Vozábová, Jana: I bohové hrají divadlo 1

I bohové hrají divadlo aneb Putování za loutkovým divadlem na ostrově Bali – I

Úvod do kultury a divadla na Bali

O divadle, potažmo kultuře na Bali, by se dala napsat samostatná kniha. V tomto ročním seriálu o balijském loutkovém divadle není samozřejmě na tak širokou studii dostatečný prostor. Proto je obecnějšímu nahlédnutí do kultury ostrova Bali, různým divadelním projevům a jejich shodám a průnikům s loutkovým divadlem věnována pouze tato první část. V dalších dílech se seznámíme podrobněji s loutkovým divadlem na Bali a jeho rozličnými podobami.

Indonéský ostrov Bali, neboli ostrov bohů, jak bývá často nazýván,se vyznačuje specifickou kulturou a tradicemi, které pramení z náboženství, jež je na Bali prostoupeno každodenním životem. Ačkoli je Indonésie nejen co se týká náboženství rozmanitá, na Bali převládá hinduismus, který sem přišel v 9. století z Indie. Zde se smísil s původními formami náboženství, až se přetvořil do dnešní podoby hinduismu specifického právě pro Bali.

Četné náboženské ceremonie, obřady a svátky se na Bali živě udržely dodnes v téměř nezměněné podobě jako před několika staletími. Jsou doprovázeny bohatou divadelní aktivitou. Většinou se jedná o podívané plné barev a zvuků, jejichž cílem není ani tak potěšit diváka lidského, ale především přihlížející božstva a duchy předků. Proto jsou tato představení více než jen běžnou podívanou, jsou jakousi komunikací mezi účastníky rituálu se světem bohů a předků. Divadlo pořádané pouze za účelem pobavení diváka či samotných účinkujících se na Bali téměř nevyskytuje. Z toho důvodu není téměř možné vidět loutkové divadlo, taneční drama či koncert gamelanu mimo prostory náboženských obřadů, až na pár výjimek v podobě divadelních festivalů a projektů studentů divadelních škol. Při studiu divadelního umění na Bali je tedy nutné seznámení s náboženstvím a tamější filozofií pro pochopení všech významů skrytých v divadelních projevech.

Pro skoro každý náboženský rituál je typická jiná forma představení. Některé slavnosti, jako svatby nebo menší svátky, jsou spojeny spíše s tancem. Větší ceremonie jsou vždy doprovázeny tanečním dramatem v maskách, wayang wong topeng, popřípadě transem a vždy přítomným gamelanem, orchestrem složeným z převážně bicích nástrojů. Významná výročí chrámů či kalendářní svátky společné pro všechny Balijce doprovázejí ceremonie trvající týden až měsíc, přičemž ve dnech kolem úplňku se slaví celý den a noc. V jejich večerních částech pak bývá pořádán wayang kulit, neboli loutkové stínové divadlo. Název je odvozen z javánštiny, kde slovo „wayang“ znamená stín a dnes v přeneseném slova smyslu i loutku, a „kulit“ je indonéské označení pro kůži, tedy materiál, z něhož jsou loutky vyrobeny. Wayang kulit je spíše novější označení, dříve se používalo pouze javánského názvu wayang purwa neboli „starý wayang“. Wayang purwa je dnes někdy pokládán za druh wayang kulit, podle tematiky, kterou loutkohra zpracovává, v případě wayang purwa to jsou příběhy z Mahábháraty a Ramajány. Ze všech divadelních projevů je wayang kulit co do významu pro balijce nejdůležitější. V něm je totiž obsažena filozofie celého světa, jehož je wayang kulit symbolem.

Náboženské obřady a slavnosti jsou obvykle velmi hlučné, často doprovázené i více gamelany najednou. Právě díky sepjetí umění s náboženskými slavnostmi je na Bali divadelní umění velmi rozšířené. Každý banjar, čtvrť či vesnice, má svůj vlastní gamelan, svůj taneční soubor a umělce. Místem divadelních představení a tanců jsou nejčastěji chrámy, které má každá vesnice minimálně tři. Dalším prostorem je bale banjar, víceúčelová stavba, která je jak místem některých slavností, tak slouží jako „zkušebna“ gamelanu a tanečníků. Je to otevřená budova bez stěn. Zároveň je to místo, kde se setkávají zástupci banjaru k projednání běžných organizačních záležitostí spojených se životem v dané vesnici či čtvrti.

Stínové divadlo, tanec a taneční drama lze na Bali rozdělit do tří základních skupin podle jejich náboženského významu. První skupinou wali jsou veškerá divadelní představení a tance, které jsou výhradně náboženským rituálem. Jsou z náboženského hlediska nejvýznamnější, veřejnosti nepřístupné a pořádají se pouze v chrámu v jeho nejsakrálnější části jeroan. Jsou to představení určená bohům a předkům, která jsou jen z velmi malé části dostupná divákům. Diváky jsou v tomto případě, pokud pomineme bohy a démony, pouze kněží z chrámu. Do skupin umění wali spadají především tance, nejčastěji transové, které se odehrávají vždy před hlavním oltářem, čelem k němu, tudíž zády k případným divákům. Patří sem ale také zvláštní druh stínového loutkového divadla, wayang lemah. Jedná se o stejné stínové loutky jako u wayang kulit, pouze s tím rozdílem, že zde se s loutkami hraje za bílého dne, bez plátna a logicky i bez stínů. Je to forma loutkového divadla zasvěcená bohům, kteří podle tradice v tomto případě vstupují do těla dalanga, loutkovodiče, aby sami sehráli představení. Z tanečního dramatu sem patří Topeng Pajegan, příběh královské rodiny, hraný v maskách. Dále jsou to především transové tance jako je Rejang, Baris Gede, Legong Ratu Dedari, Mendet, Sanghyang, a taneční drama, Calonarang, v němž nejvíce tanečníků upadá do transu během vystoupení, a mnohé další.

