S velkým zpožděním, ale přece, cítím potřebu zareagovat na větu Jakuba Huláka v článku o Loutkářské Chrudimi (2007/4, str. 179). V Manifestu z roku 1979 jsme svým „Nemáme-li co říci, mlčme!“ či „Dobrá reprodukce neexistuje.“ neodkazovali do patřičných mezí tradiční loutkáře. To platilo – a myslím si, že stále platí – pro loutkáře (a nejen loutkáře) tradiční, stejně jako netradiční, a dnes zejména pro všechny ty „odvážné“ exhibicionisty, hrající velmi „netradičně“ o ničem. Nic se totiž dá říci tradičně i netradičně a reprodukovat se dá nejen text, ale i forma – jak dokládá klišé v podobě záplavy plyšáků, sériových maňásků a barbien. Rozeznávám dobrou tradici a špatnou tradici, dobrou netradici (modernu? alternativu?) a špatnou netradici – prostě obsažnou tvorbu a prázdnou reprodukci.
P. S.: On ten Manifest ve skutečnosti vznikl téměř o rok dříve, ale redakce Československého loutkáře nenašla dřív odvahu otisknout ho.
Loutkář 1/2008, s. 8.
Irena Baierlingová (7. 1. 1944)
Milan Slepička (10. 1. 1939)
Josef Jakoubek (11. 1. 1939)
Miroslava Krištofová (15. 1. 1939)
Luděk Richter (26. 1. 1949)
Dagmar Schwarzbachová (30. 1. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS