Malíková, Nina: Otázky pro jubilanta Jiřího Středu

Před deseti lety jsem se tě ptala (Loutkář 12/1997), jak to pro tebe s loutkami všechno začalo, na černé divadlo i na to, co chystáš. Na řadu věcí bych se vlastně mohla ptát znovu, ale zkusím to jinak. Možná, že přibylo skepse, možná, že ne. Každopádně každý, kdo sleduje tvou práci ví, že máš stále co říci. A tak chci, aby to bylo černé na bílém.

Co tě po těch letech ještě stále na loutkovém divadle zajímá?

Právě loutka a její jinakost divadelního sdělení. Drahná léta jsme ji trápili zástupným posláním zmenšeného človíčka. Nebyl-li to souhrn lidských slabůstek, groteskní či parodovaná podobnost, dost se v takových rolích necítila být svá. Teď mohu spíše pasivně posuzovat dění na loutkovém jevišti, ale můj zájem přitahují ta představení, kde dostane loutka prostor, který jí na loutkovém jevišti právem přísluší. Rozhodně jsme její možnosti zdaleka nevyčerpali, a tak není třeba takové přání spojovat se zahořklou pimprláčtinou. Moji mladší kolegové si neuvědomují, jak je hra loutky přitažlivá, jak je výmluvná, jakou dovede způsobit radost. A nejenom malým divákům.

A co tě na loutkovém divadle v průběhu let zklamalo (či zklamává)?

Byl jsem jedním z autorů, ale také z režisérů, kteří poslali na jeviště herce. (Navíc jsem i v takových rolích vystupoval). Zajímala mě, stejně jako loutkáře vytvářející svá představení před sto i více lety, konfrontace rozměrů, jež přináší do dramatického střetu živá postava, tedy herec, s rozměry loutky. (Probůh: jen ne „živoherec“!) Samozřejmě, že nemyslím fyzické, ale dramatické rozměry. To je velice dráždivý moment. Není-li zneužíván, je nesmírně sdělný. Zklamání, na než se ptáš, vychází z pocitu, že jsme se od této, jedné z možností loutkového divadla, po drtivém náporu na konci 60. let minulého století, nedokázali odpoutat. Zaklínáme se permanentní proměnou divadla a převážně nenacházíme dost odvahy opustit onen princip, že, hrajeme-li s loutkou či předmětem, musí za ní stát onen fámulus. Mohl bych následně vyjmenovat řadu představení tohoto typu, která mi nepřinesla zklamání, protože v nich šlo o princip dramatického střetu, ale je množství těch, která jsou spíše příležitostí pro rádoby hereckou exhibici. A zcela návazně z toho vyplývá i další zklamání. Strašně ubývá profesionální dovednost hry s loutkou. To navzdory tomu, že máme přes padesát let speciální školu, která by vedle nedefinovatelné alternativy, jak stojí v názvu, měla vychovávat loutkoherce, jak rovněž stojí v názvu.

Dělal jsi v životě u loutkového divadla (a nejen u něj) řadu profesí – jsi autor, dramaturg, režisér, herec, dnes také historik a pedagog? Které z těch profesí bys dal přednost? Nebo je tenhle řetěz poznamenán přece jen zralým věkem?

