Novák, Jan: Loutky se střechou nad hlavou - VI. Jaroměř

Činnost loutkového divadla Tělovýchovné jednoty Sokola v Třeboni nezačala příliš obvykle, hrát se začalo více méně na objednávku. Na schůzi zábavního výboru byli H. Jeník a V. Ježek pověřeni pořádáním loutkových představení v hostinci „Na sadech“. Zahajovací představení se uskutečnilo 23. dubna 1921 a hned následně se zábavní výbor usnesl pořádat loutková představení každou středu, sobotu a neděli. Jak oba pánové a poté i pokračovatelé plnili zadání, už asi těžko doložit. Pravděpodobné je, že to byla představení nepravidelná, konaná bez větší přípravy, a to ve velmi skromných podmínkách. Za zmínku stojí, že nezkušení třeboňští loutkáři pozvali k pohostinskému instruktážnímu vystoupení lidového loutkáře M. Kopeckého, aby se přiučili jak na to. Na podzim 1926 se divadélko přestěhovalo do hostince „U zlatého hroznu“, kde působilo jednu sezónu; pak se loutkáři odmlčeli.

Důležitá změna nastala začátkem 30. let. Městský policejní komisař Josef Lehký, sokol, legionář a vyučený tesař, vybudoval u sokolského Tyršova cvičiště dětský koutek. „[…] v zátočině u Zlaté stoky vytvořil kdysi dětský ráj pan Lehký, městský policejní komisař. Když skončil jeho služební den v přízemí městské radnice, odcházel bratr komisař ze své kanceláře do ,dětského koutku‘, který byl jeho příslušným životním prostředím. Tady v provizorní dílně truhlařil, sbíjel a veselými barvami natíral dětské houpačky, skluzavky, otáčivé káči s paraplíčky, miniaturní domečky a všechno to, co patřilo k dětským hrám kluků i holek.“1) V letech 1932 – 1933 vyrostl v dětském koutku dřevěný pavilon určený loutkovému divadlu. Iniciátorem a hlavním realizátorem byl opět Josef Lehký. Byla to skromná stavba s miniaturním zákulisím a hledištěm pro 50 diváků, nicméně to byl důležitý impuls pro další rozvoj. První představení se zde konalo 13. ledna 1934. Hrálo se s fundusem neidentifikovaného lidového loutkáře, který Sokolu zapůjčil Okresní osvětový sbor. Představení se konala bez zkoušek, ale zájem diváků byl značný. Kvalitativní zlom v činnosti třeboňských loutkářů nastal s příchodem berního úředníka Karla Brůhy, který měl praktické loutkářské zkušenosti z Týna nad Vltavou, kde spolupracoval s Ottou Rödlem. Vzápětí se stal vedoucí osobností: zavedl zkoušky, učil vodit loutky, vylepšoval zařízení divadélka. V roce 1937 byl ke stávajícímu pavilonu přistaven dřevěný zahradní domek. Do něj bylo přesunuto technicky vylepšené ochozové jeviště s rovným horizontem a zadní spodní rampou. Znamenalo to také zvětšení hlediště i zákulisí. „V roce 1937 se hrálo pouze na jaře […]. Podzim byl věnován přístavbě dřevěného víkendového domku na podezdívce, který se podařilo získat neúnavnému budovateli divadla Josefu Lehkému, jemuž se divadlo stalo životní láskou. Přístavbou domku k jevištní části se získalo více místa pro účinkující, kteří se dosud tísnili v malém přeplněném zákulisí.“2)

V roce 1938 přichází do souboru divadelník, autor a režisér Zdeněk Endris a ten přivádí výtvarníka Pravoslava Martínka. Začíná se hrát i pro dospělé, Martínek navrhuje nové loutky, maluje dekorace, přípravě představení je věnována velká péče. To ovšem vyvolalo potřebu modernizace divadla. Finanční prostředky byly získány sbírkou a výnosy z představení pro dospělé (15 představení hry Zd. Endrise: Košile pro pana krále). Koncem léta 1939 je zahájena přestavba divadla a představení ve zmodernizovaném divadelním stánku jsou zahájena již v prosinci 1939. Ta aktivita třeboňských loutkářů v jednom z nejtěžších období našich moderních dějin vzbuzuje i dnes obdiv. Pamětník těchto událostí, mnohaletý člen třeboňského souboru Ivan Anthon na tuto dobu vzpomíná: „Nelze ovšem pominout historické události. Mnichov, ztráta pohraničí, okupace. Celonárodní pocit frustrace, bezmoci a beznaděje dovršil pakt Stalin – Hitler, takže vypuknutí války, paradoxně, bylo přijímáno s pocitem úlevy, naděje, že to tak nezůstane. Mezi kulturními pracovníky tehdy vypukl spor, jak reagovat. Nedělat nic, tedy jakousi pasivní rezistenci, nebo naopak zintenzivnit činnost, a posilovat tak národní vědomí a soudržnost. Tento názor pochopitelně převážil. Nikdy nebylo tolik ochotných spolupracovníků. Lidé cítili potřebu upnout se na něco smysluplného v bezpečném kruhu důvěrně známých. Při přestavbě divadla stačilo říct, je to pro Sokol, a majitelé pil v okolí posílali fůry prken, jiní pomáhali při stavbě, nikdo neodmítl.“3)

