Malíková, Nina: Doširoka otevřené okno pro české loutkářství

Nevím, čím to je, ale na rozdíl od všech středoevropských a západoevropských národů (o Američanech ani nemluvě), se stavíme ke svým opravdovým úspěchům dvojím způsobem: nevěřícně nebo příliš skromně. Neumíme se chvástat, ale ani upřímně pochválit. A je to škoda. Především naše.

Na přelomu loňského listopadu a prosince (29. 11. – 2. 12. 2007) se bez přehánění konala zatím nejrozsáhlejší prezentace českého loutkového divadla v cizině vůbec. Velká akce „Vetana a Chequía“ („Okno do Čech“, u nás uváděno jako „Okno do českého loutkářství“), která se uskutečnila v Tolose na severozápadě Španělska, zahrnovala výstavu sumarizující historii a vývoj českého loutkářství, prezentaci pěti českých loutkářských souborů a diskusní kulatý stůl s informacemi o minulosti a zejména současnosti českého loutkového divadla. Rozsah celé akce, která se realizovala díky obrovskému úsilí organizátorů (s podporou Ministerstva kultury Španělska, Ministerstva kultury Baskicka,vlády provincie Guipúzcoa, Magistrátu města Tolosa) i dvouleté mravenčí práce z české strany na jejím finančním i organizačním zajištění (Ministerstvo kultury ČR, Moravské zemské muzeum, Sdružení profesionálních loutkářů, České středisko UNIMA), si lze jen těžko představit.

Svou generální zkoušku si odbyla výstava na loňské Mateřince, ale kdo ji neviděl, neumí si představit jak grandiózním dojmem působila oproti Mateřince značně rozšířená expozice v překrásných sálech paláce Aranburu v Tolose. Samotná vernisáž byla skutečnou událostí – za přítomnosti starosty města, českého velvyslance dr. Martina Košatky, reprezentantů španělské UNIMA v čele v generálním sekretářem UNIMA a ředitelem festivalu v Tolose Miguelem Arrechem a samozřejmě všech členů českých hostujících souborů a těch, kteří výstavu pomáhali realizovat, což byl výtečně sehraný team Moravského zemského muzea pod taktovkou dr. Jaroslava Blechy.

Nenechte se zaskočit tímto výčtem všech, kteří se na organizaci, úspěchu a ohlasu výstavy podíleli. Také to je pro nás trochu typické – neumíme náležitě ocenit a pochválit ty, kteří se ze skromnosti po skončení celé akce neprávem ocitají v pozadí mediálního ohlasu i prostého kolegiálního obdivu.

Atraktivně prezentovaná kolekce loutkářských sbírek především z fondů Moravského zemského muzea (a také z Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, Národního muzea v Praze), ale i další exponáty téměř ze všech českých profesionálních loutkových divadel a Říše loutek, zaplnily dvě patra toloského paláce o celkové rozloze 520m2. K tomu si připočtěte zasvěcený komentář (Jaroslav Blecha snad každé odpoledne hosty osobně provázel), permanentně běžící video se sestřihem z nejrůznějších českých loutkářských aktivit a inscenací abyste si udělali alespoň trochu představu o rozsáhlosti celé akce.

Ke cti organizátorů je třeba říci, že se na oplátku postarali o výtečnou návštěvnost celé výstavy – školní výpravy, jejichž celodenním programem byly jak inscenace v rámci programu festivalu, tak návštěva české expozice, pro české oči nebývale pozorně procházeli celou výstavou a v závěru se soustřeďovali v prostoru, kde neméně pozorně sledovali promítané videonahrávky. A mimo organizovaných návštěv nesmím zapomenout i na návštěvníky tzv. „běžné“, což byli obyvatelé města i lidé z širokého okolí. Již během prvních tří dnů výstavu navštívil úctyhodný počet 3.000 lidí, celková návštěva dosáhla dokonce dokonce 12 000.

Jak jsem již napsala, v Čechách se neumíme chválit a chválu přijímáme více než skromně, skoro s nedůvěrou. A to více chci podtrhnout, že výstava byla opravdu překrásná a měla skutečně obrovský úspěch. Klobouk před ní smekli nejen ostřílení festivaloví borci ale i obyčejní obyvatelé Tolosy. A celá česká reprezentace se až do konce festivalu hřála na výsluní tohoto nebývalého úspěchu a ohlasu. Ostatně reference o ní se rychle dostaly i do dalších španělsky mluvících zemí (nabídky k prezentaci jsou už dnes např. z Jižní Ameriky a byly podpořeny právě úspěchem výstavy), a prostřednictvím zahraničních hostů festivalu i do Ruska, Finska, Maďarska, Francie, Kanady a dalších zemí.

