak vůbec vznikla vaše spolupráce s tímto souborem?

Vznikla tady v Ostravě. Na minulém ročníku mě oslovil jeden z porotců, Marek Waszkiel, a nabídl mi spolupráci se svým divadlem. Souhlasil jsem, ale mou podmínkou bylo, že si s sebou přivezu svůj nizozemský tým. Pak jsem v divadle strávil asi dva měsíce, kdy jsem soubor učil práci s materiálem, a teprve potom jsme zahájili vytváření scén, jejich skládání dohromady a společně jsme pracovali na scénáři.

O čem inscenace Fasáda vypráví?

Je to o opuštěné staré nemocné dámě, která pronajímá dům různým, často velmi bizarním lidem. Jediná postava stojící trochu mimo veškeré dění je žebrák, křišťálově čistá postava, která pečuje o její duši. Inscenace Fasáda je hlavně o přátelství a o různých pohledech, jakými se můžete dívat na ostatní – vůbec nezáleží, jestli jsou bohatí nebo chudí, inteligentní nebo hloupí…

Kde berete inspiraci pro své inscenace?

Je to různé. Někdy mě inspiruje obraz, například Anděl vznikl díky obrázku, zatímco pro Jitřenku mě inspirovala postava a situace. Utkvělo mi, když, už nevím kdo, řekl: „Ďábel rozšiřuje své místo mezi námi.“ Mělo to na mě opravdu velký účinek a začal jsem uvažovat nad tím, co je to peklo, co znamená, co je sídlem ďábla a jak ho můžeme nechat rozrůst. A rozhodl jsem se, že na tohle téma vytvořím inscenaci. Nyní mě inspiroval klasický příběh Čaroděje ze země Oz, který ale chci převyprávět poněkud netradičně. Inscenace by se měla jmenovat Prokletí (Malediction) a premiéru chystáme na podzim 2008.

Jak vaše inscenace vznikají a jaký je váš obvyklý tvůrčí postup?

Nejdůležitější je mít téma, které chci lidem předat. A když už ho mám, pracuji nejprve se svým režisérem Paulem Selwinem Nortonem, který je i zpravidla autorem scénáře. S ním diskutujeme o tématu a formě, kterou ho uchopíme, zda použijeme písně, videoprojekce a tak dál, a mezitím už navrhuji design loutek, které dalšího zhruba půldruhého měsíce vyrábím. Pak teprve nás čekají zhruba dva měsíce intenzívních zkoušek.

Jakým způsobem si zapisujete svou choreografii vzniklou na zkouškách?

Třeba při vzniku Jitřenky mě velice zaměstnávala tvorba a výzkum fyzické podoby inscenace. Nikdy nevycházím z textu, ale z pohybu těla. V tomto ohledu opravdu nejsem herec, ale tanečník. Svou choreografii si nahrávám, postupně z ní tvořím scény a výstupy a společně zkoumáme, jestli k sobě pasují.

Od roku 2000 jste spolupracoval s Ulrike Quade. Jaké inscenace jste společně připravili? A pracujete kromě ní ještě s někým?

Spolu jsme připravili tři inscenace, jedna byla o Fridě Kahlo (Dead Orange Walk, pozn. KD), druhá se jmenovala Dvě staré dámy (Two Old Ladies) podle textu jednoho nizozemského autora a třetí bylo Hedvábí (Silk) podle bestselleru Alessandra Barrica. S Ulrike jsme spolupracovali asi čtyři roky, ale pak jsme se vydali na sólovou dráhu. Pro mě byla ta společná tvorba spíše laboratoří, kde jsme měli možnost zkoumat, co je náš vlastní styl, zkoumali jsme práci s loutkou, způsoby vodění, a získali jsme tak zkušenosti a hlavně jsme si ujasnili, v čem bychom chtěli, ale už každý sám, pokračovat.

Mám samozřejmě řadu spolupracovníků, začal jsem poslední dobou hodně učit nejen na mezinárodních festivalech, ale i v Nizozemí, kde jsem zahájil tzv. „coaching“. Učím studenty tance, kteří se zajímají i o loutkové divadlo. Na jaře jsme nazkoušeli společně s tanečníkem Javierem Murugarrenem inscenaci Atelier, která se po mém soudu tak povedla, že jsem ji zařadil do svého repertoáru. Je o loutkách, tanci a krejčovině. Tři chlapíci za šicími stroji si na jevišti vyrábí vlastní loutky.

Jak byste definoval svou loutkářskou metodu, kterou vštěpujete svým studentům? Jak docílit sugestivního oživení loutky, tak jak jste to předvedl třeba právě v Jitřence?

Dril. Není to nic jiného než neustálé cvičení. Musíte se naučit, jak přinutit mozek pracovat trochu schizofrenně a najednou vybírat gesta a pohyby pro dvě různě postavy. Než vyladím souhru sebe s loutkou, tak mi to zabere zpravidla dva měsíce intenzívních zkoušek. Ale pro toho, kdo by chtěl s něčím podobným začít, je to opravdu běh na hodně dlouhou trať. Trvalo mi několik let, než jsem získal v tvorbě jakousi jistotu. Stojí to spoustu času a případné zájemce opravdu nečeká nic jiného než tvrdé zkoušky a nekonečné opakování třeba jediného malého pohybu. Je to jako balet, tam také velice dlouho trvá, než se člověk naučí plié nebo tendu. Navíc musíte mít neustále dobrou kondici. Stejný přístup podle mě vyžaduje i můj styl práce s loutkou. Je to prostě dřina.

Kateřina Dolenská

Eduardo de Paiva Souza

Brazilský tanečník a loutkář působící od r. 1996 v Nizozemí. Prošel několika tanečními soubory, velice výrazně jej ovlivnila spolupráce s Gertrud Theatre, kde se poprvé setkal s loutkami. V letech 2004–2006 spolupracoval s divadelnicí Ulrike Quade v uskupení nazvaném Quade & Paiva. V roce 2004 založil vlastní divadlo Duda Paiva Puppetry & Dance. Nejvýznamnější inscenace DPPD: Angel (2004), Morningstar (2006), Hamlet Cannot Sleep (2006), Porshia (2006), Façade (2007), Atelier (2007), v současné době připravuje Malediction (2008).

Loutkář 1/2008, s. 32–33.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.