Bábkarská Bystrica Tour 2018

Zobačová, Hana: Tam za těmi kotáry

První premiérou letošní sezóny se v Loutkovém divadle Radost (dále LDR) stala inscenace Kouzelná píšťalka aneb Kutululů z Beskyd dolů, která je poutavá především jazykem a prací s loutkou.

Hru lze označit za pásmo tří pohádek (O koblížkovi, O jablíčku a Hůlka šikulka) doplněné humorným dvojverším, kterak se v „Beskydách narodilo děcko“. Autorem textu je Jakub Šafránek, který doposud působil v LDR jako herec (také zde vystupuje jako Jura), režisérem a autorem hudby je Tomáš Kočko (jehož tvorba se vedle divadla pojí s folkovou kapelou Orchestr, inspirovanou moravskou lidové hudbou – zájem o valašský region a folklor je tedy alespoň u režiséra trvalý).

V anotaci k inscenaci na internetových stránkách LDR stojí, že se divák může těšit na „pohádky, hádanky a písničky z Beskyd“. Pravda je to však poloviční až třetinová. Za valašské pohádky, jež by měly být jednou z předností celé inscenace, lze s velkým otazníkem pokládat pouze text notoricky známé pohádky O koblížkovi „na másle smaženém, na okénku chlazeném“, což sice je pohádka moravská, její bližší původ však nespecifikuje ani její autor – sběratel František Bartoš, o jehož znění je text v LDR zjevně opřen (Kytice z lidového básnictva, Olomouc: R. Promberger, 1906). S dalšími beskydskými pohádkami O Hůlce šikulce a O jablíčku se lze ve znění shodném s tím v inscenaci setkat v knížce Malované pohádky ruského autora Vladimíra Sutějeva (přeložila Hana Vrbová, Moskva: Malyš, 1973). Co se textů písní týče, jsou trojí kategorie: lidové (Na dolině nebo Beskyde, Beskyde), dětské písničky (Přiletěla vrána, sedla do trní) a nové, napsané právě pro tuto inscenaci (např. koblížkova píseň) – přičemž program k inscenaci neuvádí jejich autora (ale vzhledem ke Kočkovým zkušenostem s psaním písňových textů předpokládám, že je jím on). Z pohádek, hádanek a písniček z Beskyd se tak staly pohádky, hádanky a písničky ve valašském nářečí, což není totéž. O to více taková záměrná dezinterpretace zamrzí u inscenace, u níž lze práce s jazykem cenit vysoko.

Inscenace je vystavěna jako pohádky v příběhu. Čtveřice dětí (dvě sourozenecké dvojice Anča, Jura a Rozárka, Toník) si při pasení ovcí rozdělá ohýnek a krátí si čas opékáním brambor, pouštěním draka a především vyprávěním pohádek, v nichž ztvárňují také potřebné role (koblížek, medvěd, zajíc, ježek, vrána, vlk atd.). Kouzelná píšťalka – malá fujara v ústech Jakuba Šafránka (Jury) a Kateřiny Höferové (Anči) oddělují jednotlivé pohádky od sebe a navozují tajemnou atmosféru vždy nového příběhu. Nevím, kdo z tvůrců podlehl několikaleté potřebě režisérů LDR sestavovat názvy inscenací ze dvou částí (v současnosti uvádí LDR celkem dvacet tři titulů, z nichž jedenáct je rozvito o druhý název, z toho deset je uvozeno spojkou aneb), ale Kutululů z Beskyd dolů (druhá část názvu inscenace) má funkci pouze zvukomalebnou a v příběhu by mohlo při troše dobré vůle odkazovat k pohádce O koblížkovi. Povýšit jakoukoliv větu do názvu díla jen pro její libozvučnost je zbytečné a peškovské „aneb“ už trochu okoukané.