Pro ty, kteří už teď litují, že neměli možnost vidět „Okno do českého loutkářství“ ani na Mateřince, ani v Tolose, je tu přece jen dobrá zpráva: Celá výstava byla po Tolose ještě těsně před Vánoci přenesena zpátky do Brna. Vidět ji můžete v brněnském Paláci šlechtičen do 22.března 2008.

Naši v Tolose

Součástí „Okna do českého loutkářství“ bylo i pohostinské vystoupení českých loutkových divadel a skupin. Ve festivalovém programu českou ofenzivu zahajovalo představení „Všechno lítá, co peří má“ (hrané v cizině pod názvem „Flying babies“) Divadla DRAK z Hradce Králové. Nonverbální inscenace určená publiku od 3 let dobře bodovala u publika rodičů s dětmi a dlouhá fronta na lístky před představením byla notným zadostiučiněním pro všechny, kteří loutkové divadlo nevymezují jen dětskou diváckou adresou. Bavili se dobře rodiče i děti – ostatně o širší adrese této inscenace se už delší dobu přesvědčují diváci u nás i za hranicemi. Dobře profesionálně odvedené představení však pro mne jako by po těch letech přece jen ztratilo něco ze svého půvabu – snad to je způsobeno už tolikerými personálními změnami v původním nastudování, snad ta tolik obdivovaná nakažlivá hravost po těch desítkách repríz jeví zákonitou únavu. Uvědomuji si ale, že je tahle připomínka vznášena z pozice pamětníka a pro ty, kteří se s „letajícími miminy“ setkali poprvé, zcela nepodstatná.

Druhým želízkem v ohni byli v Tolose plzeňští „Tři mušketýři“. Těžko po všech těch cenách (domácích i zahraničních), nadšeně tleskajícímu publiku (doma i za hranicemi) něco dodávat. Je to prostě výborná inscenace, kterou nemůže rozhodit jakékoli prostředí, dokonce i to tak problematické, jakým byla studená obrovská sportovní haluzna v Tolose. V teplých šálách a svetrech do poslední chvíle zahalený plzeňský team hrál všechny reprízy jako o život a publikum ocenilo nejen brilantní animaci, ale také výborně připravené (a kompozici inscenace nerušící!) španělské titulky na čtecím zařízení umístěném velmi decentně na portálu jeviště.

Trojici reprezentace českých profesionálních loutkových scén doplňovalo v Tolose liberecké Naivní divadlo. Jejich inscenace „Janek a kouzelná fazole“ byla speciálně pro toto turné nastudována ve španělštině. Díky tomu i díky poetické výpravě, písničkám i přehlednému příběhu všechna představení velmi dobře komunikovala s diváky (opět převážně publikum rodičů s dětmi) a vyrovnala se se ctí s hracím sálem, který rozhodně neměl parametry jejich domácího prostředí. V plejádě souborů české reprezentace tak Naivní divadlo zastoupilo názornou ukázku moderního, barevného a zpěvného divadla pro děti, které svou poetikou představuje v Čechách výrazný styl a ve španělském prostředí stále ještě nedosaženou a tudíž velmi inspirující metu.

„Robinson“ Divadla Líšeň z Brna zaujal publikum – jak se dalo předpokládat – především výtvarnou stránkou (loutky jsou dílem Antonína Maloně). Ti, kteří měli možnost inscenaci před léty vidět (pamětníci si možná vzpomenou, že Divadlo Líšeň na sebe ještě jako D-Dílna Studia Dům upozornilo v Praze na Přeletu v r. 1999), však současné podobě v novém nastudování zazlívají malou přesnost v animaci, která někdy nezáměrně rozmělňuje křehkou atmosféru známého příběhu.

Skutečnou trefou do černého – pro svůj aktivní vztah s divákem, rytmus, spontánnost i sympatický divadelní atak – reprezentoval „Princ Bajaja“ Teátru Víti Marčíka. Ve Španělsku, kam tato nezávislá skupina už několik let zajíždí, má už přesně vyzkoušené, co na publikum platí, a dovede toho skutečně obratně a sympaticky využít. Osobní kouzlo Víti Marčíka i jeho skromného „nahrávače“ Pavla Šmída spolehlivě působí na publikum, které se – na rozdíl od toho trochu ostýchavého českého – nebojí zapojit do hry, fandit těm, které Marčík vytáhne na jeviště, zpívat, tleskat do rytmu, prostě dělat všechno, co si tento charismatický manipulátor s publikum umane. Viděla jsem představení s prepubertálním publikem, které by, pokud by se jim nelíbilo, jistě i přes pedagogický dozor neváhalo udělat z Marčíkova vystoupení kůlničku na dříví. Ono ale naslouchalo, bavilo se, příběh i jeho peripetie ho zajímaly. To vše samozřejmě okořeněné Marčíkovou španělštinou, kterou na ně pálil se stejnou kulometní rychlostí, jako to dělá při svých vystoupeních v Čechách. Moc jsem se bavila a v duchu litovala, že si ještě nikdo nevzpomněl označit Víťu za „talent“ roku – ale on je prostě talent a to nejen roku, ale dnes už roků a fenomén jeho hraní bude jistě ještě stát za podrobnější zmapování.