Zralým věkem bývá poznamenána tělesná schránka, nikoliv vůle ve zbývající části života dělat něco užitečného. Loutkohercem jsem přestal být tuším ve věku pětapadesáti let, kdy jsem si naposled zahrál Lorcova Dona Perlimplina. Ovšem to bylo v době, kdy už jsem dávno nehrál každodenně. Z toho „ohromujícího“ soupisu činností mi rozhodně nepřísluší profese historika. Stalo se, že jsem byl jako osmnáctiletý u zrodu našich profesionálních divadel, tak zvaných statutárních, a o dva roky později jsem začal studovat LAMU. Pak jsem prošel všemi českými, z části i slovenskými loutkovými divadly. Tam, kde jsem nebyl v pevném angažmá, tam jsem několikrát hostoval. A tak jsem sepsal osobní pohled, porovnávající padesátiletý vývoj těchto divadel. Stalo se tak z pozice pamětníka. Pedagogem jsem se cítil být při mnoha angažmá, neboť jsem se často setkával se začínajícími kandidáty loutkoherectví. Snad jsem jim byl v něčem prospěšný. Řada z nich dnes patří mezi nepřehlédnutelné. A tak bych ze všeho nejvíc dal přednost režii a dramaturgii. V těchto dvou disciplinách jsem se cítil jako ryba ve vodě. Teď už ovšem chybí rybník, ve kterém bych se mohl prohánět. Zbývá mi tedy autorská práce. Ta by mohla být bez omezení, pokud duchaplnost nebude chřadnout s tělesnou schránkou.

Dal jsi Loutkáři i loutkářům dárek v podobě novodobých dějin českého loutkového divadla. Své vzpomínky i historii jsi ale „uťal“ počátkem 80. let. Proč? Budeš v historii pokračovat, nebo čekáš na výzvu editora?

Se vstřícností, pro redakci Loutkáře již příslovečnou, mohly tyto vzpomínky z větší části vyjít na jeho stránkách. Všechny další pokusy o jinou podobu prezentace selhaly přesto, že se alespoň o elektronické vydání snažila Vědecká knihovna v Českých Budějovicích. Pro tuto zamýšlenou podobu je práce dotažena do poloviny 90. let. Dál se mé sledování vývoje našeho profesionálního loutkářství omezuje na příležitostná setkání, zejména v rámci Skupovy Plzně a Mateřinky. Najde-li se někdo, kdo by toto osobní rozjímání nad 50 lety našich profesionálních loutkových divadel chtěl vydat, rád podstoupím takové martýrium.

Několikrát jsi rozbíhal řadu projektů skoro od nuly – černé divadlo, Divadlo rozmanitostí, v současné době nové předměty na Vyšší odborné škole herecké? Je mezi těmito aktivitami nějaká spojnice? A co bylo vlastně pro tebe vnitřním impulsem?

A co z toho tě nejvíc bavilo (by bavilo, baví)?

Nebyl jsem vždy tím, kdo něco „rozbíhá“. Neobyčejně si cením zkušeností, které jsem načerpal v prvních angažmá: v Ostravě, Liberci, Teplicích, v Hradci Králové za ředitelování Vladimíra Matouška i krátce za Jana Dvořáka. Neobyčejně ucelené a po všech stránkách podnětné bylo pro mne sedmileté působení v plzeňské Alfě. Stejně tak jedna životní dekáda v Divadle S+H. Dlouhé, průběžné působení v Černém Tyátru od roku 1963 do roku 1995, mi přineslo jedinečné kontakty s dospělým divákem a množství zahraničních zkušeností, což byla v 70. a 80. letech zkušenost k nezaplacení. Téměř v pětapadesáti letech jsem odešel „rozjíždět“ v té době desáté i věkem nejmladší loutkové divadlo v Mostě. Všemi životními etapami prochází jednoznačná spojnice. Od hledání k takovému divadelnímu tvaru, jenž by nejlépe odpovídal mým vlastním představám. Nelituji zprvu rychle se měnících angažmá, znamenala vždy nový impuls, který dál navazoval na ty další. Je mou snahou být užitečný a ve své práci i úspěšný. To, že jsem se ocitl v úloze pedagoga na VOŠH, není sice zcela náhodné, neboť jsem si takovou činnost vyzkoušel na konci 60. a začátku 70. let po boku svého bývalého učitele dr. Erika Kolára, ale přece jen pro mne poněkud nové a nezvyklé. Přednáším zde několik teoretických předmětů, z nichž režijní a dramaturgická propedeutika souvisí s mojí předcházející profesí. I zde chci být užitečný, ale poněkud skepticky hodnotím onu úspěšnost. Je až překvapivé, jak divadelní adepty pramálo zajímá historie loutkového divadla, a stejně tak považují za zbytečné zabývat se teorii. Všechno se měří jen okamžikem, kdy se objeví na jevišti. A tak nečekaná inscenační práce v začátku tohoto školního roku přinesla mně osobně a předpokládám, že i zúčastněným posluchačkám, to, co od této školy očekávají.