Druhá skupina, bebali, je také součástí ceremonií a obřadů, ale není rituálem samotným. Je uváděna nejčastěji na kalanganu, provizorně postaveném jednoduchém jevišti v blízkosti chrámu, kde diváci mohou představení sledovat téměř odkudkoli, kde je vidět. Nejčastěji se sedí na zemi. Bebali se uvádějí vždy po skončení samotného obřadu a modliteb v chrámu. Sem patří i wayang kulit.

Třetí skupinu, balih-balihan (doslova to, co je určeno pro podívanou), tvoří veškeré „tari lepas“, tedy všechny tance nedramatické, jako je Joged Bumbung, společenský tanec uváděný na svatbách a jiných rodinných slavnostech, dále Janger, sborový tanec a zpěv, aj.

Pro každého balijského umělce je velmi důležité dosažení Taksu. Je to energie, kterou se každý balijský tanečník, herec či dalang-loutkovodič snaží okouzlit své publikum. Přichází shora jako božské vnuknutí nutné k dokonalému umělcovu projevu. Bez dosažení taksu ztrácí představení kouzlo, zplošťuje se a nezaujme. Než účinkující v den svého vystoupení vyjde z domu, modlí se k předkům za hladký průběh ceremonie a svého vystoupení. V místě konání obřadu se pak tanečník modlí v tamějším chrámu za příchod taksu, aby vstoupila do jeho duše a on tak mohl potěšit božské i lidské publikum. Taksu může mít i samotná maska či gamelan. Získat taksu napomáhá harmonie tří složek umělcovy osoby. Bayu, energie pohybu, jedná se o pohyb jakým dalang hýbe loutkami, či tanečník svým tělem, sabda, vnitřní hlas, a idep, čistota mysli.

Součástí každého prostoru určeného k uvedení tanečních a dramatických forem, kromě těch, co spadají mezi umění wali, je langse, závěs v zadní části jevištního prostoru, z nějž všichni tanečníci vycházejí. Často je zapojen do tanečního vstupu, dramaticky odhrnován a zatahován, je to hranice mezi současností, prostor za závěsem, a minulostí, dění na jevišti, místo setkání s předky. Ti často svou přítomnost či zalíbení dávají najevo transem některého z tanečníků. Každému představení předcházejí modlitby účinkujících, odříkávání manter a pořádání rituálů a to především tanečníků wali, neboť zde je největší předpoklad transu a vliv magie. Podobnou funkci jako má v tanečních dramatech langse, má ve stínovém divadle plátno. I zde má plátno funkci oddělující, ale zároveň propojuje dva světy, pozemský a nadpozemský.

Veškerá představení, ať už loutková či taneční, doprovází jejich neoddělitelná součást, gamelan. Gamelan je orchestr složený převážně z bicích nástrojů, který může být doplněn jedním smyčcovým nástrojem, rebab, a dýchacím nástrojem, píšťalou suling. Na Bali je více než 30 druhů gamelanu. Nejběžnější je Gong Kebyar, největším je Gong Gede, který skýtá až 60 nástrojů. Balijská hudba se hraje ve dvou gong cyklech: pelog, osmi tónový, a slendro, pěti tónový. V pelog hraje dnes na Bali gamelan, který doprovází např. taneční drama gambuh, zatímco wayang kulit doprovází gender wayang hraný v slendro. Gong, největší hudební nástroj gamelanu, zahraje vždy poslední tón cyklu, čímž ho uzavře. Gong cyklus je symbolem nikdy nekončícího života, stejně jako bylijský cyklický kalendář či hinduistická víra v reinkarnaci duše.

Balijské divadlo a tanec čerpá náměty z šesti hlavních zdrojů: ze dvou nejstarších indických eposů, Ramajány a Mahábháraty, z Babab, balijské kroniky králů, Malat nebo Panji, balijsko-javánských romancí, Calonarang, napůl historické legendy, a Tantri, javánských a balijských pohádek.

Loutkové divadlo má velmi starou tradici v celé Indonésii, nejvíce však na Jávě a Bali. Během mnoha staletí vývoje tohoto specifického loutkového divadla se vyčlenilo několik samostatných druhů typických vždy pro nějakou oblast Indonésie. Mezi nejznámější patří (vedle wayang kulit a wayang wong hraný živými herci, o nichž se bude psát v dalších dílech této studie), wayang golek, forma trojrozměrných loutek ze západní Jávy, wayang kelitik, dřevěná verze stínových loutek z východní Jávy, a mnoho jiných. Na Bali se uchytil a postupně se zde rozvíjel do své vlastní balijské podoby pouze wayang kulit a wayang wong.

(Pokračování)

Loutkář 1/2008, s. 18–19.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.