Vedle zmíněné pětice, která nás reprezentovala v Tolose, ukázku ze současného českého loutkového divadla přivezl ještě jeden soubor.Byla to španělsko-česká skupina Karromato, kterou tvoří dvojice Luis Montoto a Pavla Srncová. I oni mají ze svých četných zájezdů do Španělska bohatou zkušenost a vědí, že jejich „Circo de madera“ pracující s českou loutkářskou tradicí trikových varietních loutek má úspěch předem zaručen. Jejich vystoupení, ve kterém je Kiko (jak se všeobecně Luisovi říká) protagonistou, zaujme výtečnou technikou, ale zasloužilo by si přece jen překvapivější pointy jednotlivých etud. Je to jen malá připomínka, protože absence dramaturgie bývá achillovou patou většiny vystoupení sólových loutkářů, kteří pracují s tzv.varietními loutkami. O tom, že festival v Tolose nebyl v výjimkou, svědčilo i vystoupení ruského sólového loutkáře (a bravurního technologa) Viktora Antonova.

Diskuze o českém loutkářství

Předvídaví organizátoři měli šťastnou ruku i v pořádání hojně navštíveného „kulatého stolu“ s tématem českého loutkářství. Nešlo totiž jen o přednášku o historii a současných trendech a jejich reprezentantech v českém loutkářství, kterou si pro tento účel připravila autorka tohoto článku (přednáška byla ve španělštině k dispozici účastníkům setkání, kteří ji z podkladů pozorně průběžně sledovali), ale o následnou živou diskuzi.

Nikdo se neskrýval v zadních řadách, naopak sálek byl nabitý k prasknutí a festivaloví hosté (zahraniční i domácí) k našemu překvapení opravdu diskutovali! Diskuzi moderovali hostitelé – předsedkyně baskické sekce Urkarni Genua – za vydatné jazykové i odborné pomoci ředitelky Českého centra v Madridu Adriany Krásové. Otázky padaly na téma černého divadla (je to znovu v zahraničí velká móda a tazatelé se dost podivovali, že se k tomuto loutkářskému žánru stavíme trochu rozpačitě) a také divadla předmětů, které je v současnosti samostatnou disciplínou, v programových bulletinech dokonce výrazně označenou. (Zde jsme se marně snažili dokázat, že nerozdělujeme loutkové divadlo na loutkové divadlo a divadlo předmětů, na zasvěcenější teoretickou diskuzi prostě nebyl čas, ale je to rozhodně výzva pro některé z témat třeba právě pro časopis Loutkář!)

Co bylo ještě v Tolose k vidění

„České okno“ bylo sice v loňském 25. jubilejním ročníku festivalu Titirijai Tolosa hlavním tématem, nebylo však zdaleka atrakcí jedinou. Pravidelně zde dostávají příležitost soubory domácí (španělské i baskické), soubory ze španělsky mluvících zemí (v poslední době zejména Kolumbie a Argentina),a také ze zemí pro Evropany exotičtějších jako byly tentokráte Vietnam a Indie.

Ze španělské produkce jsem viděla několik inscenací určených především nejmenším, což byly většinou autorské variace na známé pohádkové motivy, z nichž mě nejvíce zaujal „Que vienne el lobo“ („Ať přijde vlk“) – one woman show o vlkovi, který se vzepře své tradiční úloze pohádkového zloducha a pomáhá jak třem prasátkům, tak Červené Karkulce. Protagonistka Luisa Aquilar zde nápaditě pracovala nejen s námětem a textem, ale využívala neméně nápaditě i předmětů denní potřeby (především kuchyňského nádobí) k rozehrání a podpoře svého originálního nápadu. Španělská produkce však nezahrnovala jen produkci pro děti – ve večerních hodinách jsme mohli vidět i řadu představení pro dospělé. Poněkud bocciovskou historku „El enamorado y la muerte“ („Zamilovaný a smrt“) o zamilovaném mládenci a jeho kontraktu se Smrtí za účelem získání milované dívky představil soubor tří dívek El Real z Madridu. Spíše revuální čísla než ucelený příběh vyprávěný za pomocí nejrůznějších druhů střevíců (mužské, ženské, dětské, sportovní, taneční atd.) předvedl ve zručné one man show „Historias de media suela“ („Příběhy mých střevíců?“) Ferán Cordama z Andaluzie. Dospělým byl určen baladický příběh „Amoratado“ („Čekající na lásku“) skupiny Harapo z Argentiny hraný beze slov. Spodové loutky v rukávech doplněné o vlastní ruce animátorů působily přinejmenším zvláštně, podobně zvláštní bylo i spojení vlastního, pochmurně drsného příběhu mučené a znásilňované siroty s téměř groteskními kabaretními intermezzy, ve kterých se představuje pozdější dívčin nechtěný nápadník. I přes to, že většina mých kolegů z české výpravy inscenaci pro dramaturgickou i výtvarnou stylovou nevyrovnanost zcela odmítla, něco z onoho nepopsatelného, až márquézovského spojení lásky, krutosti, snu a grotesky mi nedovoluje ani s odstupem času právě onu „čekající na lásku“ vymazat z paměti.