Co tato přestavba přinesla? Od původního pavilonu byl odsunut zahradní domek, ve kterém bylo zákulisí divadla, a k pavilonu byla přistavěna patrová kostka (půdorys cca 6 x 7 m, výška 7 m) s moderním jevištěm, lávkovou konstrukcí, kruhovým horizontem a bohatým světelným parkem. „Dvoulávková trámová konstrukce. Světlost proscénia cca 2,50 x 1,50 m, opona textilní, naaranžovaná na pevné desce, vytahovací nahoru. Pod přední lávkou tak řečená ,rakev‘ zmenšující světlost proscénia na vlastní jevištní otvor 2 x 1 m. Hned za hlavní oponou na ,rakvi‘ na laťovém válci spouštěcí gázová opona pro přední projekci. Před hrací plochou ,rakev‘ uzavírala světlotěsně pevná černá deska spouštěná dolů, užívaná při přední projekci. Podlahu jeviště tvořily dvě řady čtvercových dílů, možno ji kdekoliv otevřít. Pod zadní lávkou byl kruhový horizont. Osvětlení tvořila přední horní rampa tříbarevná, po obou stranách ,rakve‘ byly dva reflektory, vpravo výše ještě boďák s irisovou clonou. Kruhový horizont měl také tříbarevnou spodní rampu, horní byla jen modrá. Vpravo od ,rakve‘ byla rozvodná deska a desetipákový vodní reostat. Na několik míst konstrukce byl rozveden ještě slaboproud. Na zadní lávce byl pult inspice s barevnou signalizací k oponě, zvuku, světlu a projekci. Zvukařovo stanoviště bylo nad elektrikou. Ve skříni byl dvoutalířový elektrický gramofon, zesilovače s rozvody a archiv desek. Mluviči byli z prostorových důvodů umístěni na ochoze nad druhou stranou jeviště, byly nutné mikrofony (ty věnoval Josef Skupa). Na zadní lávku vedly strmé schůdky, na přední se musela překročit hrací plocha. Na mluvičskou galerii se šlo přes zadní lávku a rekvizitárnu. Loutky měly nyní vedení asi 2,70 m.“4) Za tuto novostavbu byl připojen zahradní domek, který nyní sloužil jako zákulisí, byla zde knihovna a skříně na loutky. Zahradním domkem byl jediný vchod do zákulisí. Za domkem byla ještě přistavěna projekční kabina, sloužící pro zadní projekci. Promítaly se různé efekty, mraky, kouře, ale také dekorace. V létě 1940 byla k projekční kabině přistavěna zděná truhlářská dílna a skladiště dekorací. Dobové svědectví Fr. Prochásky, člena pražské Umělecké výchovy: „Divadélko, samo jako klícka pěkné, zbudované a vyzdobené rukou lásky a oddanosti pro věc sokolskou, stojí na letním cvičišti přímo v Třeboni, v sousedství městského sadu. Bratři stavěli si je pro ty nejmenší, jichž se tam vejde asi ke stu, ale teď, kdy se začalo hrát i pro ty velké, už zas nestačí a pomýšlí se na zvětšení hlediště. Scéna (asi 2 x 1,20 m) je vybavena velmi vkusnými dekoracemi, velmi moderními, nikoliv však hypermoderními…“5)

Hrálo se více méně pravidelně, v zimě pro děti, v létě pro dospělé – pro letní hosty (Ján za chrta dán, Strakonický dudák, Lancelot a Alexandrina), představení hojně navštěvovaná, posilující národní vědomí. Na jaře 1941 byl Sokol úředně rozpuštěn a jeho majetek zkonfiskován. Český četník však loutkáře včas varoval, a tak bylo v noci z divadla odneseno do bezpečí, co se dalo. Ale události vzaly nečekaně dobrý obrat. Okresní hejtman dr. Kliment uvalil na divadlo „ve veřejném zájmu“ vnucenou správu a za týden se pod hlavičkou Okresního osvětového sboru opět hrálo. Poslední doložitelné představení se uskutečnilo 17. května 1942. V roce 1942 byly do Třeboně evakuovány německé děti z rozbombardovaných měst. Na loutkáře byl okupačními úřady vyvíjen nátlak, aby se hrálo pro tyto děti, a tak se třeboňští loutkáři raději až do konce války odmlčeli.

Po válce se loutkáři chystali opět chopit díla. Ale „Divadýlko“ (to byl domácký název třeboňského loutkového divadla) za roky nečinnosti velice zchátralo. Byly vypracovány plány nového hlediště, ale chyběly peníze. Pamětníci vyprávěli, že Ministerstvo informací slíbilo dotaci, ale komisař J. Lehký napsal komunistickému ministru V. Kopeckému dopis, že od chlapa, který ukradl sokolům biografy, nic nechce. Takže z dotace nic nebylo. To je sice nedoložitelná informace, skutečností však zůstává, že si loutkáři pořídili dvě zájezdové konstrukce a hráli v městském divadle, na zájezdech a v kreslírně základní školy. Na podzim 1950 byly zahájeny práce na zbudování nového stálého působiště v bývalém klášterním refektáři (jídelně). Z Divadýlka byla na nové působiště přenesena celá jevištní konstrukce a veškeré technické zařízení. Pavilon i pozdější přístavby byly posléze rozebrány a po samostatné budově třeboňského loutkového divadla není dnes ani památky.

Jan Novák

Poznámky:

1) Loutkové divadlo Třeboň 1924 – 1969, Třeboň 1969, nestránkováno.

2) František Kubal: Loutkové divadlo v Třeboni, in: 600 let královských práv města Třeboně, MěNV Třeboň 1976, s. 150.

3) Ivan Anthon: Samostatný pavilon pro loutkové divadlo v Třeboni, rukopis 2007.

4) Dtto.

5) Loutkář, roč. XXV, č. 5, s. 76.

Loutkář 6/2007, s. 282–283.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.