Faustová, Markéta: Plačky bez pláče

Práci dvojice zatím nerozlučných režisérů Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky sleduje Loutkář již dlouho a bedlivě. Nemůže tedy nenapsat o jejich novém díle Plačky, který připojil Skutr po inscenaci 8-polib prdel kosům do sloupce projektů připravovaných sdružením umělců Archa.lab pod hlavičkou Tradice-konvence-pud.

Motivovou skicou Plaček byl původně nápad srovnat dávný svět našich praotců se světem současným a zjistit, zda jsou stále ještě kulturní tradice minulých pokolení součástí našich dnešních životů. Jsme vůbec schopni pozůstatky tohoto duševního dědictví nahlédnout a najít je sami v sobě? O to se pokoušejí i postavy inscenace, které se v ní ocitají před zrcadlem minulosti.

V Plačkách se opět objevují stálice Skutrů – rezidentní domácí performeři – Adéla Laštovková Stodolová, Dorka Bouzková (alternována později kvůli těhotenství Martou Issovou), Josef Rosen a Rostislav Novák, kteří již se Skutry dospěli k Understand, znají i jejich Nickname a vědí, že jsou tihle dva kluci stále ještě Duší dětmi. Tentokrát se k nim však připojili i další tři neokoukaní „syntetičtí“ umělci vyšlí loňský rok z pražské DAMU – Matija Solce, Zuzana Stavná a Jakub Prachař.

Původem slovinský geniální hráč na loutky Matija Solce má v Plačkách možnost ukázat i vysoké kvality svého činoherního herectví. Jeho nezaměnitelná vytáhlá postava se před námi objevuje v kamizole a kalhotách s uvolněnými šlemi a otvírá inscenaci monologem, při kterém se záhy proměňuje do podoby shrbeného šouravého starce.

Odkudsi z bezčasí pak přichází postavy, jakoby na scénu vkročily každá z jiné doby dveřmi tajemné šatní skříně. Voják, nevěsta, byznysmen, krasavice, tulák, těhotná žena – archetypální postavy lidové kultury i dneška. Za hudby řízné východní dechovky obklopují současně velký dřevěný stůl, na kterém leží mrtvý stařec a legendy a „celá léta příběhů“ začínají ožívat.

Postavy se seskupují do dvojic muž-žena a rozehrávají mezi sebou krátké epizodky, založené na mimickém, pohybovém a kontaktním herectví. Výraznou energii a svéráznost přinášejí zejména ženy, díky kterým dostává inscenace hravost a pohyb. Charakterově všechny zosobňují škádlivé rozvernice, které si jsou dobře vědomé své síly a moci nad muži.

Adéla Stodolová jako rozmarná nevěsta si klidně smaže prstýnek, co jí předtím romanticky nakreslil její voják, Jakub Prachař, ještě před oltářem. Výborná klaunka a mimka Marta Issová svému bývalému partnerovi, zjevnému kariéristovi Josefu Rosenovi s vyplazeným jazykem neodbytně odhaluje své těhotné bříško.

Zuzana Stavná, vysmátá holčina, která si ráda hraje na filmovou hvězdu, zas věčně pošťuchuje tuláka – Rosťu Nováka, který si ale jako jediný chlap nenechá tak úplně všechno líbit.

Do těchto drobných scének se v průběhu několikrát napojují sami autoři kusu. Ve folklórních oděvech v pozadí jeviště zapějí Skutři několik lidovek, až se jim klobouky na hlavách roztočí.

K tomu jsou vyladěny tanečně-pohybové sekvence z inspirace lidovými tanci à la kozáček či rozvířený tanec juchajících dívek vrtících zadnicemi.

Zpěv, který Skutři ve své syntetické režii zatím více upozaďovali, je jedním z hlavních kvalit performance.

Inscenační chodský koláč složený ze zpěvů, tance, příběhů v podobě vesnických drbů a také například stínohry uzavírá vážná část, která se ho snaživě pokouší dopéct, i když se na poslední chvíli zjišťuje, že se do něj v tom zmatku zapomnělo dát droždí. Všechny postavy se náhle zastavují, vrací se k tomu, proč se sem vlastně dostaly. Opět se objevuje motiv zemřelého starce, který symbolizuje naše spojení s něčím stálým, pokojným a důvěrně známým uvnitř nás… „Odněkud ho znám, chci si s ním promluvit… Krásný stařec jako skála“ a pak už nastává jen opuštěný šepot do tmy, který prozrazuje, že jsme již schopnost kontaktu se svými minulými já opravdu tak trochu ztratili.

Ale Bůh ví proč, po skončení představení k divákovi žádné poselství, ani intenzivní pocit, ať již by byl jakýkoli, nedoléhá. A tak se začínáme ptát, kde se stala chyba…

Pro přemýšlení o Plačkách se nabízí srovnání s divadelní skupinou Farma v jeskyni, která se pro inscenaci Sclavi/Emigrantova píseň také inspirovala lidovou tradicí východní Evropy. Ta vzala práci na tématu z jiného konce. Nejprve se vydala na výzkumnou cestu po rusínských vesnicích, nasála do sebe jejich energii plnou euforie, radosti, živočišnosti, krvavé bolesti a stesku a přetavila ji do syrových tanců a zpěvů vycházejících přímo od jejich vlastních prvotních instinktů. Podařilo se ji tím doopravdy rozdýchat duše a hlasy dávných předků.

Komparací Plaček a Sclavů, dvou inscenací s podobným tematickým východiskem a s podobným záměrem, se jasně tvarují odlišné přístupy k tvorbě obou skupin. Skutr vypráví starobylý příběh zaprášený stříbrným prachem. Dává divákovi do rukou kaleidoskop plný barevných sklíček a nechává ho pozorovat obrazy, které by mu měly být povědomé. Farma v jeskyni mu naopak oči násilím doširoka otevírá a ukazuje čirý vykostěný vnitřek lidské duše.

Oba způsoby práce jsou ztvárnění tématu lidové tradice vlastní. Vyprávění v pološeru mihotavé svíce i zuřivě vášnivý fyzický projev byly vždy její přirozenou součástí. Skutři ale bohužel vypráví příběh nejasný, postrádající hlavní linii, zahlcený drobnostmi a jaksi po povrchu. Jako člověk, který někde slyšel vyprávět zajímavou historku, ale pamatuje si jen střípky, které při své reprodukci náhodně lepí dohromady.

Ač jsou tedy všechny použité komponenty příhodné a celá inscenace působí mile, vyprávění je nakonec nedůvěryhodné a nezarývá se prostě pod kůži. Kdo má ale chuť jen na průměrně dobrý koláč, ať se na Plačky přeci jen bez obav vydá.

Markéta Faustová

Plačky

Režie: Skutr (Martin Kukučka/Lukáš Trpišovský)

Scéna: Matěj Němeček

Hrají: Dora Bouzková/Marta Issová, Zuzana Stavná, Adéla Laštovková Stodolová, Rosťa Novák, Jakub Prachař, Josef Rosen, Matija Solce

Premiéra: 20. září 2007 v Divadle Archa, psáno z reprízy 14. 12. 2007.

Loutkář 1/2008, s. 20.