Při všech těchto sondách do španělské produkce jsem si kladla otázku, co z toho by se dalo – pro srovnání či inspiraci – přivézt k nám do Čech. Tady je můj tip, shodou okolností a zcela nezáměrně právě z Baskicka. Neokázalá, stylově čistá inscenace „ Itxo…txoin!!!“ („Ixxxxxxxx“) skupiny Gar produkzioak o malé divoké kachničce, která se chce za každou cenu dostat tam, kam odlétají ptáci, se kterými se přátelí, totiž do Afriky, byla opět určena pro nejmenší. Její jednoduchý jazyk, prostředky (herečky vytvářejí řadu figur příběhu jen pomocí vlastních holých rukou s náznakovými atributy) i pointa (kamarádky labutě dají kachničce pletenou čepičku i šálu a pomohou jí přeletět hory) jsou čitelné a srozumitelné. Poetická čistota příběhu, důmyslnost ve vytvoření nereálně-realistického prostředí (z několika bambusových tyčí, malého bazénku ve výřezu dřevěné podlahy vytvoří před námi herečky dokonalou iluzi kachniččina světa), jeho něžnost a neokázalost mi v něčem připomněla miniatury Hanky Voříškové.

K exotice mezi festivalovými představeními by bylo možné zařadit kromě tradičního vietnamského vodního divadla (je v Tolose častým hostem a překrásné loutky z této produkce zaplnily ve městě řadu výkladů v obchodech) i se zvědavostí očekávanou produkci indického souboru. Nevím proč jsme všichni očekávali tradiční loutkové divadlo. O to větší bylo všeobecné zklamání, když se Indové – Dools Theatre představili v „Historias de animales“ („Zvířecí příběhy“) sledem spíše revuálních skečů v černodivadelním evropském stylu a ve velmi vleklém rytmu. Na počátku vstřícné publikum nemohlo potlačit své zklamání. S celou nešťastně koncipovanou produkcí mě nakonec smířila děkovačka, kde se na forbíně představil šestice velmi mladých loutkářů, o jejichž snaze a dobré vůli nemohlo být pochyb.

Tolosa a její festival

Představení bylo na festivalu samozřejmě ještě mnohem víc a organizátoři je směřovali především ke školní mládeži, pro kterou je tento festival každoroční (a jak jsme se dověděli mnohdy jedinou) příležitostí k setkání s divadlem. O to víc jsme mohli docenit precizní spolupráci festivalu se školami, k organizaci návštěvy celé akce i systematické výchově budoucího publika.

Festival provázelo několik podvečerních diskusních klubů, které byly věnovány nejen českému loutkářství, ale následně i 25 letům historie festivalu spolu s křtem bohatě vypravené publikace mapující jeho vývojové proměny. Zvláštní pozornost byla věnovaná prezentaci grandiózního projektu nového kulturního domu v Tolose, který se má stát také kulturním centrem pro širokou veřejnost tohoto svérázného kraje. Ambiciózní projekt s nejmodernějším vybavením a samozřejmě dvěma divadelními sály, které pomohou vyřešit bolavé místo festivalu, vychází ze zahraničních zkušeností (projekt obdobného komplexu v Charleville Mézieres) a je součástí osvícené kulturní politiky města i celé provincie.

Okno pro české loutkářství bude v následujících letech v Tolose otevřené pro loutkáře z dalších zemí. Už teď se nastupující kandidáti z Ruska a kanadského Québecku netajili tím, že nebudou mít po české misi lehkou situaci.

Nina Malíková

Loutkář 1/2008, s. 26–28.

Malíková, Nina: Doširoka otevřené okno pro české loutkářství

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás