Malá, Zuzana: Dvakrát kabaret o konci světa

Po dobu tří měsíců bylo možné v Praze zároveň zhlédnout dva zábavní pořady s tematikou definitivní zkázy: Vícezrnný koláček štěstí (Minor) a Kabaret Kaka (Buchty a loutky). Lednová derniéra Vícezrnného koláčku ještě zdůraznila téma posledního dne světa, jež má v inscenaci důležité místo. Možná přichází doba, o které budou loutkáři referovat existenciálními výkřiky.

Apokalyptičnost Vícezrnného koláčku štěstí není nijak velkolepá. Mnohem více jde o připomínku prostého faktu, že každý den může být poslední a že pravděpodobnost toho stoupá. Smrt je na začátku představena jako „supervizor večera“. V podobě školního kostlivce je neustále přítomná na jevišti. Nikoli jako loutka, rekvizita, ani jako generální téma. To spatřuji spíše v titulním štěstí. Petr Vodička (ve své autorské inscenaci jím) následuje trend univerzálně platných návodů na něj. V průběhu večera uděluje rady do života, které dalece překračují reklamní styl poetičností i nepoužitelností. („Když vás pronásledují složenky, za zbylé peníze kupte láhev, vypijte ji a pošlete po vodě se vzkazem: trčím v jednadvacátém století.“) Vychází z toho, že diváci, kteří si koupili vstupenku, zaplatili právě za tyto rady. Z celku večera je ale možné vyčíst, že skutečné štěstí spočívá v tom, strávit soudný den v kabaretu.

Kabaret Kaka je tématem zmaru prostoupen mnohem více. Ne jen díky úsměvným videoklipům, v nichž moderátor odpočítává poslední minuty do konce světa. Téma zániku se objevuje už v samotné struktuře večera. Jak předesláno, oba pořady mají víceméně podobu kabaretu. Střídají se hudební čísla, konferenciérské výstupy, krátké hrané skeče, v obou případech také videoprojekce. V případě Kaka jsou jednotlivá čísla dohnaná do extrémního nonsensu. Jednání i slovo ztrácí jakýkoli význam (tudíž i vtip), vše je marné. A hlavně, řada skečů se v mírných obměnách periodicky opakuje. Opakovaný vtip je předzvěstí záhuby.

Co se týče Koláčku, kabaretní forma je částečně přetransformována do současnější podoby klubového koncertu. Přítomný Orchestr posledního dne má být „hudební těleso zaměřené na melodramatizaci soudného dne“. Šestičlenná skupina s téměř dvojnásobným arzenálem nástrojů (bicí, elektrická i akustická kytara, basa, baskytara, saxofon, pozoun, tuba, akordeon, xylofon…) hraje každou skladbu v jiném žánru. Někdy jazz, jindy ska, funky, rock nebo latinské rytmy. Těžiště pořadu spočívá v hudbě. I když ve zdánlivém centru inscenace stojí bavičství Petra Vodičky, jeho promluvy jsou v podstatě přerostlými vstupy konferenciéra-zpěváka. Zvuk kapely a trapnost mluveného slova chvílemi připomínají orchestry, které hrají na plesech. Vícezrnný koláček je naivistická show, která sama sebe neustále ironizuje. Příjemná hudební čísla vytvářejí kostru, která se vyplňuje anekdotami různé úrovně. Podobné vodítko Kabaretu Kaka chybí. Divák je zahlcován nesmyslem a je obtížné se něčeho zachytit. Neznamená to, že by Kabaret postrádal humor zcela. Například stepařský výstup na molitanu není špatný, zápas dobrovolníka s rohlíkem také ne. Podezírám Buchty a loutky, že největší vtip se ovšem skrývá v samotném úmyslu předložit Kaka jako sociologický experiment na téma zábavního průmyslu, který v Kabaretu tematizují i produkují. Najde se něco, čemu jejich fanoušci nebudou ochotni se smát?

Zatímco Vícezrnný koláček chce být – a je – zábavným večerem, Kabaret Kaka je programovitě nesnesitelný a bytostně nudný. Po zhlédnutí obou pořadů je dobře znát, jak důležitou součástí divadelního umění je něco „umět“ a toto „umění“ divákovi prezentovat. Ve Vícezrnném koláčku se dovednost týká především hudby, jejíž provádění je obohacené o scénické schopnosti interpretů. Ve druhém případě sice víme, že Buchty a loutky umí mnoho. Ale přehlídka naschválů Kaka vyznívá jako zkyslé dada, zbavené hravosti.

Na mnoha místech obou inscenací se tvůrci jakoby vzdávají divadelnosti. Shodně ale předvádějí alespoň jednu scénku, která stojí na nejjednodušších principech loutkového divadla.V Kabaretu Kaka se objevují výstupy zchudlého loutkáře (Marek Bečka), kterému zbyly poslední tři loutky. S nimi zahraje na přání jakoukoli klasickou pohádku. Kromě chudoby je také slepý, a tak loutky zaměňuje. Není to závažný problém, neboť jde o postavy myslivce, čerta a dinosaura. Petr Vodička v druhé inscenaci s loutkami hraje příběh o mořské panně a „trampotách s ocasem“. Stejně jako Bečka používá pomačkané kulisy z dětských divadýlek a jednoduché, většinou rozbité loutky na drátě. Poetika obou scének je velmi podobná, komika vychází z osoby mýlícího se herce, z jeho urputnosti a z provizornosti jeho vybavení. Od obou jsou přitom slyšet prohlášení, která nelze brát na lehkou váhu. Jeden deklaruje „ať žije české loutkářství“, „ať žije mezinárodní loutkářská organizace UNIMA“, druhý má na tympanonu nápis „Národ v hrobě“. Téměř se zdá, jako by v obou případech bylo tematizováno (a persiflováno) jakési loutkářské trauma.

Zuzana Malá

Divadlo Minor (Malá scéna), Praha

Petr Vodička: Vícezrnný koláček štěstí

Hudba: Jan Matásek, Kristýna Jevičová, Kateřina Tichá, Jan Hrovatitsch, Dalibor Mucha, Miroslav Nosek j. h.

Dramaturgie: Petra Zámečníková

Kamera: Robert Vergner

Premiéra 22. 10. 2006, psáno z derniéry 9. 1. 2008

Buchty a loutky, Praha

Kabaret Kaka (kabaret kalijuga)

Autor a režie: Tomáš Procházka a Buchty a loutky

Psáno z premiéry 17. 10. 2007.

Loutkář 1/2008, s. 22–23.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.