Tvé mostecké působení se nedá pominout. Na co pozitivního z tohoto období rád vzpomínáš?

Především na partu lidí prvního pětiletí. Byla v nich neobyčejná energie, touha proniknout do všech tajů loutkářské profese. Žádná překážka nebyla pro ně nepřekonatelná. Trpělivě prošli elementárními začátky a dokázali vstřebat každý nový impuls. Již na konci první sezony jsme si troufli na titul pro dospělé a v divadle adresovaném všem kategoriím diváků jsme pokračovali dál. A byla to řada inscenací, po kterých se mi stýská. Mozartinka, Anička skřítek a slaměný Hubert, Zelňačka, Jak vojevůdce Žižka k Mostu nedojel, Karneval zvířat, Kulihrášek. Stálo to za to!

Tvá tvůrče košatá osobnost se stala předmětem diplomové práce a díky ní se můžeme dočíst, čím vším ses v životě zabýval. Ale je třeba ještě z poslední doby připočíst vztah k amatérskému divadlu (šéfredaktorství Zpravodaje LCH), historické náčrty, podílel ses na výstavě Erika Kolára, napsal jsi libreto pro balet, režíroval pro Schwarzes Theater Zürich. Než se zeptám, kde bereš tu záviděníhodnou energii, chtěla bych ještě vědět, co v nejbližší době chystáš?

Začínal jsem jako amatérský loutkář, vždyť pamatuji nultý ročník LCH! Bylo jen otázkou času, kdy se s amatérským loutkářstvím znovu aktivně setkám. To chci připomenout mimo položenou otázku. Výstava ke 100 letům dr. Erika Kolára, kterou jsme připravovali s Jindřiškou Patkovou, mě inspirovala k napsání Erikova fiktivního životopisu. Byl to člověk, který rád lidem naslouchal, a nám ku škodě o sobě příliš informací nezanechal přesto, že jeho život byl tak bohatý. Dnes jsem u konce 2. světové války, kdy se vrací Erik z Terezína. Je to strana 273. Zbývá mi popsat životní dráhu spojenou se zakládáním prvních profesionálních divadel a loutkářské školy, jeho jedinečnou dramaturgii a vystoupení proti stávajícím politickým a společenským poměrům v letech 1968, které znamenalo jeho vyřazení z aktivního divadelního života. Vynasnažím se, aby tato má dvouletá práce nezůstala jen v PC. Ač jsem převážnou část své autorské tvorby věnoval loutkovému divadlu, v současné době jsou na českých baletních scénách uváděny dva balety, které vznikly na základě mých baletních libret. Kouzelník ze země Oz podle Franka Bauma a Trnkova Zahrada. Hudebně jsou to díla skladatele Zbyňka Matějů. S ním také začínám připravovat balet na motivy života a pohádkového díla Hanse Christiana Andersena. Nemám víc energie než je nezbytně nutné pro život spojený s divadlem.

Z těch podstatných vlastností pro divadlo je pro tebe stále ještě nejpodstatnější trpělivost, nebo se u tebe za těch deset let v tomto smyslu něco změnilo?

Vždycky je třeba být trpělivý. S léty však ještě mnohem víc. A také ještě stále trpělivě čekám na okamžik, kdy poctivé loutkářské řemeslo ovládne všechna loutková jeviště.

Díky, že jsi měl trpělivost dočíst moje otázky a odpovědět na ně.

Loutkář 6/2007, s. 269–270.

Malíková, Nina: Otázky pro jubilanta Jiřího Středu

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás