Dolanová, Michala: Co se děje v DRAKu aneb Dvě nové pohádkové premiéry

Na sklonku loňského roku se v královéhradeckém Divadle DRAK uskutečnily dvě nové premiéry v režii otce a syna Kroftových. V listopadu měla premiéru Magická revue s ptákem Ohnivákem v režii Josefa Krofty, v prosinci inscenace O pejskovi a kočičce v režii Jakuba Krofty. Obě inscenace nesly několik styčných bodů a používaly podobných postupů. V obou případech byla notoricky známá pohádka zasazena do rámce průvodního příběhu, obě inscenace hojně pracovaly se světlem a stínem, v obou hrála roli magická skříňka, jež ovšem v Ptáku Ohniváku, na rozdíl od epizodní scénky v Pejskovi a kočičce, měla roli klíčovou.

Nebudu postupovat chronologicky a začnu od poslední „drakovské“ premiéry starého roku. Známý příběh o pejskovi a kočičce se v nové inscenaci rozvíjí jako dětská hra dvou sourozenců, kteří se právě dodívali na Večerníček (abychom nebyli na pochybách, tak se na začátku představení ozve závěrečná Večerníčkova znělka) a teď už leží ve svých postýlkách. Na jevišti jsou postaveny dvě zvětšené dětské postýlky čelem k sobě a boky k hledišti, jedna růžová pro holčičku, druhá modrá pro chlapečka. Postele mají mírně zvýšeny nohy u jedné pelesti a pod každou z nich je zastrčen koš s hračkami. U postelí jsou připevněny lampičky ve stejných barvách. Děti (Petra Cicáková, Luděk Smadiš) jsou zachumlány po krk do peřinky, ale spánek jaksi ne a ne přijít. Proto nastává čas pro tiché (protože zakázané; děti by už měly spát a kdyby rodiče přišli na to, že jsou ještě vzhůru, zle by to mohlo dopadnout) sourozenecké škádlení. Sestra se pomaloučku připlíží k bráškově postýlce, rozsvítí jeho lampičku a hned rychle uteče zpátky do své postýlky, přikryje se až po bradu a ostentativním chrápáním dává najevo, že to ona ne. Když to brácha zjistí, vyleze z postele pro změnu on a situace se opakuje, jen ve stále rychlejším tempu, až nakonec oba sourozenci stojí proti sobě a zlostně jeden druhému rozsvěcí lampičku. Když jsou ale zase spořádaně zpátky pod dekou, zjistíme, že se z jejich kočkování a štěkání na sebe cosi zrodilo. Zpod peřin se najednou začne klubat něco chlupatého, a kde se vzali tu se vzali, stojí před námi Pejsek a Kočička, velicí jako holčička s chlapečkem. Loutky jsou řešeny jako plyšové hračky velikosti člověka, jejichž končetiny si představitelé sourozenců zaháknou dopředu na gumičku k rukám a nohám, schovají se za ně a stávají se jejich animátory. Děti si začínají hrát na Pejska a Kočičku, ovšem stále nás nenechávají na pochybách, že všechno je jen hra; z té mohou lehce vypadnout, to když se jednomu přestane líbit směr, jakým ten druhý příběh dál rozvíjí. Herci v rolích dvou malých nezbedů tak před diváky rozehrávají vybrané epizody ze života dvou Čapkem zpopularizovaných zvířecích protagonistů atd. Vše, co potřebují ke hře, stojí od začátku na jevišti. Z postýlek se pomocí jednoduché proměny může stát loď i s podpalubím, dort nebo dokonce automatická pračka. Stačí je vhodně natočit a přidat pár detailů; hraje všechno, co jen lze v tomto „dětském pokoji“ nalézt. Peřiny, závěsy, hračky z košů pod postelí. Panenka zakopnutá kamsi do kouta se mění v nalezenou holčičku, kterou si Pejsek s Kočičkou vezmou na vychování; svoje rozházené hračky jí nosí jako její poklady a nakonec se rozhodnou, že panence upečou dort k narozeninám. Z pruhu látky nataženého mezi pelestmi se stane hrnec, z hraček rozvěšených kolem panenky ingredience do těsta; jeho kynutí bylo jednoduše znázorněno zvedáním látky. S dortem to ovšem nedopadlo tak, jako v Čapkově předloze, nýbrž v závěru byl triumfálně odhalen; na hnědé látce byly jako cukrové ozdoby připevněné hračky a tyčky na pelestích zakončené žárovkami znázorňovaly svíčky.

