Dolenská, Kateřina: Snažili jsme se Foglara svým způsobem ctít

Site specific projekt Tleskač v podání studentů nyní už III. ročníku KALD DAMU vychází z příběhu Foglarovy Záhady hlavolamu a soustředí se na fenomén Jana Tleskače – Ikara ze dvorku. Na otázky o vzniku a podobě inscenace odpovídá režisér Jakub Vašíček.

Tleskač vznikl jako klauzurní práce – jaká byla její genese a jak jste zadané téma realizovali?

Klauzurní zadání bylo spojené s letošním Pražským Quadriennale, kde bylo pro projekty studentů z různých škol vybráno obecné téma létání, a jeho motto znělo „Reach the heaven“. Tak přišla dramaturgyně Adéla s nápadem, že bychom mohli udělat příběh Jana Tleskače, který vynalezl létací kolo. Tedy ne další z mnoha zpracování Rychlých šípů, ale jenom samotný Tleskačův příběh, což nás nadchlo. Začali jsme řešit, jak to bude celé vystavěno a o čem to bude, protože, když se ten příběh takhle okleští, není úplně samostojný a na hodinovou inscenaci nestačí. Navíc jediné informace, které jsou o Tleskačově životě k dispozici, se dozvídáme pouze z jeho deníku. Proto jsme dlouho přemýšleli, co bychom s tím mohli udělat, a nakonec jsme vymysleli, že to obohatíme o výstupy ze zámečnického učiliště. Že budeme hledat vztahy mezi učni a Tleskačem, kterého jsme si představovali jako trochu autistického. Nakonec je ale náš Tleskač hlavně o přátelství. Je to příběh chlapce, který se dotkl nebe pár dní před svojí záhadnou smrtí – pádem z kostelní věže. Jak příznačné, když si uvědomíš, že let je protikladem pádu. Snažili jsme se zvolenou látku nahlížet trochu s odstupem, ale ne že bychom se jí vysmívali. Všelijakých parodií už tu bylo tolik, že jsme se spíš snažili Foglara svým způsobem ctít.

Zajímalo by mě, jestli jsi na foglarovkách vyrůstal, a je tedy to téma pro tebe nějakým způsobem lákavé, anebo to byl spíše protiúkol.

Na foglarovkách jsem vyrostl a mám je dodnes hodně rád. Myslím si, že jsou to kvalitní knihy pro děti, kterých v české literatuře zase tolik není, a měl jsem vyloženě radost, že jsem měl důvod si je znovu přečíst, aniž bych si připadal nepatřičně. Samozřejmě vím, že je nelze brát vážně a že jsou v něčem až směšné. I jejich kvalita je poměrně kolísavá. Nejlepší je podle mě Záhada hlavolamu, ale třeba Historie svorné sedmy už se po mém soudu vůbec nedá číst. Ale protože k tomu mám opravdu silný vztah, tak jsme se všichni snažili jejich ideu zachovat a nechtěli jsme si za každou cenu jenom dělat srandu z Foglara. Nějak k tomu nevidím důvod.

Jaká je jevištní realizace projektu?

Když jsme uvažovali nad tím, jaký Tleskač vlastně je, a že je to celé psané deníkovou formou, tak jsme se snažili ten deník nějak vizualizovat a zjišťovat, co ta jeho intimnost pro nás vůbec znamená. Výsledná inscenace je hodně obrazivá, je v ní neobvyklý efekt létání, což si nechám jako překvapení. Vyšlo nám z toho výtvarné divadlo, které sice není loutkové, ale uvnitř určitě nějaké principy loutkového divadla obsahuje. Náš příběh se odehrává ve třech prostorách – v kostce alias Tleskačově domově, v zámečnické dílně – jeho škole a v kostele, kam chodí zvonit. Základním materiálem je papundekl, papírové krabice. Hraje se hodně náznakem, věci se nedoříkávají, snažili jsme se trochu držet tajemnou atmosféru. Takže Em se tam fyzicky vlastně neobjeví, ale hraje se jenom světelně. Dost jsme přemýšleli i nad samotným koncem, jak to vlastně celé dopadne, protože v knížce je to tak, že si ho Rychlé šípy samy domyslí. Snažili jsme se, aby to pro diváky zůstalo otevřené. Velice důležitou roli hraje v inscenaci hudba, kterou přímo pro nás napsal můj kamarád ze souboru Pachýř Pačejoff. Máme tam asi 40 hudebních tracků – snažili jsme se udělat co nejpestřejší hudební skrumáž, která bude dotvářet obrazové situace.

Zapojili jste do inscenace i samotný prostor Řetízku?

Tleskač je pro tenhle prostor vysloveně dělaný. Hráli jsme ho i na Výstavišti v rámci letošního Pražského Quadriennale, ale tamější sál pro nás byl příliš velký. Celá katakomba Řetízku vlastně v inscenaci hraje. Na začátku se přichází sklepem a hlediště Řetízku je koncipované jako zvonice kostela, kde se našel Tleskačův deník. Hodně se tu pracuje hloubkou prostoru, takže je ta inscenace prakticky nepřenosná. Potřebujeme deset metrů hloubky, protože je to všechno pojízdné. Diváci jsou na místě, ale celá dekorace se pohybuje. Ještě to musím probrat se scénografy, co s tím budeme dělat.

Kdo tvoří tvůrčí tým, který se na inscenaci podílel, a kdo v Tleskačovi hraje?

Já jsem to režíroval a Adéla Balzerová dělala dramaturgii. Tonda Šilar, Kamil Bělohlávek a Bára Pištěková připravovali scénografii a Ondra Müller složil hudbu. Tleskače hraje Karel Kratochvíl a upřímně řečeno, kdybych to mohl dělat bez jakýchkoli omezení, tak by v tom hráli asi samí kluci. Ale protože jsem měli dvě herečky, tak byla ve finále docela výzva, jak je do toho zapojit. Takže jsme předělali kostelníka na jeptišku, která jezdí na kole, tu hraje Kristýna Hrušínská, a pak jsou tam ještě Tleskačovi spoluučňové, které hrají Michal Dudek a Jirka Jelínek a učnici Anička Schmidtmajerová. Vlastně nás tahle překážka, se kterou jsme se museli utkat, nakonec obohatila.

Loutkář 6/2007, s. 280.