Středa, Jiří: Dvacet let Divadla rozmanitostí v Mostě

Kdysi nejmladší, počtem členů uměleckého souboru nejmenší, v pořadí 10. profesionální loutkové divadlo v Čechách, oslavilo v prosinci 2007 dvacet let umělecké činnosti. Netřeba připomínat, že lidský věk dvaceti let ještě není zdaleka věkem úplné vyspělosti. Vždyť mnozí pamatují zákon o plnoletosti při dosažení jednadvaceti. Nicméně v životě divadla to již představuje zástupy malých diváků, kteří postupně odrůstali loutkovému divadlu a přišli noví následně vystřídáni ještě mladšími. Je to řádově kolem stovky inscenací. Je o čem mluvit, o čem přemýšlet, na co vzpomínat. Ale v Rozmáňu, jak se tomuto divadlu familiérně odnepaměti říká, se vzpomínalo jen v kuloárech, v čase večerního rautu. Sobota 15. prosince byla sobotou pracovní, byť provázena několika slavnostními projevy. Začátky druhé dekády připomněla inscenace Dvořákovy a Kvapilovy Rusalky, uvedené v režii uměleckého šéfa Antonína Klepáče, v pietní hudební úpravě Jiřího Koptíka, pod názvem Pohádka o Rusalce. Ti, kteří pamatují její uvedení v roce 2004, se neubránili pocitu, že poněkud zestárla, ale malí diváci příběh nebohé Rusalky přijímali s udivujícím napětím. Zejména čarodějnice, znamenitě zahraná Jitkou Rakovou, jim způsobovala mrazení a starostlivost o bledou vodní žínku. Po této, vpravdě hudební předehře, následovala vernisáž výstavy k dvacetiletí divadla. Nemalý počet bývalých členů, pamatujících první desetiletí marně hledali fotografickou dokumentací z oněch let, kdy se Rozmáňo energicky rozbíhalo. Byla to spíš výstava bilancující divadelní fotografii Ibra Ibrahimoviče, tedy s výjimkou jednoho snímku, zachycující divadelní pohyb od roku 1997. Nicméně výstava připomněla tradici výstavní činnosti Divadla Rozmanitostí, když se v prostorách pro to určených v prvním patře divadla odehrávají setkání s jinými uměleckými díly, než jsou v divadelním sále nabízená představení. V předpoledním čase byl uskutečněn workshop na téma zahraničních festivalů. To byla první příležitost názorové konfrontace se zahraničními hosty z Bulharska a Německé spolkové republiky. V debatě vedené viceprezidentem UNIMA Stanislavem Doubravou, ředitelem Naivního divadla, a ředitelem Městského divadla v Mostě PhDr. Václavem Hofmannem, byly diskutovány některé aspekty takových setkání. Mnohem víc než sama debata bylo konkrétní jednání o vzájemné spolupráci divadel příhraničních regionů Německa a Česka, ze které pro příští rok vzejde společná inscenace mosteckých loutkářů a činohry ze saského Freibergu. Společně nastudují pro divadlo v přírodě inscenaci Swiftova Gulivera v Liliputu, která bude uvedena na jezeře Kriebstein v Sasku. Odpolední část setkání otevřelo představení Jana Tošovského a Zorky Velkové O holčičce s náhradní hlavou, které vzniklo volně podle Miloše Macourka. Představení, které bylo v závěru provázeno ohromným aplausem, by si rozhodně zasloužilo podrobnější recenzi. Mladý režisér Jan Tošovský se zde prezentoval energickým, vynalézavým a neobyčejně citlivým vedením herců. Jeho dynamická režie rezonovala znamenitými výkony. Jitka Raková, herečka, která pamatuje zahajovací sezonu Divadla Rozmanitostí, hraje energickou až potrhlou maminku s neotřelým půvabem a se smyslem pro vypointování každého gegu. Stejně tak se daří v roli pana Ábáda Petru Čulíkovi a v trojroli holčičky, učitelky a paní Žyžvyové Tereze Liškové. Nelze ani opomenout Kamilu Čondlovou a Petra Turka. Inscenaci výtvarně realizovala spoluautorka Zorka Velková v moderních až nečekaně čistých tvarech . I ona dovedla ve scénografii i v kostýmech uplatnit humornou nadsázku, znamenitě dokreslující Macourkovu jedinečnou fantazii a smysl pro dětským i dospělým divákem oceňovanou absurditu. Toto představení by rozhodně nemělo uniknout pozornosti dramaturgické rady Skupovy Plzně 2008. S jevištěm se hosté rozloučili v podvečer inscenací Antonína Klepáče a Pavla Poláka Klaunský orchestr. Již z minulosti jsme si zvykli na oblíbenou a čas od času uplatňovanou „parketu“ Antonína Klepáče, který dovede znamenitě uplatnit svoji dlouholetou zkušenost a světovou proslulost mima s obdivem ke klaunským výstupům. Společně s choreografem představení Jiřím Bilbo Reidingerem dokázali tímto neopakovatelným kouzlem manéže nakazit celý soubor. Ansámbl Divadla Rozmanitostí muzicíruje na řadu nástrojů, metá kozelce a přemety, sborově zpívá, znamenitě padá a stejně rychle vstává. Není to jen hra na klauny – oni jsou pro ten večer klauny, kterým se sluší při každém kousku zatleskat. A mezi nimi se proplétá a plete Tonio Antonína Klepáče, který z bezprostřední blízkosti může sledovat a divit se, všemu čemu se jeho soubor naučil. A klauniády podporuje znamenitá scéna hostujícího Jaroslava Milfajta, stejně jako kostýmy Romany Tůmové. Rozhodně není zanedbatelný ani podíl hudby a hudební korepetice Tomáše Alferiho. V tomto představení jakoby byla ukryta radost, s kterou vstupují Rozmanitosti do třetího desetiletí.

Závěrečný raut a skupinky přátel živě diskutujících uzavíraly oslavu dvacetiletí. Dočkali jsme se také ocenění dvou členů, kteří prokázali divadlu věrnost od první po dvacátou sezonu. Byl to člen uměleckého souboru Petr Rak a výtvarnice divadla Marie Stejskalová. S trochou nostalgie se po deseti letech s Rozmáněm rozloučil jeho režisér a dramaturg Pavel Polák.

Škoda, že taková příležitost nepřilákala více kolegů z ostatních divadel. Brněnskou Radost zde zastupoval ředitel Vlastimil Peška s členem souboru a sousední libereckéhý kraj, ředitel Naivního divadla Stanislav Doubrava. Pro ostatní byl předvánoční čas nepřekonatelnou překážkou, protože nelze uvěřit, že by pospolitost našich profesionálních loutkových divadel tak skomírala.

Loutkář 1/2008, s. 7.