Vedle příhody s nalezenou panenkou si děti svojí hrou připomínají příběh o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu a jak si pak museli vyprat zašpiněné kabátky. Boj Pejska se špínou se odbýval v náznacích opravdového boje. Za látkou nataženou mezi postýlkami, jež měla znázorňovat podlahu, se kroutila za podivných zvuků Špína, postava, na niž zezadu z jeviště svítil reflektor a ona tak vrhala na látku stín. Špinaví kamarádi se po vítězném boji ovšem nemuseli mordovat s valchou; použili jednoduše automatickou pračku, zde opět znázorněnou pruhem zezadu nasvícené látky; v kruhu světla se za látkou „točila“ nebohá zvířátka jako prádlo v bubnu pračky. Po vyprání Pejska a Kočičky sourozenci sice zjistí, že jsou jejich zvířátka opět čistá, ovšem jak se občas stává, poněkud se srazila a teď jsou z nich obyčejné hračky (nemohu nevzpomenout kouzelnou chvíli, kdy na jevišti holčička s chlapečkem bezradně lomili rukama a hořekovali nad tím, že hra na Pejska a Kočičku tímto skončila; když v tom náhle v první řadě hlediště vstal chlapeček a vážným tónem, plně ponořen do hry na jevišti, začal milým „dětem“ zezdola vykládat, co měly udělat, aby se jim jejich hračky nesrazily…). Dětská fantazie je ovšem všemocná, proto se z pračky jako mávnutím zázračného proutku stala kouzelná skříňka, která milým zvířátkům opět vrátila lidské proporce i hlas, a příběh mohl zdárně pokračovat až k závěrečnému finále s dortem.

Inscenace Magická revue o ptáku Ohniváku se od začátku stylizovala do jakési televizní show, v níž se nám představil žoviální kouzelník-moderátor a průvodce, zde samotný Kostěj Nesmrtelný (Václav Poul), s několika nezbytnými pomocníky-asistenty v černém a se svojí magickou skříňkou, s jejíž pomocí dokáže vytvářet kouzelný svět. Tak jak to chodí v každé pořádné kouzelnické show, kouzelník pro svůj experiment potřebuje dobrovolníka z publika, čím hloupějšího tím lépe, protože hlupák vždycky vyvolává v hledišti víc smíchu. Nakonec si „vybere“ jakéhosi koktavého prosťáčka ze zadní řady, který přichází v selském oděvu a košíkem s husou; jelikož jsme v show Kostěje Nesmrtelného, nemůže se tento „hrdina z lidu“ jmenovat jinak než Ivan (Jiří Kohout). Kouzelník Ivana pokouší a ukazuje mu tři rozesmáté „děvočky“ v ruském kroji s kašírovanými maskami silně nalíčených dívek na obličeji, jež něžně pobrnkávají na balalajky (a které ovšem svojí postavou nápadně připomínají Kostějovy pomocníky). Ivan se do jedné z nich samozřejmě zamiluje i přesto, že se z dívek najednou stanou pouhé jejich obrázky promítané na průsvitné plátno, které je od začátku představení natažené přes celé jeviště. Kouzelník Ivanovi dívku slibuje, pokud se lukem trefí do Ptáka Ohniváka, v nějž Kostěj mezitím proměnil Ivanovu kamarádku husu. Husa, jež mohla pevně uchycena v košíku pohybovat krkem, do něhož stačilo vstrčit ruku jako do rukavice, se tak díky kouzelníkově proměně stala roztočeným barevným terčem, opět promítaným na plátno. Za každý pokus musí Ivan ovšem náležitě zaplatit; tím se revue mění v jakousi pouťovou atrakci a kouzelník v ukřičeného vyvolavače. Ivan po marných pokusech dostat dívku svého srdce, během iniciační pouti za poznáním, jež vede pralesem i oceánem, nakonec prozře a zjistí, že vše, co mu Kostěj ukazoval, byl jen klam a šálení mysli. Uvědomí si, že se raději spokojí se svojí věrnou husou než s nereálnou dívčinou, a tím nad Kostějem i celou jeho magickou show zvítězí.

Tvůrci inscenace tu zde propojují živou akci s promítanými obrazy, využívají i prvků černého divadla (proto jsou kouzelníkovi pomocníci celí v černém: aby mohli Ivanovi i divákům neviděni před černou plochou šálit zrak). Putování Ivana za Ptákem Ohnivákem a jeho nekonečné pokusy trefit barevný terč, který mu stále uniká, se chvílemi stává únavným, aniž by to příběh někam posouvalo; kolotoč opakovaných situací, kdy Ivan po několika pokusech terč netrefí, ten zmizí, kouzelník po zaplacení přidává opět další pokusy, které Ivan znovu promarní, když se do uskakujícího promítaného terče opět netrefí, začíná po chvíli uspávat. I toto ohlupující „vymývání mozku“ nebohého hrdiny i těch, co mu v hledišti drží palce, však k televizní šarádě vlastně patří.

Michala Dolanová

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Magická revue s ptákem Ohnivákem

Režie: Josef Krofta

Asistent režie: Jan Popela

Výprava: Marek Zákostelecký

Hudba: Jiří Vyšohlíd a Filip Huml

Dramaturgická spolupráce: Zora Vondráčková

Psáno z premiéry 29. 11. 2007.

Josef Čapek: O pejskovi a kočičce

Režie: Jakub Krofta

Úprava: Jakub Krofta, Petra Cicáková

Výprava: Jana Kroftová – Bačová

Hudba: Jiří Vyšohlíd

Premiéra 13. 12. 2007

Psáno z reprízy 9. 1. 2008.

Loutkář 1/2008, s. 23–24.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.