Velikým kladem inscenace je použití valašského nářečí. Jazyk není čistý, vedle nářečí se objevuje i slovní zásoba obecné češtiny, přesto ale zní inscenace harmonicky. Ač je určena především pro nejmenší diváky, autor ani režisér se nesnížili k trapnému vysvětlování, cože je to ten „kotár“, „pazúr“, „pěsnička“, „jablůčko“. Herci pomohou dětem ke srozumitelnosti gestem (např. u výrazu „kotár“ ukážou na kulisový kopec za sebou) nebo prostě spoléhají na jazykovou zdatnost dětí (podobnost slov obecně českých a nářečních). Aby se ale děti v text úplně neztratily, zvolili autoři uvážený kompromis. Vznikl tak text jazykově záměrně různorodý (ostatně překrývání jazykových vrstev je něco naprosto samozřejmého) a velmi podobný komunikačnímu prostředí, v němž se děti každodenně pohybují, neboť okolní svět obsahuje pro děti spoustu nesrozumitelných výrazů, popřípadě slov, jejichž význam pouze odhadují.

Herci (Sandra Riedlová, Katřina Höferová, Jakub Šafránek, Jan Bradáč) v inscenaci představují děti a vede se jim to znamenitě: v odvíjejícím se příběhu se kromě vyprávěných pohádek stihnou i drobně škorpit, posmívat se sobě, urazit jeden na druhého. Jediný z herců, kdo drobně vyčníval, byl Jan Bradáč, který v jedné z úvodních scén přehrával (teatrálně rozhazoval rukama, mimicky přeháněl). V průběhu představení počáteční křeč ale polevila a Bradáč srovnal se svými kolegy krok.

Inscenace zdůrazňuje přímou komunikaci s diváky. Jednu z hlavních kontaktních rolí získala postava nejmladšího Toníka a rozhodně to není úloha záviděníhodná. V tomto bodě režisér schopnosti publika přece jen přecenil. Toník se na počátku inscenace s diváky domluví, že poté, kdy rozhodí určitým způsobem dvakrát rukama, společně s dětmi zakřičí: „Všecko!“. Potom ale z pohádek vypadne a stane se pouhým pozorovatelem. Do děje vstupuje víceméně jen pro aktivaci publika. Po tří- až šestiletých dětech se tedy chce, aby při bleskových pokynech Toníka opustily lineární děj pohádky (ježek se zajícem putují lesem), zorientovaly se v postavách příběhu (ježek je vlastně dívenka Anča), vyhodnotily, k čemu je do té doby statická postava Toníka vybízí (ke zvolání: „Všecko!“) a podle jeho pokynů se zachovaly. Děje se tak na úrovni sekund. Děti samozřejmě nemohou být schopny tak rychlé akce dostát a na představení, jehož jsem byla svědkem, takováto komunikace také nefungovala.

Jednoduchá a nápaditá scéna Michala Hejmovského opětovně pracuje především se dřevem. Vše se podřizuje herecké akci a potřebě děje – kopec na šikmině ve středu jeviště se mění v noru, kulisa kopce v zadním plánu jeviště slouží jako paraván pro loutkoherce, 3D maketa stromu u pravého portálu v sobě ukrývá hudební nástroje a zaječí noru. V práci s loutkou se do LDR vrací prvek, který se v tomto divadle snaží hájit především Pavel Polák (viz inscenace Hraní o Červené Karkulce), a tím je lehká a fantazijní loutka: z ošatky se stane ježek, z tyčky obalené kožešinou zase liška, brambora napíchnutá na dřívku se mění v koblížek, dvě hrabla v zuby vlka. Herci pak loutky dotvářejí animací: liška posunováním kožešiny po tyčce čenichá, koblížek získává ruce herečky atd. Tato čistá hra působí jako balzám na duši i smysly.

Inscenace Jakuba Šafránka a Tomáše Kočka je velmi lehká (nikoliv jednoduchá), hravá, žertovná a jazykově i loutkářsky půvabná. Její zápory zde popsané (zmatek v anotaci, zbytečně zdvojený název) mají málo společného se samotnou realizací hry, a proto ji naprosto nesmyslně oslabují. V tomto případě platí, že divák, který do divadla vstupuje se nepřipraven a nechá se celou inscenací unášet, je na tom lépe, než divák dopředu informovaný. Děti, pro které především je dílo určeno, naštěstí spadají do první kategorie.

Hana Zobačová

Loutkové divadlo Radost, Brno

Jakub Šafránek: Kouzelná píšťalka aneb Kutululů z Beskyd dolů režie a scénická hudba: Tomáš Kočko, výprava: Michal Hejmovský, dramaturgie: Eva Janěková

Premiéra 21. září 2007, psáno z reprízy: 4. listopadu 2007.

Loutkář 6/2007, s. 254–255.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.